Na obalu nového alba "Tisíc a jedna noc" stojíte před otevřenými dveřmi. Co za nimi čeká?

Otevřené dveře symbolizují jiný svět. Už jen tím, že si lidé pustí nějaké album a aktivně ho poslouchají, vstupují ze svého vlastního světa do nějakého jiného. V tomto případě do toho mého, do labyrintu mých myšlenek, názorů a nápadů. Posluchači se nechávají ovlivňovat mými slovy, hudbou a hlasem.

Vstupujete do nějakého nového světa i vy sám?

V minulosti jsem mnohokrát vstoupil do nového světa. Trochu se ale ztotožňuji s názorem Platóna, který žil v době různých politických rozbrojů a rozvoje demokracie, tedy v časech, kdy se vše kolem něj měnilo. On byl přitom zastáncem jisté stagnace - říkal, že dobré je to, co je stálé. Jako student konzervatoře jsem kdysi žil poměrně stabilní život, což platilo do chvíle, kdy jsem nastoupil do soutěže Česko Slovenská SuperStar. Změny pak přicházely nesmírně rychle, z měsíce na měsíc jsem se dostával do nových světů a dimenzí, pro mě naprosto netušených. Od té doby jsem cítil touhu po stabilitě, po tom, aby něco chvíli vydrželo tak, jak je. V konceptu alba se to odráží.

Najít onu stabilitu se vám ale časem podařilo, že?

Ano, podařilo. A to je tak trochu i klíč k novému albu. Sice bych ho neoznačil za autobiografické, protože v konceptu jsem použil spoustu detailů, které na mě nesedí. Pojednává ale o vztahu muže a ženy - a právě ten vnímám jako stabilitu. Je to nová jistota, kterou si člověk vybuduje poté, co je z domova pomyslně vychrlen do světa. Já ji našel ve vztahu, kterému nikdo kolem mě z mnoha různých důvodů nevěřil. Přesto jsem byl v nitru přesvědčen, že je to správná cesta a že právě takovou stabilitu potřebuji. Jako bych si svět "Tisíce a jedné noci" vytvořil pro sebe. A navzdory všemu a všem v něm zůstávám.

Ovlivnila středověká kniha arabských příběhů "Tisíc a jedna noc", kterou je album inspirováno, nějakým způsobem váš život?

Ovlivnila mě zcela zásadně. Ne tolik svým obsahem - její příběhy a pohádky vykládali orientální obchodníci lidem kvůli tomu, aby si u nich něco koupili. Všechny mají otevřený konec, aby druhý den zákazníci přišli znovu a oni mohli na vyprávění navázat. Velmi mě však oslovil její rámec, právě ten na ní považuji za naprosto geniální. Jedná se o rámec, v němž je další rámec a v něm opět další. Jednotlivé příběhy spolu vůbec nesouvisejí, ale přesto se pořád vracíte k Šeherezádě - k tomu, že tyto historky ona vykládá císaři proto, aby ji nezabil. Kniha tím dostává naprosto netušené možnosti.

V jakém smyslu?

Dělá to z ní víc než obyčejný soubor příběhů - z našeho pohledu nepříliš zajímavých, často naprosto absurdních a někdy dokonce rovnajících se současné pornografii. Našel jsem tam spojitosti s populární kulturou, protože tato kniha vlastně byla populární kultura té doby. Dříve jsem často přemýšlel nad tím, jak tvořit hudbu, která bude reflektovat moje vlastní zájmy, často filozofické, ale která bude zároveň stále populární a neodradí posluchače na první poslech. Hledal jsem právě nějaký rámec, který dokáže pojmout všechny moje oblíbené žánry a literární odkazy, ale zároveň v něm toto všechno nebude vyznívat příliš učeně a uměle a naopak mi umožní rozvíjet emoce. Našel jsem ho v této knize, proto se po ní album jmenuje.

Koncept jste měl tedy vymyšlený už předtím, než jste začal tvořit konkrétní písničky?

Přicházelo to ruku v ruce. Nějaké nápady jsem měl rozpracované už dříve, ale zlom nastal právě v okamžiku, kdy jsem koncept vymyslel. Tehdy vznikla i titulní píseň a od té doby mi šlo psaní daleko rychleji. Věděl jsem, co chci vyprávět, a cíleně dopisoval písně, které jsem do tohoto celku potřeboval.

Řekl byste, že je snazší vyjadřovat myšlenky a emoce z našeho světa prostřednictvím orientálních příběhů a pohádek?

Pokud mluvíme o sdělení informací v nějakém rámci, a nemusí to být jen orientální příběhy, pak si myslím, že se jedná v podstatě o jedinou možnost, jak něco sdělit. Nějaký rámec nutně potřebujeme, o to více v dnešní době, kdy dva lidé můžou mít zásadně odlišný pohled na svět kolem sebe. Nemají vlastně žádné styčné body. Odkazem na něco univerzálně známého se tento styčný bod alespoň částečně vytvoří.

Co se týče klasické formy sdělení, jsem trochu skeptik a nemyslím si, že vůbec lze něco druhé osobě říct přesně tak, jak to člověk opravdu myslí. Například Dostojevskij psal o tom, že v momentě, kdy něco vyslovíme, už nám v hlavě zní hlas říkající, že opak té myšlenky může být vlastně také pravda. Tudíž jsme nesdělili vše, co jsme chtěli. Mimochodem, toto téma na desce zpracovávám v písni "Skryté tváře milenců". Zpívám v ní: "Můžu tisíc svazků plnit psaním dlouhých vět a vysvětlovat třicet let, co myslím, ale stejně v každé myšlence zbude celý svět, vesmír, co jiným je skrytý."

Jinými slovy každá myšlenka plodí další myšlenku...

Ano, a těch asociací je nekonečně mnoho. Jako autor mohu dát posluchačům pouze návod, jak tyto myšlenky číst. Čím víc návodů dám, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se lidé onou myšlenkou budou zabývat způsobem, jakým bych chtěl. Stalo se mi ale například i to, že si moji známí album poslechli a našli v písních spojitosti s knihami, které jsem vůbec neznal. Ale přesto musím zpětně uznat, že tam tyto asociace opravdu jsou. Umělec často neví, co vlastně vytvořil. Pokaždé záleží jen na výkladu. Vždyť co by byla například Bible bez výkladových komentářů?

Neodmyslitelně k vám patří charakteristický výrazný a silný hlas. U některých písní z nové řadovky se však zdá, že jste práci s ním přizpůsobil tomu, aby plnil roli sdělovacího prostředku. Je to tak?

Částečně. Psát písně pro "velký" hlas s sebou nese spoustu drobných problémů. Jeden z nich je patrný například v opeře. Pokud chcete sdělit mnoho informací, můžete to udělat jedině formou recitativu, tedy bez výrazného melodického motivu - v něm totiž máte prostor pouze pro pár slov. Kdyby v něm bylo hodně slov, nedá se už dobře artikulovat. Snažil jsem se vyhnout hlasové exhibici, protože ta stírá ostatní aspekty alba. Člověk má v takových případech tendenci vnímat hlasový výkon jako jedinou přítomnou hodnotu. Některá hudba je tak zkrátka postavena a i to je v pořádku. Ovšem pro mě takové pojetí postrádá to, co mě na hudbě nejvíce baví a co v ní sám hledám. Vnímám to jako takový paradox mé osoby - lidé mě poslouchají proto, že se jim líbí můj hlas, a chtějí, abych ho naplno ukázal, mnozí ani moc neřeší, co zpívám. Jenže kdybych měl já sám umělce takového typu poslouchat, něco by mi tam chybělo. Usuzuji tak i z repertoáru některých světových umělců.

Například?

Týká se to třeba desek Joshe Grobana nebo Michaela Bublého. Ne že by byly špatné, ovšem když už si je pustím, pak spíše jako kulisu. Líbí se mi, jakým způsobem zpívají, ale nelze v jejich písních hledat hlubší myšlenky - protože tam zkrátka nejsou. Napadá mě i z nějakého důvodu se mnou často spojovaný Tom Jones, jehož hlavně starší písně jsou sice zábavné, ale obsah v nich postrádám. Texty se podřizují tomu, jak on zpívá, jde v nich jen o to, aby se dobře zpívaly. A našli bychom samozřejmě i další příklady, třeba moderní elektronickou taneční hudbu. Zabavíte se u ní, můžete si zatančit někde na diskotéce, ale nemá žádný další rozměr. Nebo české překlady anglických songů z dob minulého režimu, v nichž se často zpívá o máji jen proto, že to zní podobně jako anglický výraz "my". Mně toto pojetí nestačí. Chtěl jsem najít nějakou zlatou střední cestu, jak naplnit svoje požadavky na formu i obsah.

Vedle hudby i textů jste kompletně připravil všechna aranžmá a nahrál si několik nástrojů, dokonce od vás vzešel také námět videoklipu k singlu "Beskydy v mlze". Jde z hlediska osobního vkladu o vaše zatím nejkomplexnější album?

Rozhodně ano, celkově bych řekl, že je to dosud nejosobnější album. A zároveň album, které má v sobě nejvíce sebedůvěry. Vždy jsem hrával s muzikanty mnohem zkušenějšími než já sám. Také proto jsem cítil určitou obavu s něčím přicházet, nepřipadal jsem si dost kompetentní na to, abych muzikantům říkal, jak mají hrát. Na každém předešlém albu figurovala nějaká autorita, které jsem řadu věcí svěřil a na jejíž radu jsem dal.

Velký přerod pro mě v tomto směru znamenalo sváteční album "Hallelujah - Vánoční písně a koledy". To bylo paradoxně asi nejméně osobní, protože na něm spolupracovala spousta lidí, ale složil jsem na něj důležitou píseň "Síla mít rád". Důležitou proto, že sesumírovala veškeré moje hudební znalosti, napsal jsem k ní i aranžmá pro velký symfonický orchestr. Už pouhý fakt, že tam nebyly žádné chyby a muzikanti vše zahráli přesně tak, jak jsem napsal a chtěl, mi dodal sebedůvěru. Díky tomu nyní vím, že neexistuje žádná další tajemná znalost, kterou nemám. Jde jen o odvahu přijít s jasnou vizí, říct, jak to chci. A osvědčilo se to. Na základě toho, že jsem dal hudebníkům návod a notový zápis, věděli, jaký je můj cíl, a tomu se přizpůsobili.

Našel byste vedle všech vašich již zmíněných dovedností ještě nějaké další, které byste se do budoucna rád naučil?

Takových je hodně. Rád bych se naučil fakticky dobře nahrávat. Chtěl bych si zřídit pořádné hudební studio, abych mohl ještě více nástrojů nahrávat přímo u sebe doma. Vlastně bych se tím zase více odpoutal od lidí okolo, dal ještě více na svůj vlastní názor. A bylo by hezké naučit se hrát na nějaké další nástroje. Při vzniku tohoto alba se mi to podařilo s příčnou flétnou, která mě vždy zajímala. Když přišla pandemie, jednu jsem si koupil a nakonec nahrál na desku všechny její party. Baví mě takto experimentovat, v jedné písni dokonce hraji na trumpetu. Sice ji neovládám v pravém slova smyslu, ale mám jednu doma a vyloudil jsem z ní zvuky, které mi do dané skladby zapadaly.

Dokázal byste při vaší všestrannosti vytvořit i nějaký rozsáhlejší útvar - například muzikál?

Rozsáhlejší útvar by mě možná zajímal, ale zrovna muzikál příliš není můj oblíbený žánr. Trochu se totiž vymezuje vůči opeře, která se snaží hudbou vyjádřit skryté vlastnosti děje. Naopak muzikál tento aspekt nemá, protože musí jako vyjadřovací prostředky využívat také populární či rockové písně. Těžko se mi hledá téma, které bych dokázal zpracovat ve formě popových skladeb. Spíše bych mohl napsat nějakou operu, to by mě asi bavilo. Musel bych se tím ale hodně zabývat a nejspíš se tím nedá uživit.

Vaším velkým koníčkem je literatura, což dokládá i množství různých citací, které používáte. Napíšete někdy vlastní knihu?

Pro mě hraje velkou roli otázka účelu. Kdykoli chci něco napsat, mojí hlavní překážkou je vůbec začít, překonat svoji skepsi, kterou spatřuji v tom, zda má smysl něco psát. Mám ten čistý papír podobající se nekonečnu vůbec něčím plnit, když na to nikdo nečeká? Oproti tomu tady je činnost, která se ode mě očekává, tedy tvorba hudby. Navíc ji dělám rád, stejně jako výsledné písně následně rád zpívám. V psaní knihy zatím smysl nespatřuji, necítím žádné vnitřní nutkání. Jedině že bych časem došel k tomu, že budu chtít v psané formě vyjádřit něco, co písní říct nelze. Spíše by se mi ale lépe pracovalo, kdyby někdo přišel a řekl: "Napiš pro nás knihu o tomto, dáváme ti na to půl roku." Měl bych pak něco, co to nekonečno myšlenek omezí.

Potřeboval byste tedy pevné zadání.

Ano, zkrátka nějaký, klidně i malý, impuls. Po dokončení alba "3" jsem se potýkal s určitým autorským blokem, který právě s tímto jevem souvisel. Nedokázal jsem pro sebe dlouhou dobu nic napsat, protože jsem neviděl důvod - říkal jsem si, že pokud se vydám směrem, který mě zajímá, nebude to atraktivní pro běžné posluchače, a v opačném případě to zase nebude bavit mě. Když mě ale oslovila Hana Zagorová, abych jí napsal píseň, zvládl jsem to přes noc a byl s výsledkem spokojený. Dostal jsem totiž zadání a někdo na plody mojí práce čekal.

Kdy a kde pokřtíte nové album?

Čekají nás hned dva křty. První se uskuteční 11. listopadu v pražské Malostranské besedě a druhý 30. listopadu v Ostravě, v klubu Heligonka u Jarka Nohavici. Zahrajeme tam s mojí doprovodnou kapelou MACH kompletně celou desku. Beru to trochu jako výzvu, protože nové písně zahrnují spoustu nástrojů a netypických zvuků. Vše ale opravdu budeme hrát v šestičlenné sestavě živě.