Roland Orzabal a Curt Smith, jádro Tears For Fears, se potkali v rockové formaci Graduate. Po třech letech společného působení ji ale rozbily vzájemné třenice. "Nechtěli jsme v té kapele zůstat," vzpomíná na své hudební začátky Smith a dodává: "Je složité, už když se na něčem mají shodnout dva. Zkoušet se domluvit v pěti bylo nemožné." Se svým kolegou si ovšem tvůrčím způsobem sedli, a tak vznikla skupina History of Headaches, později přejmenovaná na Tears For Fears.

Klíčovým se ukázalo být setkání s Ianem Stanleyem. "Byl to mladý kluk, jen o trochu starší než my. Ale pocházel ze zámožnější rodiny a měl ve velkém domě na kopci domácí studio," vysvětluje Smith. Slovo dalo slovo a Stanley se brzy stal nejen tím, kdo vlastnil studio, ale i důležitou součástí bandu coby hráč na syntezátory, bicí automat a varhany a také jako spoluautor některých písní.

Libozvučný název skupiny Tears For Fears má svůj původ v učení amerického psychologa Arthura Janova. Spočívá v návratu k pocitům bolesti potlačených v dětství, a tedy i otevření a léčení traumat, která si člověk přenáší až do dospělosti. Mezi Janovy slavné pacienty patřili například John Lennon nebo Yoko Ono. Jeho kniha Orzabalovi a Smithovi, jak sami říkají, "otevřela oči" a podstatným způsobem se podepsala zejména na textech kapely, které byly na svou dobu velice temné, ponořené do skrytých koutů lidské duše a traumatických zážitků. A jak se ukázalo, tato témata rezonovala.

Zvuk formace byl v mnohém dán dobovou módou. "Ocitli jsme se přímo na počátku exploze elektroniky," popisuje Orzabal. "Byť jsem byl kytarista, stal se ze mě totální nadšenec do syntezátorů. Ty kapely tehdy neměly bubeníka a fungovaly hlavně ve studiu. Tehdy to bylo fakt něco," vzpomíná. Výsledkem snažení muzikantů bylo první album "The Hurting". "Podařilo se nám spojit svižný popík s temnými texty," vzpomínají. A dostavil se v podstatě okamžitý úspěch v podobě první příčky v britské hitparádě.

Navázalo i turné po Británii. A následně i obvyklý problém úspěšných debutantů: jak navázat, jak se posouvat dál? Nakonec se jako funkční cesta ukázal návrat ke kytarám. Výsledkem je robustní zvuk singlů "Mother's Talk" nebo "Shout". Zvláště druhá zmíněná píseň našla ideální cestu mezi tvrdostí a elektronickým cvrlikáním (ne nadarmo se v české verzi prosadila i do repertoáru domácích metalistů Škwor). A v obou je znát vliv Janovovy teorie. Nadšení pro učení amerického psychologa se po letech u členů Tears For Fears poněkud obrousilo, v základu alba "Songs From The Big Chair" je však tento vliv neoddiskutovatelný. Symbolika sezení u psychologa, ono velké křeslo, se vtiskla i do samotného jména kolekce.

Ta vyšla 25. února 1985 a jde více na ruku publiku na obou stranách oceánu. Na první poslech je chytlavější, obsahuje více hitů (mimochodem jeden z těch největších, "Everybody Wants To Rule The World", byl v původní verzi považován za nevýrazný song, který by snad neměl ani na desce být). Zároveň ale jako celek neztrácí na kvalitě, což ocenily i dobové kritiky, jež si všímaly zejména upřímnosti textů a přirozeného spojení kytar s přístupností lehkého tanečního popu. A publikum reagovalo podobně nadšeně. Až do dnešních dnů se desky prodalo téměř dvacet milionů, urvala si pro sebe první místo v americké a kanadské hitparádě a dvojku v britské, dala světu celou řadu pecek, které se hrají dodnes. Pro mnohé posluchače se dokonce stala ztělesněním celých osmdesátých let.

Detailní pohled do zákulisí natáčení alba "Songs From The Big Chair" kapely Tears For Fears nabízí další část cyklu Slavná alba, který odvysílala ČT art v pátek 22. ledna. Následující dva týdny bude epizoda k dispozici v archivu. Za týden, v pátek 29. ledna, cyklus pokračuje dílem věnovaným desce Phila Collinse "Face Value".

Cyklus článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí.