Soutěž Eurovision Song Contest nepřinesla mnoho vítězů, jejichž tvorba by zaujala i české posluchače, vůči této písňové přehlídce často skeptické. Šampioni letošního ročníku, římští rockeři Måneskin, se však brzy po triumfu stali senzací mnoha hitparád. Jejich album "Teatro d’Ira: Vol. I" za pozornost jednoznačně stojí.
Když se na konci května v nizozemském Rotterdamu odehrával další ročník Eurovize, asi málokoho z nás by napadlo, že o jeho vítězi budeme slýchat i za několik týdnů. Evropské hitparády uprostřed července však hovoří jasně: v případě
Måneskin máme co do činění s novým fenoménem.
Jejich druhé studiové album vyšlo ještě před zmiňovaným vavřínem. Čítá jen osm písní, které se vejdou do půlhodinky čistého času. Jde však o kousky natolik vydatné, že méně v tomto případě znamená více. Naopak by byla škoda jejich strhující zápal pro věc ředit doplňkovou vatou.
"Teatro d’Ira" znamená v italštině
divadlo hněvu a je to název trefný. Nahrávka totiž překypuje emocemi čtyř mladých lidí, kteří se potřebují vykřičet ze všech křivd, jichž se jim od světa dostává. Jejich vztek, frustrace i pocity útisku a podceňování zde procházejí procesem katarze, jehož výsledkem se stává rozmanitá smršť naléhavé a na dřeň prožité rockové muziky.
Måneskin, podobně jako mnozí další vítězové Eurovize, poutají pozornost extravagantním vzhledem, imponuje jim zejména estetika sedmdesátých let. V jejich případě se však - na rozdíl od některých jiných - nejedná jen o křiklavou skořápku s prázdným obsahem.
Byť se doma v Itálii proslavili díky televizní show X Factor, ve svém přístupu k hudbě zůstávají sympaticky ryzí a nezkažení pravidly mainstreamu. Po tři roky starém debutu "Il Ballo Della Vita" se na nějakou dobu přesunuli do Londýna, kde na sobě pracovali a čerpali inspiraci. Do tvoření nepustili nikoho dalšího zvenčí a písničky poté nahrávali živě, to aby se i na desce přiblížili podmanivé koncertní atmosféře. A přesně to se jim také podařilo.
Svědčí o tom i hardrockově laděný singl "Zitti e buoni", s nímž zvítězili nejen v Eurovizi, ale ještě před ní také na prestižním festivalu Sanremo. Dokonce pronikl do top 20 britského žebříčku - na italsky zpívanou skladbu jde u konzervativních Britů o věc téměř nevídanou. Další dva songy od spolužáků z římského gymnázia dokonce zamířily ještě výš, do elitní desítky, ty už jsou však natočené v angličtině.
Mezinárodní jazyk možná formaci pomůže v jejím ještě mohutnějším exportu napříč Evropou - a třeba i dál. Více jí však sluší texty v rodné (a na albu v poměru 6:2 převládající) italštině. Ta by se spolu s vypjatým pěveckým projevem frontmana Damiana Davida mohla v konkurenci dalších žánrově podobně zaměřených skupin stát jejím poznávacím znamením. Vždyť zrovna u českých posluchačů funguje jazyková specifičnost skvěle - stačí si vzpomenout, jak obrovské popularitě se u nás těší Francouzka
Zaz nebo španělsky zpívané letní hity
Alvara Solera.
Måneskin mají navíc tu výhodu, že jejich srdcervoucí nasazení zabírá téměř v jakékoli poloze - v garážově syrové "Lividi sui gomidi" i v melodičtějších kusech "Coraline" nebo "Vent’anni". Snad jen tancovačkový singl "I Wanna Be Your Slave" po několika přehráních omrzí.
Stejně jako všechnu hudbu světa i songy těchto italských rockerů nejlépe prověří až čas. Už nyní je ale jasné, že tvorba čtveřice pojmenované po dánském výrazu pro
měsíční svit překonala hranice Eurovize a má našlápnuto stát se masovou záležitostí. A to i u nás, kde "Teatro d’Ira: Vol. I" již několik týdnů boduje na nejvyšších příčkách oficiální albové hitparády.
Pořadatelé srpnového festivalu Rock for People Hope nejspíš ani netušili, jak atraktivního headlinera jejich angažováním získali.