Jeden pilířů Depeche Mode, Martin Gore, vydal své sólové album, které je ovšem sestavené jen ze samých coververzí. Také se v kruzích fanoušků o tomto počinu hodně diskutuje. Před nedávnem jste si na MusicServeru mohli přečíst průvodce touto deskou a dnes po jejím oficiálním vydání přidáváme i její recenzi.
Jistá teorie praví, že každá pořádná skupina či interpret má ve své diskografii i nějakou kolekci coververzí, neboť na nich se teprve pořádně projeví, jak je na tom dotyčný s invencí (předpokládá to pochopitelně schopnost rozeznat coververzi od revivalu). Pokud s touto teorií budeme souhlasit,
Martin L. Gore si svou "čárku v prezenci" odbyl už v roce 1989, kdy vyšlo jeho EP předělávek "Counterfeit". Mimochodem to bylo v tom samém roce, kdy jeho mateřská skupina
Depeche Mode přišla s hitem "Personal Jesus", s jehož hodně povedenou verzí v současnosti boduje pro změnu král country
Johny Cash. Pokračování zmiňovaného EP, další balíček originálních verzí Goreových oblíbenců, se pak v současnosti jeví jako naprosto logický krok.
Záběr zpracovávaných předloh, ke kterým Gore na svém novém CD sáhl, je docela široký - na jedné straně
Bob Dylan či
Velvet Underground, na druhé
Brian Eno. Zajímavé však je, že převažují rockeři - podvědomě bych asi čekal třeba
Kraftwerk,
OMD či, co já vím, Cabaret Voltaire, a když už rock, pak spíš třeba
Joy Division nebo
The Cure. Naopak asi nepřekvapí, že ve výběru protagonista směřoval spíše k jemným, melancholickým a veselím nepřekypujícím předlohám. Ty také ve výsledku vyzněly nejlépe - tvrdá, německy zpívaná "Das Lied Vom Einsamen Mädchen" z repertoáru exmodelky a chráněnkyně Andyho Warhola
Nico, patří k největším skvostům desky. Naopak poetika a přístup k materiálu jsou u Iggy Popa natolik odlišné od Goreovy, že není divu, když toto spojení nefunguje a z výsledku ční spíš Bowie-autor, než Iggy-interpret. Průsečíkem pak vychází, že zklamat nemohou ti mezi, například
Nick Cave.
Elektronika měla vždy v tvorbě mateřských
Depeche Mode silnou roli a i tahle deska ukazuje, odkud vítr vane. Samplované spodky jsou totiž Goreovou silnou stránkou. Smyčky jsou to propracované, nápadité a v každém případě z nich i laik pozná, že nevznikaly bezmyšlenkovitě, jako produkt experimentování. Pokud jsou už použity tradiční nástroje - jako třeba kytara v "In My Other World" - jsou výrazně efektovány a zvukově upravovány. Autor rád pracuje s monumentálně rozmáchlým zvukem, aranžemi pro orchestr, a i to je určitě důvod k pocitu, že minimálně polovina alba by bez dalších úprav bez problémů posloužila jako nápaditý doprovod k filmu. Atmosféra tady zkrátka funguje.
Celkové hodnocení se nevyhne a neobejde bez přístupu a postoje posluchače k fenoménu coververze jako takovému. Tahle deska může být mnohými brána jen jako pouhé zastavení na cestě, nepodstatný vedlejší projekt, který není ničím jiným než kuriozitou. Ale také může být chápána jako důležitý zásek v diskografii, který dokazuje, že Goreovy muzikantské schopnosti, imaginace, vkus a především nemalá invence se bez problémů obejdou i bez kolegů z mateřské kapely. A doufám, že je z výše vyřčeného jasné, že se autor těchto řádků kloní spíše k variantě druhé.