Popularita Joeyho Alexandra vylétla v roce 2015 neskutečně rychle a vysoko. Jeho koncert v pražské Hybernii byl de facto unikátní a my jsme tehdy mohli děkovat, že jsme po řadě zrušených akcí v Evropě byli u zrodu hvězdy, která se ale vlastně hvězdou (zatím) nestala. Od jeho prvního pražského vystoupení se totiž nepřihodilo nic zásadního. Indonéský klavírista pouze pravidelně hraje po celém světě, vydal několik dalších alb, a i když mu již bylo osmnáct let, stále působí poměrně plaše.

Nechce se mi psát, že už ani tolik netáhne, nicméně pravdou je, že oproti Hybernii menší prostor žižkovského Atria tentokrát nedokázal zcela zaplnit, a je otázkou, zda to bylo způsobené aktuální covidovou situací či relativně pozdě oznámeným termínem tohoto koncertu. Rozhodně to ale neznamenalo, že by ti, co zavítali do někdejší barokní kaple, byli ochuzeni o skvělý jazzový zážitek.

Joey Alexander si na aktuální evropské turné přizval do tria ještě kontrabasistu Krise Funna a bubeníka Johna Davise, ovšem o úvod večera se postaral pouze sám sólo. Diváci i oba jeho spoluhráči, kteří již byli na pódiu, kam se tak tak vešli, sledovali jeho preludování přecházející do improvizací v lehce jarrettovském stylu. Ve chvíli, kdy se k němu ale přidali, už jej neopustili a doprovázeli ho po celý zbytek setu. Jejich provázání bylo velmi pevné, nedá se říct, že by po většinu času jeden z nich nějakým významným způsobem vyčníval.

Vlastně pouze jednou, v momentu, kdy John Davis dostal za úkol vytvořit atmosféru, si pódium a diváky přivlastnil pouze on sám. Nutno říct, že se mu to povedlo neskutečně. Za pomocí třech druhů paliček, respektive metliček, svých bicích a vlastní invence nás všechny vtáhnul do hudby imaginárního mysteriózního filmu a nehodlal nás odtud pustit.

Bubenická sóla jsou běžná nejen na jazzových koncertech, ale toto bylo opravdu speciální a neobvyklé a jen těžko se popisuje slovy. Dalo by se říct, že Davis ukázal, jak skvěle mohou bubny fungovat coby samostatný nástroj a že mohou vyprávět příběhy. Není tedy divu, že si za to vysloužil dlouhotrvající aplaus.

Ačkoli by měl být Joey Alexander tou největší hvězdou tria, rozhodně se tak nesnažil působit. Ve chvíli, kdy zasedl za klavír, ponořil se do jakéhosi svého vlastního vesmíru. V tu chvíli tam byl pouze on a jeho Steinway a jen občas se z něj vynořil, kývnul na své kolegy a pak se opět ponořil zpět do svých melodií.

Za celý večer pak mezi vybranými skladbami prohodil sice několik slov, ale bylo na něm vidět, že by daleko raději neříkal nic a jen hrál. S ohledem na jeho přízvuk mu bylo občas i špatně rozumět a stejně za něj daleko lépe mluvil jeho muzikantský um, který jako by odrážel jeho silně introvertní povahu a lidské i muzikantské zrání. Na rozdíl od svého prvního vystoupení u nás tentokrát tak často a tak výrazně neměnil styly a zůstával spíše v post-bopových sférách. Výsledný dojem nepůsobil tak bombasticky, ale rozhodně měl velkou instrumentální kvalitu.

Toto vše ocenili i diváci v Atriu - Joeyho Alexandera a jeho dva spoluhráče nechtěli pustit s pódia a trio se muselo hned dvakrát vracet zpět a přidávat. Byl to opět neskutečný zážitek, avšak trochu niternější a intimnější než posledně. Jako by se sám hudebník rozhodl, že v tu velkou star, kterou stejně jednou bude, dozraje pomaleji a trochu jiným způsobem, než všichni očekávali. A je to patrně dobře, protože v jeho případě bude platit dvakrát, že cesta je cíl.