Zlověstné bicí, mírná vybrnkávaná kytara, vzdušně se proplétající s klavírem - a pak zlom: razantní nástup riffu, táhlé, jakoby rozvrzané kytarové linky a hrubého growlu. Úvod "Certa Omnibus Hora" je vystřižený jak z partesu. Všechny karty jsou na stole, máme tu čest s dotaženou doommetalovou deskou, která působí zejména svou pohlcující atmosférou. Žánr samotný svádí k mnohým klišé - a je pravda, že obrazům zamlžených hřbitovů a černě oděných pobledlých smutných dam zjevujících se při jejich poslechu se lze vyhnout jen obtížně - přesto jdou vlastní cestou. Na svém druhém albu získala kapela The Corona Lantern dokonale vybroušený výraz a jasnou vizi, která ale stále zachovává prostor k dalšímu růstu.

Nahrávka ubíhá v líném, až funerálním tempu, které jen občas naruší svižnější pasáž (například fantasticky gradující finále hned prvního kusu "As Wide Eyes Travel" nebo divočejší nálož "Hours Beetween Heartbeats"), zároveň drží posluchače v pevném sevření záplavy temných myšlenek. Zvuk je příjemně bahnitý, bicí na řadě míst připomínají nelítostně utíkající tok času, hutné riffy čeří i mírné, žalostné, téměř post-rockové pasáže ("Make Me Forget"), z černého masivu se vynořující drobné kytarové motivy či frenetické blackové finále vrcholí mantrickým opakováním posledního verše.

Nic není ztraceno, výsledek je zvukově překvapivě barevný - byť jsou to odstíny černé, bílé a šedivé. Všemu kraluje vokál Daniely Neumannové. Je hrubý, nevystupuje z growlu, ale přesto v sobě má jakousi těžko uchopitelnou éteričnost. "Certa Omnibus Hora" se proměňuje a vlní v prostoru, nenechá posluchače zatuhnout v pasti stereotypní letargie. Téměř padesátiminutový masiv drží monoliticky pohromadě a nenabízí úniku.

Texty z pera vokalistky skupiny jsou působivými básněmi, které s hudební formou skvěle souznějí. A pochopitelně nic veselého to není. Slova jsou protkána atmosférou gotických románů, motivy smrti a blížícího se konce jsou všudypřítomné, nesklouzávají ale ke klišé. Uchovávají si sílu vnitřního prožitku, temných nočních můr - ale i naděje k vysvobození. Ta však není v probuzení, ale naopak ve věčném spánku.

"Certa Omnibus Hora" těžko mohla vyjít v lepším čase, než je období spící přírody a také jakési beznaděje, která nás všechny obklopuje. Temnota může pohlcovat, ale stejně tak může být i místem, které pohltí to negativní. Jako lék na beznaděj funguje tohle album skvěle.