Před třemi lety vydal Mirek Kemel se svou kapelou velice podařenou desku "Ryby, raci", o rok později jeho písnička "Za naší stodolou" zněla pod závěrečnými titulky televizní minisérie "Vodník" režiséra Viktora Tauše. A k téže sérii skládal hudbu i Petr Ostrouchov, producent a skladatel, o kterém je v poslední době slyšet čím dál tím více. A skoro to, s trochou nadsázky řečeno, vypadá tak, že na co sáhne, to se mění ve zlato. Příklady? Alba "Jednou tě potkám" a "Noční obraz" Vladimíra Mišíka nebo loňská "Řeka" Lenky Dusilové.

A právě do jeho rukou se Kemel tentokrát odevzdal. Nechal doma svou doprovodnou skupinu (kromě hostujícího Vladimíra Javorského, ale ten se postaral pouze o doprovodné vokály) a její místo zaujali Blue Shadows, stálí Ostrouchovovi spolupracovníci.

Logicky se tak proměnil i zvuk - přišel o jisté příjemně hospodské či šramlovité atributy. "Vlčí stopy" znějí uhlazeně, stojí na akustických kytarách, jemných bicích, kontrabasu a přihrávkách elektrické kytary, jež zpestřují občasné smyčce či lehký dotek elektroniky. Funkční, chytrý doprovod, rozeznatelně v duchu Blue Shadows. Zrovna u nich se nemůžu zbavit dojmu, že se tu, po veteránech z Etc..., objevila doprovodná kapela, jejíž zvuk je natolik charakteristický, ale zároveň pokorný tak, aby posloužil různým interpretům a přitom tvořil nosnou hudební krajinu.

Tím podstatným je nicméně Mirek Kemel. Ostrouchov vždy uměl ušít album na míru zpěvákovi a tohle dílo není výjimkou. Texty, až na jednu zhudebněnou báseň Jiřího Ortena, jsou výhradně Kemelovy a sevřeně se drží melancholické roviny. Stále se vracejí výrazné přírodní motivy a symbolika pádných básnických obrazů ("Ledňáček", "Ptáci hoří"), jako by se ale tentokrát autor a zpěvák v jedné osobě více obracel k lidem samotným, k drobným příběhům, které ty obyčejné životy provázejí.

Mistrovsky ovládl umění zkratky - což ostatně piluje i ve své práci karikaturisty. Píseň "Mrkvový dort" tak několika přesně mířenými slovy načrtne vztah starých a mladých lidí a vůbec toho, jak život utíká, "Byt na prodej" popisuje smutný příběh jednoho bytu, "Sen" zase melancholii života a vzpomínek na dětství. Smutek a melancholie jsou vlastně nosnými emocemi celé kolekce a na rozdíl od té předchozí tuhle potemnělou (ale krásnou!) hladinu nečeří žádné radůstky, jakou byly před třemi roky třeba "Panenky". I když možná by to alespoň trochu světla do tohohle pološera chtělo…

Na druhou stranu má pomalu plynoucí nahrávka magii posluchače omotat. Mirek Kemel nebyl nikdy, ať už dělal cokoliv, prvoplánový. "Vlčí stopy" si zaslouží pozorný poslech. Slova mají obsah, nejsou to jen prázdné metafory, a ač celek působí hudebně jednoduše, při opakování vyplyne promyšlenost a mnohovrstevnatost aranží a začnou se vynořovat nečekané hity - jako třeba gradovaná folkárna "Ptáci hoří", výrazná "Vlk" nebo nadějeplné "Jaro". To jsou ty pomyslné branky do těchto podzimních zahrádek. V každé z nich je příběh, kterému je radost naslouchat.