Pink Floyd se na počátku roku 1971 nacházeli na rozcestí. Čtveřice Roger Waters (basa, zpěv), David Gilmour (kytara, zpěv), Rick Wright (klávesy, zpěv) a Nick Mason (bicí) si poměrně dlouhou dobu držela nálepku originality a experimentátorství jak na poli zvukovém, tak vizuálním. Oba atributy muzikanti úspěšně vtěsnávali do svých živých vystoupení mírou vrchovatou a zároveň se snažili tuto odlišnost zaznamenat do zvukových drážek. Na druhou stranu si byli velmi dobře vědomi, že touto cestou se nelze ubírat do nekonečna. Psychedelie doznívala a s nástupem silné vlny art a hard rocku bylo stále těžší publikum zaujmout a vytvořit hodinu hudebního bloku, který by nebyl jen pouhým experimentálním, byť vizuálně poutavým jamem.

Pustili se tedy do společného komponování s cílem něco změnit. Výsledkem jejich snažení bylo vydání studiovky "Meddle". Její úspěch skupinu posunul na zcela jinou platformu. Dřívější experimenty s disharmonií se přenesly zejména do roviny hledání nových zvuků a ruchů, které se staly nosnými prvky melodiky, na kterých Floydi dál stavěli své kompozice. Následná práce na filmové muzice, ze které vzešla nahrávka "Obscured By Clouds", tento rostoucí trend jen utvrdila. Mezi těmito dvěma deskami se však rodilo cosi daleko většího. A tady se začíná příběh nazvaný "The Dark Side Of The Moon" ("DSOTM").

Jako prvotní katalyzátor a dostatečný strašák pro tvorbu nového programu působil na konci roku 1971 termín turné naplánovaného hned na následující leden. Členové uskupení neměli na ohlášené koncerty připraveného nic nového. Waters disponoval pouze pár rozpracovanými hudebními nápady a fragmenty, které zbyly z předchozích natáčení, což jej vybičovalo k následné usilovné práci. Společně s Masonem dal do kupy témata, o kterých by měl nový program, potažmo deska pojednávat. Při jednom takovém sezení sepsali na papír hesla: termíny, cestování, strach z létání, kouzlo peněz, strach z umírání a problémy duševní nerovnováhy přerůstající v duševní chorobu.

"Jsou to čiré emoce, není tam nic umělého, nic vyumělkovaného. To je podle mě jeden z důvodů, proč si toto album udrželo svou hodnotu po tak dlouhou dobu." Roger Waters

Waters na tato témata začal psát své pravděpodobně nejlepší texty, které i dnešním posluchačům mají co říci. Což potvrzuje i kytarista Gilmour: "Ideje a otázky, jimiž se Roger zabýval, řeší každá generace. Dodnes neztratily nic na své závažnosti." Samotný textař k tomu dodává: "Existuje řada věcí, jež ovlivňují náhled jednotlivce na jeho existenci. Vznikají určité tlaky, které vás mohou popostrčit, a pak jsou i takové, co vás doženou k šílenství, smrti, empatii, chamtivosti atd. Na newtonovském pojetí fyziky je něco pozoruhodného. Možná právě o to na téhle desce jde."

Za několik týdnu byl koncept "DSOTM" hotový a v polovině února 1972 program poprvé v přijatelné formě slyšelo i publikum. Tehdy ho skupina prezentovala pod názvem "The Dark Side oft The Moon, A Piece For Assorted Lunatics", případně ve zredukované verzi "Eclipse". Následné formování a posléze natáčení se však táhlo přes rok. Kapela byla rozptylována dalšími aktivitami jako již zmíněnou tvorbou hudby pro film "La Vallée" či vlastním snímkem "Live At Pompeii". Do toho všeho vrcholila spolupráce na vystoupeních s francouzským baletem. Ačkoliv to byla hektická doba, muzikanti si uvědomovali, že dělají na něčem větším než doposud. Chuť do dalšího tvůrčího procesu jen potvrzovala, že je vedlejší projekty, byť spjaté s hudební kariérou, nikterak nerozhodily od soustředěné práce na "Dark Side".

"Možná to tak nevypadá, ale předtím naše tvorba vznikala spíše v atmosféře čirého zoufalství než z nějakého jasného proudu inspirace. U 'DSOTM' tomu tak nebylo. Scházeli jsme se, debatovali o nahrávce a jejím dalším směřování. Na čem jsme se usnesli, to se dále rozpracovávalo přímo ve zkušebně. Tato kolektivní tvorba rozhodně prospěla věci. Byli jsme z toho nadšení a těšili se na to, co se stane další den." Nick Mason

Celý červen pak pánové strávili ve studiu Abbey Road. Zamlouvali si třídenní, mnohdy i týdenní bloky, aby mohli společně pracovat až do své naprosté spokojenosti. Vládla atmosféra tvůrčí a hlavně plná důvěry. A to překvapivě i ze strany pracovníků studia, kteří si uvědomili, že by měli být muzikantům spíš podporou a nikoli hlídači termínů a strážci svěřené techniky.

Hlavním technikem se stal kapelou vybraný Alan Parsons, ostřílený mimo jiné spoluprací s The Beatles. S Pink Floyd měl poprvé na starost kompletní nahrávací proces. Ukázalo se to jako velmi dobrý tah. Parsons se vyznačoval až filigránským smyslem pro detail. Zacházel i do těch nejtitěrnějších drobností, jako je například zvuk bicích sladěný s atmosférou skladby, přidávání nástrojových ploch, ženských sborů, zvukových sekvencí či vrstvení nástrojů na sebe. Měl též na svědomí některé ruchy, zejména ten z hodin na začátku "Time". Tenkrát zašel do starožitnictví a natočil jednotlivé hodiny, jejich odbíjení a tikot. To vše pak ve studiu složitým procesem se stopkami v ruce synchronizoval.

"Rád bych se ocitl v kůži člověka, který si sedne, nasadí sluchátka a úplně poprvé si toto album celé poslechne. O tento zážitek jsem ochuzen. To by bylo fakt bezva." David Gilmour

Složitý zrod finální kolekce připomínal kvůli tehdejší technice, která narážela na své limity, spíše alchymii než proces nahrávání. Parsons neměl tolik rukou na to, aby dokázal spouštět v jednu chvíli jednotlivé hudební smyčky, a tak musela přispěchat na pomoc kapela - každý na daný povel stiskl dané tlačítko či pohnul páčkou. Vše muselo být perfektně načasováno. Ne vždy se to dařilo, hned několikrát se tak musel celý proces opakovat. Cílem bylo dostat zvukové ruchy do popředí či do pozadí skladby a po úspěšném zaznamenání vše převést na hlavní pásek. To vyžadovalo spousty cívkových magnetofonů a mikrofonů.

Je nutné si uvědomit, že v té době ještě neexistovaly žádné digitální mašinky ani vícestopé magnetofony či jiná záznamová zařízení, která by toto martyrium usnadnila. Parsons & spol. označovali jednotlivé zvukové smyčky na páscích fixem, měřili pravítkem, následně stříhali a lepili zpět. Ve studiu je pak rozvěšovali na mikrofonové stojany, které sloužily jako jakési věšáky, aby se pásky do sebe nezamotaly. Vše se dělalo doslova na koleni, a svým způsobem je skoro až zázrak, jak výsledek dopadl a jak nadčasově zní.

"And there's someone in my head but it's not me." ("A v mé hlavě je někdo, ale nejsem to já.") "Brian Damage"

Produkci si vzala na svá bedra samotná skupina, což už si úspěšně vyzkoušela na předchozí řadovce. Muzikanti zkrátka nechtěli, aby se jim do toho někdo další vměšoval. Jenže co fungovalo na "Meddle", zde najednou bylo jiné. Zřejmě pod dojmem samotné síly nahrávky se pánové nevědomky čím dál více dostávali do sporů. Možná právě na tomto místě vznikly první zárodky budoucích rozkolů. Gilmour a Wright kladli důraz na hudební složku, Waters a Mason zas na experimentální prvky. Tu chtěl někdo více echa a ruchů, jiný tamhle zas více zpěvu či kytary. A to vše se neustále opakovalo.

A tak nakonec usoudili, že v tomto případě bude člověk zvenčí asi tím nejlepším řešením. A potvrdilo se. Nakonec se produkce a finálního mixu zhostil Chris Thomas. Některé kompozice přestříhal a doplnil o nové zvuky. Jako poslední se dodělávaly ony signifikantní lidské hlasy, které odpovídaly na Watersem připravené otázky týkající se témat šílenství, smrti a násilí. Odpovědi pak provázejí celé album a spojují jednotlivé kompozice v jeden celek, což podtrhuje jeho koncepčnost.

Kompletní produkce a finální míchání byly u konce. Vznikl úplně nový mix, v mnoha ohledech odlišný od toho předchozího. Gilmour k tomu dodává: "Dodnes si jasně vybavuji, jak jsem se posadil a poslechl si celý mix. Napadlo mě: Pane Bože tohle je naprostá fantazie." A ta původní Parsonsova kvadrofonní verze? Ta se do lisu nikdy nedostala. Vyšla oficiálně až v roce 2011 jako součást speciálního "DSOTM Immersion Box Set".

"There is no dark side of the moon. Matter of fact it's all dark." ("Měsíc nemá temnou stranu. Ve skutečnosti je vše temné.") "Eclipse"

"The Dark Side Of The Moon" vyšlo dne 1. března 1973 a způsobilo doslova revoluci. Pink Floyd stvořili nesmrtelné dílo a zajistili si své místo na slunci, se všemi klady i zápory s dopady na jejich lidskou stránku. Kolekce sklidila u kritiky (až na běžné výjimky) naprostý a zasloužený úspěch. Stejně tomu bylo i u posluchačů a kolegů v branži - ovlivnila mnoho muzikantů. Dostala se do světového žebříčku nejlepších 100 alb a zůstala v něm neuvěřitelných 750 týdnů. Nadále se drží na nejvyšších místech v počtu nejprodávanějších desek na světě. Skladba "Money" kapele otevřela cestu nejen na stadiony, ale hlavně do USA.

Watersovi & spol. se však podařil ještě jeden, vysloveně husarský kousek. A to když dostali svoji hudbu do běžných domácností, k uším lidí, kteří do té doby neměli ani potuchy o jejich muzice.

V čem tedy spočívá kouzlo tohoto počinu? V onom magickém trojúhelníku, skrz který prochází paprsek světla a láme se na základní barevné spektrum? Možná i on na tom má svůj podíl. Ale výjimečnost "Temné strany Měsíce" tkví především v její písňové podobě, která je však rafinovaně poskládána v jeden celek. Přes den si ty songy můžete prozpěvovat a vytvářet tím zcela běžnou a uvolněnou zábavu, ale poslechem v noci se dostavuje doslova magická proměna. Vše se náhle zcela změní a dostane vás do úplně jiných dimenzí. Hudba, která se line z drážek, jen lehce pulsuje do uší a pomáhá rozvinout vlastní představivost. Stačí jen zhasnout.

Detailní pohled do zákulisí vzniku "The Dark Side Of The Moon" nabízí další díl cyklu Slavná alba, který ČT art odvysílala v pátek 5. února. Další dva týdny bude pořad k dispozici v archivu České televize.

Cyklus článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí.