"Vezmu tě s sebou" - název vaší nové studiovky je zároveň i pobídka. Kam mě tedy vezmeš? (smích)

Tebe, Hani, kamkoliv. Z míst, kde jsme spolu nebyli, bych navrhoval třeba Brdy, co říkáš?

Proč právě tam?

Jsou v ideální vzdálenosti a je to tam naprosto perfektní. Navíc je znám poslepu, takže ti budu ideálním průvodcem.

Motivem a koncepčním pojítkem alba je cesta, ať už v jakékoliv formě. Vím o tobě, že miluješ cestování. Na jakou cestu nikdy nezapomeneš? Která byla pro tebe osudná?

V podstatě každá cesta je nějakým způsobem osudná. Na každé někoho potkám, něco zažiju a mám pak vzpomínky, které mně z hlavy nic nevymaže. Ale za největší highlight svého cestování považuji Galapágy, to byl fakt masakr. Dokonce jsem se tam rozbrečel štěstím. Byl to nepopsatelný zážitek. Takové okamžiky miluju.

Hodně písní skládáš právě na cestách. Minimálně čtyři kousky z novinky vznikly mimo republiku. Tvoříš spontánně s čistou hlavou, když jsi oproštěn od klasických denních stereotypů a rituálů?

Je fakt, že mě poslední dobou nejvíc věcí napadá mimo domov. Hudbu doma ještě občas skládám, ale texty píši výhradně na cestách. Je jedno, jestli v Česku, nebo nebo mimo něj. Stačí mně vyrazit do lesa a hned se myšlenky kupí. Musím tedy jít sám, zůstat jen sám se sebou a po chvilce to začne lítat hlavou. Sice ani to není občas jistota, ale doma v podstatě už nedokážu psát skoro nic.

Když jsme u těch rituálů, máš nějaký?

Rituály miluju, jsem zkrátka kovaný pohan. Dělám je při každé příležitosti, tedy na slunovrat, Nový rok nebo o filipojakubské noci. To sbírám o půlnoci rozkvetlé kapradí. Provádím rituály lásky i třeba rituál na to, abychom vyhráli Modrého Anděla.

A teď vážně. Dočetla jsem se, že tě baví písničkáři. Kteří? A jaký to má na tebe vliv? Je důsledkem toho i to, že skládáš v rodném jazyce, a že se tedy na texty víc soustředíš?

Baví mě hodně ta jemná atmosféra. Asi je to věkem. Mám rád surfovou atmosféru, ale i takovej ten klasickej českej táborák. Lyrika je důležitá, ale hlavní je pro mě obsah. Miluju harmonii, klid, lehkost, pozitivitu. Samozřejmě mě pořád baví nas*aný punkový texty, ale vyhledávám je čím dál tím méně. Když si něco pustím, chci se v klidu houpat. Naživo mě ale bude pořád víc bavit metal než folk. Pár takových koncertů svých oblíbenců jako Jasona Mraze, Xaviera Rudda, Josého Gonzáleze či Donavona Frankenreitera jsem viděl a chcípal jsem nudou. Teda třeba Xavier Rudd měl docela show, ale já bych si stejně tyhle kluky radši poslechl někde v plážovým baru než v klubu. Jasona Mraze bych hrozně rád viděl s kapelou, viděl jsem ho jen dvakrát samotného. Má vtipný průpovídky mez skladbami, ale jinak moji pozornost neudrží. Asi nejoblíbenější z téhle party je pro mě Jack Johnson. Perfektní harmonie, texty, atmosféra. Živě jsem ho neviděl, ale živáky na YouTube mě moc nepřesvědčily. Takže tuhle hudbu mám raději do sluchátek.

Předchozí album "Struny" vnímáš jako mezník v historii skupiny. S tím souhlasím, protože bylo odrazem řady změn, odešel Susha, přešli jste natrvalo na češtinu a tak dál. Co pro tebe znamená aktuální kolekce?

Novou desku miluju z několika důvodů. "Struny" znamenaly přerod v novou kapelu se starým názvem, ale byla možná moc zemitá a jednotvárná. "Vezmu tě s sebou" je posun v mnoha rovinách, myslím, že hlavní je ovšem ten posun v hlavě. V období "Strun" jsme netušili, jestli všechny ty změny ustojíme, s novou nahrávkou už vůbec nepochybujeme. Vložili jsme do ní dost víry a taky teda dost peněz. (smích) Celá ta deska je asi trochu víc klidná, než by naši fanoušci čekali, ale o tom to je. Co v životě nejvíc všichni chceme? Klid, harmonii, radost, lásku a štěstí. Takhle nějak jsem se cítil, když jsem celý rok týden co týden chodil čtyřiceti- a padesátikilometrové túry. Jen já a příroda, slunce, déšť, stromy, kopce, hory, potoky, rybníky. Ta deska je jako houba, co tohle všechno nasála. Je milá, klidná a je naše. Mám z ní takový ucelený pocit.

Skoro by se dalo říci, že s každou vaší řadovkou přicházejí personální změny - máte tři nové posily (kytarista Vivo, saxofonista Bořek a basák Matěj), svým způsobem mládnete. Měl jsi pocit, že stagnujete a nikam se neposouváte a že to chtělo novou krev? Jak poslední změny ovlivnily chemii skupiny?

Už je tomu bohužel tak. Ideál je, když se sestava nemění, ale u sedmi a vícečlenné kapely je fluktuace vždycky trochu vyšší. Všichni ti kluci, co odešli, dali té skupině hrozně moc. Jsem na ně děsně pyšný. Je to občas vážně řehole, několik desítek koncertů ročně, několik desítek zkoušek ročně, hromada energie a peněz. Pořád jsme někde mezi, trochu se tím živíme, ale pořád to není sto procent, takže když ti k tomu přibudou závazky v podobě rodiny nebo hypotéky, musíš zvážit, jestli se tomuto placenému koníčku můžeš naplno věnovat. Matěj i Kučín odešli sami, je to už hodně dlouho, co jsme někoho z kapely vykopli sami od sebe.

Jsem rád, že vztahy u nás jsou na takové úrovni, že se dokážeme rozcházet poměrně v klidu. V obou dvou posledních případech by bylo sice mnohem lepší, kdyby kluci na to, že to už nedávají, přišli třeba o rok či dva dříve. Takhle trápili sebe i nás, protože to vyhoření bylo dost cítit a někdy to nebylo vůbec příjemné, ale nevyčítám jim to. Je to moc těžké rozhodnutí se po tolika letech vzdát party kámošů, všech těch koncertů, letních festivalů a muzikantského života obecně.

S Vivem, Bořkem a s novým Matějem přišla do kapely ohromná dávka energie, je to trochu, jako když jsme začínali. Miluju to, není tam žádný bahno. Budoucnost prostě patří mladým. No, a teď doufám, že nám to zase nějaký čas vydrží a budeme tmelit to, co právě máme.

Na jaké (životní) cestě jsou nyní Fast Food Orchestra po řadě bloudění a nečekaných zatáček?

Pevně věřím, že na té nejlepší. Občas byla samozřejmě krize, teď mám ovšem pocit, že máme už třeba dva tři roky totální klid. S novými členy ke všemu dorazila ta nová energie a chuť věci dotáhnout. Mě osobně moc bloudění nebaví, mnohem víc si užívám věci, které jsou jasné a čitelné. Nepotřebuju doma sedět a přemýšlet nad tím, co se zase děje. Lidi si dělají život zbytečně složitý tím, že se v něm ztrácejí. Bohužel i já to umím. Snažím se však těm tmavým uličkám pokud možno vyhýbat. Byl bych moc rád, kdyby se nám povedlo věci zase o kousek posunout a stoupat chvilku nahoru bez jakýchkoliv pochyb.

Z ilustrovaného coveru alba vyčtu, co už máte za sebou, jsou tam názvy desek a další detaily. Byl to záměr připodobnit kapelní život k batůžku, který si každý nese svým životem?

S tímto nápadem přišel skvělý Martin Slávik, který obal nakreslil. Poctivě si nás nastudoval a - jak říkáš - připodobnil naše životy a život skupiny k cestě s batůžkem. Musím říct, že jsi nejvíc pozorná.

Co nesmí chybět ve tvém batůžku?

V batůžku na cesty nesmí chybět voda a ořechy, ale pokud jdu ještě s někým, rád připravím svačinu větší a pořádně opulentní. No, a samozřejmě kondomy. (smích) V tom životním batůžku nesmí chybět dobrá nálada.

Zpět k desce. Sálá na mě z ní hřejivý pocit pohody zabalený do vtipnosti ("Z pohádky do pohádky", "Rána", "Nema problema") i do vážnosti k lásce a životu ("Dlouhá cesta", "Vezmu tě s sebou", "Padák") a do radosti z bytí ("Pláže", "Prostěradlo"). Pohrál sis s jazykem, melodiemi i aranžemi. Proč jste jako pilotní singl vybrali právě "Vezmu tě s sebou" - žánrově jinou a trochu mainstreamověji znějící píseň? Chtěli jste na sebe upozornit rádia/média?

Ta písnička si to o to řekla sama. Byla složená jako poslední a na desce se ocitla v podstatě náhodou. Ze singlů se nabízelo více věcí. Já hodně kopal za "Pláže", ale ty jsme hráli už několik měsíců živě a chtěli jsme vykopnout věcí, kterou nikdo neslyšel a která by byla trochu jiná. Možná působí, že je mimo náš žánr, ale podle mě to zase tak pravda není. Minimálně obsahem a rukopisem jsme se s ní pěkně propojili a rozhodli se, že bude tou nejlepší na začátek nové kapitoly. Já mám tu skladbu fakt rád a moc se těším, až ji budeme hrát živě, což se nám zatím kvůli známé situaci nepovedlo.

Deska začíná intrem - instrumentálkou, která by mohla být soundtrackem k nějakému westernu. Jako "Dvojí duši" neboli Two Spirit označují indiáni třetí pohlaví. Tohoto tématu jsou plná média. Má to nějakou souvislost?

Určitě ano, tohle téma mě hodně zajímá. Two Spirit lidé jsou v indiánské kultuře známí stovky let. Na toto téma existuje mnoho prací a knih. S Two Spirit lidmi se můžete potkat třeba v úžasné knize "Velký malý muž". Když jsem písničku psal a napadla mě tahle westernovo-mexická melodie, hned jsem věděl, že se to tak musí i jmenovat. Navíc mě baví fakt, že je instrumentální, tudíž textově nebude nikomu nic podstrkovat, každý si ten song může vyložit tak, jak se mu zlíbí.

Oproti tomu skladba "Z pohádky do pohádky" je plná slov a vznikla tak, že jste se předháněli v tom, kdo vymyslí vtipnější charakter pohádkové bytosti ve spojení s drogami. Byla to taková týmová práce. Jindy tomu tak není?

"Z pohádky do pohádky" byla vyloženě týmová práce, opravdu téměř každý vymyslel alespoň jednu či dvě pohádkové bytosti. Na mně bylo už jen všechny ty nápady pospojovat v jeden celek. Normálně texty píšu sám a kluci spíš rozporují věci, které jim vadí nebo které se jim zdají nesrozumitelné, občas něco navrhnou. Někdy je poslechnu, jindy ne. Ale na jejich názoru mně dost záleží. "Prostěradlo" složil Medvěd a měl vymyšlený refrén, měl jsem tak k dispozici téma a složil k němu sloky. Občas to teda vlastně týmová práce v jistém slova smyslu je.

Právě zmiňované "Prostěradlo" jste hráli s Prague Street Bandem. To je vaše bokovka? Co to je zač?

Prague Street Band postavil náš bubeník Medvěd. Je to marching band, který hraje hromadu coverů v neworleánském stylu a k tomu všemu i pár autorských věcí. Všichni z PSB v něčem hrají, takže na to nemáme bohužel moc času a hrajeme velmi zřídka. Těším se, že to zase někdy oprášíme.

Píseň "Rána" s popěvkem "Miluju rána" je psaná na tělo Adamovi a vypráví o okamžiku, kdy jde spát za svítání. Předpokládám, že jsi pravý opak a jsi typ skřivana. Jaká máš obvyklá rána ty?

Ano, je to přesně tak, Adam si navíc písničku složil. Já jsem mu k ní udělal linku a text. Ještě pořád sice umím ponocovat, ale mám z toho celkem úzkosti. Rád chodím spát za tmy. Nejvíc mně to vyhovuje u moře, kdy usnu třeba v devět večer a v šest ráno jsem už ve vodě. V mládí jsem byl sova, dneska jsem spíš ranní ptáče.

Song "Pláže" vznikl v Ekvádoru a pojednává o tom najít si místo, kde se cítíš dobře. Máš takové místo ty sám?

Takové místo je v podstatě kdekoliv na světě. Pokud jsem tedy v pohodě já. Když dokážu být sám se sebou, pak je mně dobře kdekoliv a s kýmkoliv. Cesta, les, pláž, klub, domov a postel. V původní myšlence to byly opravdu především pláže, západy slunce, klid, ticho, jen šumění moře a bezstarostnost. Čím dál tím víc jsem však při psaní textu chápal, že tím místem je úplně cokoliv, kde je člověku fajn.

Jsi jedním z pořadatelů festivalu Mighty Sounds. Ptát se na aktuální ročník je asi zbytečné - momentálně se neví, jak situace kolem pandemie bude vypadat. Ale zaujalo mě, že na každé pracovní seanci vznikne vtipná fotka, na které jako jediný vždy medituješ. Co tím sleduješ? Na co odkazuješ?

Je to jen legrace, zkrátka něco, co je pro toto focení každou středu typické. Nechci tím říct vlastně vůbec nic. Meditovat ani moc neumím. Meditací je pro mě padesátikilometrový výšlap lesem nebo civění na západ slunce.