Málokdy je přebal alba výstižný jako na společném bezejmenném splitku Gride a Skiplife. Na dobovém vyobrazení je na něm zaznamenán průběh jakési značně obskurní léčebné metody. Nešťastník, vkleče, s kovovou nádobou na hlavě očekává úder velkou palicí. Těžko říct, z čeho jej to má vyléčit. Jisté ovšem je, že takový značně intenzivní a notně dunící úder palicí do hlavy zavřené v kovovém hrnci připomínají obě poloviny koncentrované nahrávky.

Se stálicemi domácí grindcorové scény Gride to bylo ještě nedávno celkem nahnuté. Nakonec se znovuzrodili jako trio, přičemž jediným pojítkem s předchozí sestavou zůstává bubeník Čert. Polovina aktuálního splitu je tak jejich studiovou premiérou. Období nejistot a změny se na téhle jihočeské formaci naštěstí nepodepsaly. I po letech na scéně jejich muzika řeže a seká na prostoru sotva minutových skladeb (a většinou ani to ne) s nezastavitelnou energií. Řezání a sekání je znát i v typicky angažovaných textech: tu se opřou do drancování přírody, tu do holocaustu, ale zůstane i prostor na to pozitivní v životě a lásku k bližnímu.

Pokud měli Gride na své straně devět kousků, nováčci v této sestavě Skiplife jich nabízejí ještě o tři víc. Pustili se totiž na půdu žánru se všeoznačujícím názvem powerviolence. Ten vznikl v devadesátých letech na západním pobřeží Spojených států jako koncentrovaná a agresivnější forma hardcoru. Výsledkem byly - a v případě téhle skupiny jsou - songy, které zřídka přesáhnou půl minuty (výjimky jsou zde vlastně jen tři, přičemž ta největší, závěrečná "Dipshit of the Year" má celých 51 sekund). Výsledkem je intenzivní extrém: rychlý, zběsilý, disonantní a i na takto omezené stopáži (celá jejich strana jen lehce přesáhne pět a půl minuty - plný zlomů. Chaotická erupce intenzity, a než se posluchač stačí vzpamatovat, je konec.

I zde jsou texty patřičně naostřené, řežou do současného internetem propojeného světa, sociálních sítí, vymývání mozků i strachu a izolace. Škoda jen prakticky nesrozumitelného, z paty chrleného vokálu, kvůli kterému v této rovině písně trochu splývají. Energie v neposedné hudbě, která nemá čas brzdit, je ale doslova zničující. Žádný casual poslech k nedělnímu čaji, spíše kulisa k výbuchu hněvu.

Společné splitko obou kapel není záležitostí pro každého. I v rámci tvrděkytarové a obecně extrémní scény cílí na docela úzké publikum - hlavně svou druhou půlkou, která patří Skiplife. Tahle trojice totiž hraje něco, co se tady prakticky nevídá. A dělá to velice dobře, v duchu stylové špičky. A Gride? To je jistota, která tady svou pověst spolehlivého tělesa jedině potvrzuje. Aspirant na nejextrémnější domácí nahrávku je celkem jasný.