Před dvěma lety vydané album "Jednou tě potkám" nastavilo laťku kvality velice vysoko. Však jsem mu dal v recenzi plný počet. I s odstupem je to skvělá deska, s desítkou bych ale nyní šetřil. Už proto, že jsem sám sebe dostal do prekérní situace, z níž se snažím vybruslit právě nyní. Svou roli tehdy hrálo i libé překvapení, že se Vladimír Mišík znovu pustil do nahrávání nového materiálu, a údiv nad tím, jak dříve těžko představitelná absence onoho "& Etc…" v názvu dostává reálné kontury a výsledek, který funguje překvapivě dobře.

Petr Ostrouchov doslova ušil album "Noční obraz" Mišíkovi na míru. A udělal ten moudrý krok, že se nepokoušel úspěšné a cenami ověnčené "Jednou tě potkám" napodobit. Základ v podobě jeho kapely Blue Shadows a kombinace Mišíkových textů se zhudebněnými básněni zůstaly na svém místě, hudební háv je však tentokrát dost jiný. A největší paradox na tom je, že jakkoliv se dá těžko mluvit o typickém mišíkovském bigbítu, dokázala nová deska mnohem lépe než ta předchozí vystihnout jakousi esenciální podstatu tohoto muzikanta - osobnosti, která byla v celé jeho dosavadní tvorbě, ať už hrál s kýmkoliv, vždy jasně patrná.

Kolekce čtrnácti skladeb dokázala najít vyváženou polohu mezi mírně sebeironickým nadhledem, zamyšleným usebráním i příjemnou melancholií. Netlačí Mišíka do rozjuchaných songů ani nehraje na prvoplánově nostalgickou strunu. Když už se vzpomíná nebo snad náznakově bilancuje (například v singlové "Šedesátá léta"), děje se tak s nepřeslechnutelnou sebeironií.

Tento nadhled je ostatně patrný i hned v úvodní "Krok sun krok", v níž autor hodnotí svůj život důchodce, nebo ve vypointované písni "Příběh", své místo ale má i ve vážnějších kusech, jako je "Sen" jehož básnivost přetrhne zdánlivě nepatřičná variance na úvodní trojverší: "Stíny stromů se otáčí jako hodiny / někdo buší na dveře a vzápětí je otevře / To rozesmátý Satanáš, prej jestli jointa dám."

Sedm textů Ostrouchov našel v básnických sbírkách. Těžko si představit album Vladimíra Mišíka bez Václava Hraběte, který je tu, stejně jako Jan Skácel, hned dvakrát a jehož vynikající báseň "Noční obraz" dala kolekci jméno. Příjemně překvapí nadějeplný "Dech" Františka Hrubína i asi nejtemnější věc v tracklistu "Slovo" od Jiřího Ortena. Avšak všechny jistoty čítanek a učebnic literatury s přehledem překonává závěrečná akustická miniaturka "Děkuji", jejíž text napsal nedávno zesnulý David Stypka. V těch pouhých osmi verších se totiž skrývá až dojemná síla, která vypovídá o obou umělcích, kteří se společně na jednom jevišti nepotkali (Stypka s kapelou jen přispěl coverem skladby "Balada" na tribute desku "Bazarem proměn" z roku 2015) a přesto mají ledacos společného.

Vladimír Mišík tentokrát není sám. "Noční obraz" vznikl s výrazným podílem hostujících muzikantů. Tato mezinárodní plejáda jmen však není nikterak tlačena dopředu, vcelku nenápadně je ukryta až v bookletu u jednotlivých textů. Hvězdní The Blind Boys Of Alabama, Dónal Lunny (hostující u Sinéad O'Connor či Marka Knopflera), Jerry Douglas (hráč na dobro u Alison Kraus a mnoha dalších) se tu tak potkávají s domácím jazzovým výkvětem - Miroslav Hloucal, Petr Kalfus, Oskar Török či Ondřej Pivec, jehož hammondky se ve zvuku alba hodně projevily) - či s pěveckými hosty, jako jsou v rolích doprovodných vokalistů skromně usazení Robert Křesťan, Lenka Dusilová nebo Lenka Nová. V žádném případě to není samoúčelné lákadlo - sound nahrávky to totiž výborným způsobem obohacuje. Zvuková paleta se tak rozpíná od bigbítu přes bluegrassové nálady, akustické balady až ke gospelovým výtryskům nespoutané energie.

A přese všechno je to stále nezpochybnitelně Vladimír Mišík. Je mnohem více sám sebou než za už hodně dlouhou dobu. Jistě, věk je znát - ale svým způsobem je přiznaný, zpěvák sám se nepouští nikam, co by nezvládal nebo co by mu nesedělo. Tam, kde je na "Jednou tě potkám" s odstupem přece jen znát jistá opatrnost, na "Nočním obrazu" kráčí dvojice Mišík-Ostrouchov odvážně vpřed a zkouší to zase jinak - a ta hudební nadžánrovost Vladimírovi sedí zatraceně dobře.

Tohle není žádné další návratové album, které chce fanouškům s minimálním úsilím nabídnout to, co chtějí. "Noční obraz" je přesným opakem a koncept naťuknutý na předchozí řadovce dotahuje o pořádný kus dál. Tohle je deska Vladimíra Mišíka pro moderní dobu a jasně říká, že její autor je i přes všemožné překážky, které nakonec vyústily v konec koncertní kariéry, umělecky stále relevantní. A dokazuje, že žít jen z podstaty a poklidně dřímat ve vlastní komfortní zóně je nuda a že to je přesně to, co on dělat nechce.