Pod náměstíčkem - či snad parkem - se totiž skrývá parkovací dům. Jak zaznělo od organizátorů, tohle bylo jediné místo ve Varech, kde se odložený šestý ročník festivalu mohl uskutečnit, aniž by se zpronevěřil svému názvu. V tomto ohledu rozhodně šťastná volba - a to i z epidemiologického hlediska, kterážto opatření stále nad pořadateli visí jako pověstný Damoklův meč.

Výsledkem ovšem bylo dost prostoru pro všechny, uvolněná atmosféra, pohodlí a pohodička. A dokonce luxus dvou samostatných stageí - té hlavní, klasické, a vedlejší, která vznikla v Kanceláři architekta města. Byla to vlastně skleněná kukaň, jež posloužila i jako malá galerie. Navíc zde bylo dost místa pro pohyb a stánky, například s recyklačním workshopem Supermarket WC.

Dramaturgie Top RoofTop byla - na festival s dobrovolným vstupným a v centru města, kde by měl lákat i kolemjdoucí - příjemně odvážná a vyhnula se plakátově lákavým jménům. I když někteří interpreti, zvláště ti schovaní ve skleněném akvárku, museli o pozornost trochu bojovat a bohužel se i prodrat přes neustále znějící tuc-tuc ze stánku s jídlem (mimochodem výborným!).

Začínalo se právě tam, s místními The Sidewaves, objevem talentové soutěže Top RoofTop Talenty 2021. Vystačili si s málem - jen kytara, cajon a éterický zpěv. Jejich příjemně pohlcující chytrý pop zaslouženě sklidil nadšený potlesk publika. O nich ještě uslyšíme. Stejně tak o sedmičlenné partě Funky Monx, které nechyběl drive ani nadšení, ale než se dokázali přepnout z módu zkouška v ZUŠ do módu koncert, chvíli jim to trvalo.

Zpět do kukaně, k Aiko. Tahle světoběžnice překračuje hranice geografické i hudební a v Karolvých Varech odehrála podmanivý set, jehož atmosféře pomohla i hra světla a stínu, kterou vykouzlilo slunce klonící se k západu. Na tuhle náladu, byť stylově poněkud jinak, navázala na hlavním pódiu Beata Hlavenková a její Kapela snů. Hrálo se ze stále aktuálního alba "Sně", ale i z repertoáru staršího projektu Eternal Seekers. Uvolněné, nadžánrové vystoupení se svou zasněností krásně prolnulo s podvečerní atmosférou, ale jako by muselo až příliš bojovat o pozornost publika.

To byl ostatně drobný problém celého odpoledne a večera. S výjimkou závěrečné Vltavy sloužila dost často hudba, až na hrstku věrných pod pódiem, jako příjemná kulisa pro možnost setkat se, být zase venku, užít si to.

Předposledním vystupujícím byla Mirka Novak, jazzová zpěvačka, která ale tentokrát přijela s one-woman show a vystačila si pouze s vlastním hlasem a jeho vrstvením pomocí looperu. Rovněž velice podmanivé, neotřelé, ale hlavně vyvolávající nadšení jak u postupně rostoucí skupiny posluchačů, tak u samotné soustředěné interpretky.

Vltava je jistota a nezklamala ani v Karlových Varech. Její vystoupení bylo minimálně ve dvou ohledech jiné než ta předchozí. Páteř setu totiž tvořily skladby z nové, dosud nevydané desky "Spass Muss Immer Sein", která by měla vyjít na podzim. Naživo fungovaly na první dobrou, podobně dobře jako již prověřené hity, což je dobré znamení. Tím druhým prvkem byl improvizovaný jam s pracovním názvem "Robert mění strunu", kterým kapela vyplnila technickou přestávku potřebnou na činnost zmíněnou v názvu. Jazzující vsuvka bavila stejně jako hořkosladký svět písniček Vltavy. Výborná tečka a vlastně jediný notně rozparáděný bigbít, který na Top RoofTop festu zazněl.

Po loňské pauze je návrat venkovních koncertů příjemné osvěžení. Užijme si to. Tyhle menší akce mají své neopakovatelné, uvolněné kouzlo, které už letní monstrakce nedovedou úplně vykřesat. A karlovarský Top RoofTop fest je pohodová přehlídka, která definici příjemného rodinného festivalu naplňuje skvěle.