© Facebook Taylor Swift
David Böhm - První deska mimořádně příjemné překvapení, druhá příjemné nepřekvapení (9/10)
Vztah ke zpěvačce: Co bylo před "Red", neznám, s tím ostatním jsem byl vždy spokojen. Rok 2020 mi u desek často potvrdil, že se nevyplatí dát na první poslech. U Taylor Swift to však platilo více než dvojnásob. Snad až na šestý poslech začaly z "folklore" vypadávat drahokamy. Zpětně tak nedokážu pochopit, jak se mi ze začátku mohlo vše slepit v jednu dlouhou, nepříliš zajímavou píseň. Nyní má každá něco speciálního a krásného, čímž se od sebe rozliší. Třeba taková "seven" dokáže navodit pocit naprostého klidu. Textově se velmi povedla "invisible string", ve které Taylor vtipně naráží na svůj život i hudbu. A i když "evermore" stojí na stejném základu, tedy jednoduchém písničkářství, působí bohatěji. Nabídlo totiž více hostů, výraznější bicí a rozházenější tracklist. Zatímco u červencové nahrávky lze stopy čtyři až devět bez přestávky oplakat, zde jsou podobně dojemné balady střídány s údernějšími melodiemi. A i přestože oceňuji, že třeba taková "ivy" nebo "dorothea" zní pěkně košatě, nedokážu si k nim najít cestu... zatím. Dva bodíky tak ubírám jen proto, že stále ještě zkoumám (a drobnou degradaci umění při honbě za prvním místem s "willow" v podobě čtyř předělávek za třetinovou cenu). Swift si zaslouží velký obdiv, že během několika měsíců dokáže složit sesterskou deskou, která za tou předchozí nezaostává. Nazvat ji folklorními zbytky by byla křivda, navíc věřím, že snad ani žádné neexistují. Připomeňme také fakt, že až tato dvě alba si vysloužila varování o explicitním obsahu. Drsnější slůvka by si člověk snadno přestavil na chladné kolekci "reputation", zpěvačka s nimi však počkala až na osmou a devátou řadovku. A právě když v "mad woman" zazní "fuck you", tu frustraci jí uvěříte a dokážete se s ní ztotožnit. Možná na rozdíl od sluníčkové "ME!" z loňské desky "Lover". Hudební, ale i textová přirozenost přinesla této Američance nejlepší desku(y) v její diskografii. Jako důkaz toho, že si navíc může dovolit, co chce, i několikatýdenní vládu v Billboardu. A naprosto zaslouženou.
Lukáš Boček - Uvěřitelné zklidnění (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Někdy kolem "Speak Now" mi došlo, že to věčné označování za country zpěvačku je mimo, protože Taylor dělá jednoduše zábavný pop. A od té doby si dám každou její novou desku rád. "evermore" naštěstí vyšlo tak brzo po "folklore", že marketingové označení jako sesterská deska skutečně obstojí. Rok či dva později by nejeden kritik mohl namítat, že se jedná o obyčejné vykrádání sebe samé a snahu zopakovat úspěch s první ryze písničkářskou kolekcí. Tohle se ale naštěstí neděje. Obě alba ukazují, že Taylor má plodné období, ve kterém chce především vyprávět mikropříběhy, propojovat je, dělat narážky na vlastní život a nechat posluchače hádat, co z toho je zhudebněná životní zkušenost a co fikce. A rodačku z Pensylvánie na její výpravě za autenticitou nezastaví ani skutečnost, že obě desky mají tak jednoduchou hudební výstavbu, že některým posluchačům (samozřejmě neprávem) skladby splývají do jedné velké písničkářské vaty. Hledat zásadní rozdíly mezi oběma nahrávkami je trochu zbytečný úkol - mnoho jich není. Obě jsou poklidné, promyšlené, emotivní i melodicky nevyzývavé. Tam, kde si Taylor zakládala na takřka stadiónových popěvcích, budete nyní rádi za trochu rozeznatelný refrén nebo vybočení z lesa vybrnkávání a tklivého klavíru. Taková je třeba "no body, no crime" s hostující sesterskou trojicí HAIM nebo gradující "gold rush". Obě desky proto po mnoha posleších hodnotím stejně - osmi body z deseti. Jsou stejně dotažené, dojemné i příjemné na poslech. A i když v nich nevidím hudební revoluci, ocenit musím žánrový obrat, ve kterém se Taylor zjevně cítí komfortně a vy mu rádi uvěříte. "folklore" a "evermore" totiž prosvítají už od počátku celou její předešlou tvorbou a nyní dostávají prostor zazářit naplno.
Katka Šebestová - Taylor na vlastní cestě, pořád však s cejchem velké hvězdy (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Její country začátky mě nebavily, zalíbila se mi až albem "Red". Přesto, že se ráda a pravidelně k jejím albům vracím, hype kolem její osoby jsem nikdy nepochopila. U Taylor jsem si zvykla na jiskřivé melodie, komerčnost, barevná vystoupení a megalomanské klipy. Už jsem si ani neuměla představit, že dokáže být intimní, svá a že její kořeny a cítění jsou zřejmě někde jinde. Ta náhlá změna mě zaskočila. Během prvního poslechu "foklore" jsem si pořád nedokázala uvědomit, že poslouchám tu nejkomerčnější zpěvačku posledního desetiletí a první dojem byl, že se jedná o nějaká nedodělaná dema. Až tak moc mě ovlivnilo očekávání, že Taylor Swift musí mít vše pompézní, nadýchané s velkými refrény a překombinovanými aranžemi. Až další poslechy a zbytek léta mi dovolil si užít tu melancholickou, citlivou a něžnou stránku alba, ke kterému se vracet bylo takřka povinností, protože skladby jsem si neoposlouchala a po neuvěřitelně dlouhé době jsem si nějakou desku užívala od první do poslední skladby, žádnou jsem nepřeskakovala, protože mě tahle jednoduchá a citlivá Taylor bavila. Vydání "evermore" už nebylo takovým šokem, ale obavou, která naplňovala těch jediných čtyřiadvacet hodin na přemýšlení, které posluchačům dala, zda se nebude jednat o zbytkové songy, které se na předchůdce nedostaly. Obava byla zcela lichá. Přesto ten požitek byl možná o něco slabší, protože už jsem čekala, že z cesty, na kterou vykročila, neodbočí zpět k popu pro masy. Konejšivé melodie krásně sedly do adventní doby k pečení cukroví a vánočním přípravám. Houpavé písně mi však přijdou melodičtější a dravější než na "folklore". Jsem ráda, že jsem se mohla seznámit s touto stránkou té velké hvězdy, že ona, královna bulvárů, tak trochu nechtěná skandalistka s andělskou tváří, odhalila svůj celistvý talent a ukázala, že není jen loutkou producentů, ale i muzikantkou. Uvědomila jsem si, že i když o ní bylo vždy známo, že si píše písně sama, tak jsem ji jako autorku přestala vnímat. A teď jsem zvědavá, co se bude dít dál.
Jiří V. Matýsek - První deska příjemné překvapení, druhá nepříjemná šeď (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Zdrženlivý odstup. Loňský divný rok byl, když už nic, alespoň bohatý na karanténní alba. Co taky dělat jiného, než se zavřít ve studiu a tvořit. Jedním z nejzajímavějších takových počinů je "folklore" Taylor Swift, na které navázalo podobně koncipované "evermore". Ujasněme si napřed jednu věc: Nejsem typický popový posluchač a od běžné tvorby Taylor Swift se držím v uctivém odstupu. Zároveň se ale nebráním prozkoumávání dosud nepoznaného, a tak jsem desku "folklore" s krásně chladným a atmosférickým přebalem vyzkoušel. Emotivní křehkost rozsáhlé nahrávky (sedmnáct skladeb není málo) má daleko k typickému popu, sebejistě se pohybuje spíše v hájemství alternativního folku. Aranže tvoří převážně klavír a kytary, elektroniky a prvoplánovitosti nabízí pomálu. Deska je plná upřímnosti a posmutnělé melancholie, která se k bláznivému roku 2020 výborně hodí. "folklore" nemá hitové ambice - jako by ji i samotná Taylor Swift, jakkoliv patří k tomu nejzajímavějšímu, co současný ženský pop nabízí, brala spíše jako odbočku ve své vlastní tvorbě. Je jen plná silných skladeb (na špičku sahají asi "exile" a "mirrorball", v níž mi vzdáleně rezonují třeba Fleet Foxes), což někdy na téměř špičkový výsledek stačí. Když se na podzim objevilo přímé pokračování "evermore", těšil jsem se. Bohužel, kouzlo se zopakovat nepodařilo - nebo jsme si s tímto druhým loňským albem Taylor Swift nesedli. Občasné ozvěny první nahrávky celkovou bezvýraznost jen těžko napraví. Výsledkem je spíše (pro mě) bezvýrazná deska. Řečí čísel - "folklore" bez uzardění dostane devět bodů z deseti, "evermore" se obtížně vyhrabe na sedmičku.
Dan Hájek - Podivuhodná dobrodružství ze života Taylor Swift (7/10)
Vztah ke zpěvačce: Nemohu tvrdit, že bych od ní slyšel a líbilo se mi vše, co vydala, patří však k nepřehlédnutelným tvářím současné generace interpretek. Rok 2020 byl pro Taylor Swift velmi plodným, dvě alba trvající přes hodinu je úctyhodný výkon. Zpěvačka si pochvalovala souhru a semknutí tvůrčího teamu, se kterým obě nahrávky natočila. Nikterak na nich nepodkopává své hudební kořeny, jen ono zacílení na čistě popové fanoušky vzalo za své, ačkoliv uhlazenost "folklore" i "evermore" jim to pravděpodobně vynahradí. Z dvojice alb pro mě vítězně vychází to první. Je dopilované do každého detailu a není to nudná šeď, jak by se mohlo mylně po prvních posleších zdát. Dá se i chápat jako další logický krok v její rozjeté kariéře. Folkové roviny jí sedí a ty civilní písničky mají v sobě ukrytou bohatou obrazotvornost z jejích civilních výjevů, které ji potkaly v nejen životních peripetiích. Oproti tomu se "evermore" snaží být pestřejší, pohrává si s formami současného popu, taktéž nabídne první ryze countryové songy po slušné řádce uběhlých roků a repetitivně se vrací i k folkovým atmosférám svého předchůdce. Díky této variabilitě však není tolik ucelené, sourodé a místy tu vyskočí malé trhlinky, vady na kráse - až při poslechu ve sluchátkách občas nečekaně rezonuje fakt, že se s finalizací možná trochu pospíchalo. Témata textů však jasně ukazují, že se Taylor opět posunula ve svých příbězích, a nejedná se tak o pozůstatky z natáčení "folklore". Osobně mě potěšila participace Bon Iver, respektive Justina Vernona, na obou kompletech, který tímto vykročil na nejistý led (a nemálo skalních příznivců mu to asi dalo vyžrat), ale oba jejich duety, jmenovitě "exile" a titulní "evermore", patří k těm nejvýraznějším chvílím obou desek. Výsledné skóre se pak naklonilo spíše k té horší polovině, vycházejíc z aktuálního rozpoložení. Taylor Swift je však nepřeslechnutelný element, kterému covidová výzva přinesla mnohé posuvy a do budoucna snad i stabilní spolupracovníky, jež ji mohou správně směrovat.
Tomáš Navrátil - Příliš mnoho někdy škodí (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Od dob alba "Red" čilý zájem, který od desky "1989" přerostl v ryzí fanouškovství. Po loňském roce již nemůžeme mít pochyb o tom, že pracovitost Taylor Swift je nevyčerpatelná. Ještě před několika lety jsme jásali nad tím, že Rihanna vydává po roce opět nové album a považovali to za vrchol tvůrčího procesu. Taylor (ale i Ariana Grande) dokázaly, že vše jde dělat ještě zběsileji. Za jeden rok dvě vydané desky je pro fanouška vlhkým snem. Bohužel v případě Taylor (ale i Ariany) by možná méně znamenalo více. Jarní deska "folklore" byla vlastně logickým pokračováním její hudební cesty. Album, které je od začátku dokonce naplněno pouze niternými a intimními náladami, je prostě položkou, která ve zpěvaččině diskografii bude zastávat nepřekvapivou, ale důležitou pozici. (Teď už jen zbývá nahrát vánoční desku). Taylor vždy uměla vytvořit líbivé pomalé melodie, které se vyznačovaly krásnými texty a opravdu silnou hudební linkou - například úžasná "Clean" z desky "1989" nebo duet s Edem Sheeranem "Everything Has Changed" na studiovce "Red". Je však zklamáním, že tyto krásné melodie se na "Folklore" někam vytratily. Kromě dokonalé "Exile" a singlu "Cardigan" si nejsem stále schopen vybavit kteroukoliv jinou skladbu. Při poslechu mi vždy splynou do jedné vleklé a pomalé nudy. Bohužel lepší index si nevysloužila ani druhá "evermore". Vesměs jsme dostali to samé v bledě modrém. Kromě skvělé úvodní "willow", které hodně pomáhá i doprovodný videoklip, se zase všechny písně vlečou a splývají do jedné. Dokonce jsem několikrát protočil album jako podkres pro balení dárků, ale nikdy jsem nedokázal postřehnout onen moment, kdy jedna píseň skončila a nová začala. Pokud pak obě desky spojíme do jednoho celku, získáme čtyřiatřicet položek. Možná by nebylo na škodu vytvořit si takové best of maximálně o deseti skladbách, které by zaplnilo příjemně strávenou půlhodinku k relaxu a vypití kávy. Skoro dvou a půl hodinové soustředění je ale pro mě až příliš velkým okrádáním mého poslechového života.
