Když se otevírají brány velkých koncertních sálů, jako je právě Forum Karlín, a hrají v něm živoucí legendy evropské hudby, kterou bezpochyby Jan Garbarek je, věci už se asi po více než roce temna začínají obracet k lepšímu. Držme si všichni palce, aby se to - a omlouvám se za mírnou expresivitu - zase nepodělalo.

Ale zpět do Karlína. Na saxofonového velmistra čekalo na pohled značně nesourodé publikum: od dam ve večerních róbách a pánů v oblecích přes casual managery až po borce v ošoupaných džínách. Jazz může lákat různorodé typy lidí, jen co je pravda. Málokdy by se v běžném světě tihle všichni potkali - a tady seděli vedle sebe, spojeni hudbou a atmosférou, kterou se podařilo bez nějakých velkých berliček v podobě show a líbivé efektnosti, stvořit.

Jan Garbarek je lyrik, který si vystačí s málem. Skromný, šedivý pán v kostkované košili, který už za ty roky na scéně moc dobře ví, že větší parádu udělá jeden tón použitý na správném místě, než kakofonická etuda v duchu nahoru-dolů po klapkách nástroje. Celý večer tak plynul na spíše pomalejší vlně, a stejně strhával a unášel do zvukových dálav.

Od prvních tónů melodie "Molde Canticle" (stejnojmenná pětidílná suita zazněla celá) ze slavné desky "I Took The Runes" k přídavkové tečce v podobě coveru Blind Faith Erica Claptona "Had To Cry Today" - jak jen to rockovému riffu v jazzovém aranžmá slušelo. Melodie (nakonec těch skladeb zazněla odhadem téměř dvacítka) se propojovaly jedna v druhou, až celý téměř dvouhodinový set působil jako jen sporadicky přerušovaná dlouhá morfující skladba, plná průzračně čistých melodií umně balancujících až na hraně kýče. Naštěstí tuto hranici nepřekročila.

Celá Garbarekova kariéra je charakteristická nasáváním vlivů z mimojazzového a vlastně i mimoevropského okruhu. Tohle propojování hudebních kultur se jasně otisklo i do sestavy, která s ním v Praze hrála. Spíše chladný, přesný a vlastně i divácky docela nudný přístup k věci zastupoval klavírista Rainer Brüninghaus. Jeho kolega brazilský baskytarista Yuri Daniel se alespoň bavil, ale hrál spíše na jistotu.

Ještě že tu byl Ind Trilok Gurtu, perkusionista a bubeník, který jednou rukou hraje západní rytmy na klasické bicí a tou druhou sám sebe doprovází na indická tabla. Navíc byl, oproti až příliš statické kapele, výrazným vizuálním prvkem. Neustále v pohybu, hravý, vtipný, schopný rozehrát všechno, do čeho se jenom dá tlouct, včetně kovového vědra s vodou. A došlo i na autentické zvuky pralesa, které Gurtu vytvořil jen hlasem s pomocí sady prapodivných hudebních serepetiček.

Dlouho očekávaný koncert Jana Garbareka - a byla to vlastně první větší indoorová akce po covidové pauze - si nehrál na komplikovanost a sofistikovanou náročnost. Byl to velice příjemný a až snadno přístupný večer, který hezky ukolébával do příjemné zasněnosti. Líbivé, hudebně kvalitní, místy působivé, místy jen ospale plynoucí. Těžko říct, jestli se sám Garbarek, navzdory tomu, že to byl jeho první koncert po téměř dvouleté pauze, tak úplně bavil. Publikum evidentně ano - potlesk na konci byl nekonečný.