Očekávání. To je možná nejtěžší břímě, které je kladeno na hřbet talentovaným, úspěšným umělcům. Billie Eilish bude mít letos teprve dvacet let, ale s prvotinou zaznamenala tak obrovskou vlnu popularity, že pověstné klíčové druhé album všichni zainteresovaní očekávají s ještě větším zájmem. Navíc, když je ona sama pod neustálým tlakem soudících hlasů na sociálních sítích i v zajetí oněch vlastních démonů, sebekritiky, psychických potíží a úzkostí, o nichž zpívala, šeptala a sípala už před dvěma až čtyřmi lety.

"Happier Than Ever" může znamenat, že zpěvačka je opravdu nejšťastnější ve svém životě, ovšem rozhodně to nemusí znamenat, že dosáhla klidu, vyrovnanosti a míru. Recitativ v pop music je obyčejně docela pitomý nápad, ale úplně chápu, že skladba "Not My Responsibility" se na desce musela objevit kvůli svému textu - to je asi ono klíčové sdělení, co Billie chtěla svým posluchačům přednést: "Je moje hodnota založená jen na tom, jak mne vnímáte? Nebo váš názor na mě není moje odpovědnost?"

Spousta pomalých písní na nahrávce ilustruje autorčino hudební dospívání. Billie se vydává do nových hudebních teritorií, jako jsou bossa nova nebo jazz, stejně je ale nejlepší v tom, jak dokáže do poklidné a až skoro nudné nálady vrazit znepokojivý zvuk nebo myšlenku. Výborně vystavěný je titulní kus, jenž se z úvodní klidné rozehrávky přelije do druhé třetiny naznačující výbuch - a ten vskutku přijde v podobě závěrečné rockové části vrcholící grandiózním odesláním adresáta (pardon) do prdele.

Samostatný odstavec si samozřejmě zaslouží zpěvaččin bratr, skladatel, multiinstrumentalista a producent Finneas, bez něhož by jednoduše hudba Billie Eilish neexistovala. Jeho minimalistická, rafinovaná produkce je úchvatná, chirurgicky přesná a citlivá. Ví, kde stačí jen střídmý doprovod akustické kytary a kdy, v jakém momentu (a účelně) nasadit pulsující beat nebo podivný zvuk. Příkladem budiž klenot s názvem "GOLDWING", který zní jako diskotéka v kostele - úplně ho slyším v titulcích další řady seriálu "Nový papež".

Na docela velké ploše téměř jedné hodiny může mnoho pomalých písní vytvořit nebezpečné místo pro číhající stereotyp. Naštěstí jsou tu songy typu "NDA", které mají onen pověstný hook, drápek, co vás chytí, zvukového červíka, co si zaleze do vaší hlavy. Je tu mírně experimentální taneční skladba "Oxytocin" nebo hitovka "Therefore I Am" - ta se možná nejvíce přibližuje těm z první desky. A o nápadité, výbušné "Happier Than Ever" už byla řeč.

Bude stát za to pozorovat, kam se Billie Eilish se svým talentem bude posouvat dále. Ve svých necelých dvaceti má toho za sebou neskutečně hodně, rozvíjí se jako hudebnice, režíruje klipy a stále oslovuje své vrstevníky. Jak to všechno, co se kolem ní děje, ustojí a jak to s ní bude třeba za deset let? Bude sama šťastnější a její hudba nudnější a obyčejnější? Můžeme jen hádat.