Při poslechu nahrávek od Mirai vám tak nějak sami vyplují adepti na singlové vlaštovky. Namátkou zmiňme "Chci tančit" nebo "Pojď ke mně blíž", které posluchače seznámené s alby při oznámení dalšího singlu zřejmě nepřekvapily. Mezi těmito podbízivějšími songy ale skupina vždy překvapovala osobnějšími a emotivnějšími kousky, jako třeba "Anděl" či "Achillova pata". V poděkování na předchozí studiovce "Arigató" navíc zaznělo, že nejspíš nikdy nezapře své garážové počátky, díky nimž měla vždy takové neučesané kouzlo. Leč "Maneki Neko" tyto kořeny obsahuje jen ve stopovém množství.

Mirai totiž stvořili ryze popovou desku. Což nutně nemusela být chyba, jenže většina písniček na ní zní sterilně, bez emocí a nápadu. Co na tom, že Navrátil v povedeném textu "Vlci" skoro v nočním opojení žádá svou milou o ruku, když hudební podkres působí nevzrušivě, jakoby mimochodem. Přitom balady Frýdecko-místeckým šly vždycky skvěle, jen vzpomeňme na "I přes to všechno", která coby labutí singl znamenala nečekaný úspěch.

Otvírák "Básně (je mi to líto)" se svým trapovým beatem a kytarovými riffy značí velmi nadějný start, který si ale další položky neudrží. Příjemnou melancholii pak nabídnou už jen "Volám" a dojemné rozloučení s Davidem Stypkou "Lítej". Posluchač by však čekal, že melancholických skladeb nejnovější sbírka přinese přece jen více.

Na druhou stranu, jak prozradil frontman v našem rozhovoru, původně se album mělo jmenovat "Sayonara" a mělo fungovat jako rozlučka s pandemií. Navíc je Navrátil přece jen mladý člověk, takže s přivřenýma očima lze prominout i "Narozeniny". Najdeme ovšem bohužel i písně, v nichž se sejde plytká melodie s bezobsažnými verši. Nezajímavému singlu "Yesterday" nepomohl ani jediný host Paulie Garand, ještě hůř pak dopadl nedodělek "Kde jsi byla celou noc", který se svými dvěma minutami měl zůstat schovaný v šuplíku. A to hodně vzadu.

Ve světě frčí zvuk osmdesátek a tohoto trendu se chytl i song "Tenkrát". Kombinace synťáků a kytarových riffů se povedla, a když si zpěvák povzdechne, že "tracky jsou temný, že i ve dne se jich začínám bát," uvěříte mu to a nostalgickou vlnu sjedete s ním. Podobné retro nabízí i předposlední "Akorát", která se také řadí k tomu nejlepšímu, co jedenáctka skladeb nabízí.

Ve výsledku značí "Maneki Neko" - i navzdory zkoušení nových postupů - krok zpátky. Kočička z obalu láká na tu prozatím nejbarevnější nahrávku v diskografii. Na tomto prohlášení sice něco je, při poslechu se však nelze zbavit pocitu, že Mirai míchali z poněkud mdlých barev.