Přiznám se, že mě trochu děsí, když umělec až příliš překračuje hranice svého stylu. Když muzikant začne malovat, malíř psát či kreslíř skládat hudbu. Čerte, drž se svého kopyta, říká jedno přísloví. Málokdy z toho vyjde něco, co by bylo alespoň srovnatelné s hlavním oborem dotyčného. Případ Mirka Kemela budiž čestnou výjimkou. Jsou to dva neprolínající se světy, naštěstí. Ano, i písničkáři bývají satiričtí a kritičtí, mají to vlastně v popisu práce.

Kemel naštěstí svoji výtvarnou vizi nepřevádí do not a písňových textů. Nestřílí cíleně, je spíše obecný, přemýšlivý, ba i filozofický. Zároveň se v textech ze života jasně odráží autorova životní zkušenost a jakési smíření. Kemel má tu velmi vzácnou schopnost napsat úderný verš, který ale zároveň není sloganem nebo klišé: "Děkuji svejm rukám, že jsem mohl do náruče brát svý dva syny," je ve své prostotě velmi silná výpověď. A takových je Kemel schopný vysázet spoustu a snad ani jedna není prázdným básnickým obrazem bez významu. Lehce drhne snad jen text písně "Snowbordista" ("Díky bohu, člověk neví, co mu osud chystá, / narodil se na saních a teď jsem snowbordista"), ale tady je možná spíše problémem spojení s rapovou dikcí, která z jinak melodicky sevřené desky zbytečně ční.

Tím však nechci říct, že by se album "Ryby, raci" utopilo v melodické či výrazové monotónnosti. Kapela si dovede pohrávat s narůstající intenzitou ("Indián"), veselou až lidovkovou rozjuchaností ("Panenky"), někdy je rockovější (výraznou basou nesený "Happy End", folk rocková "Starou Alejí", "Listí" uvedené youngovskou kytarou), jindy převáží klezmer.

A ač sám sebe Mirek Kemel na svém webu označuje jako accordeon folk, na novince není písničkářsky opuštěný, ale obklopil se čtyřčlennou kapelou a řadou hostů, přičemž někteří z nich - narážím zejména na herce Vladimíra Javorského - by měli být bráni za součást skupiny, natolik jsou nepřeslechnutelní. A taky jsou na společných fotkách v bookletu. Ale to je drobnost, která nemá s hudbou nic společného.

Deska "Ryby, raci" příjemně dýše civilností. Kemel zpívá o obyčejných věcech, které se v nitru dříve či později budou honit každému. Nemá ale tendenci k historkaření, netvoří novodobou městskou poezii, nelibuje si v popisu ztracených existencí. Naopak je velmi optimistický, smířeně optimistický. Neskrývaná je úcta k přírodě, pokora před stvořením a fascinace vlastně obyčejným okamžikem, který ale, transformován básnickým viděním, dostává nový rozměr: "Za naší stodolou / v louži koupe se Bůh. / Ústy vydechl / křehká křidélka much. / Blýsknou se ve slunci / a pomalu padaj k zemi." Podobně civilní je i samotný projev Kemela, Javorského (má pro sebe hned tři písně) a celé sestavy. Takové to domácí muzicírování, bez ambicí, ale s vědomím síly vlastní výpovědi.