Psychedelická hudba, tolik zásadní pro vývoj muziky v šedesátých letech, byla sice za to půlstoletí od svého zlatého věku překryta mnohými jinými směry a žánry, nikdy však úplně nezmizela. Čas od času je totiž potřeba si takříkajíc ulítnout - a hudba je dostupnější než jisté substance. Stačí si jen vzpomenout na stonermetalové kapely typu Sleep nebo meskalinové blues All Them Witches. Na vzestupu nabírají i moderní přístupy skryté pod názvem neopsychedelie.

Těžko lze přehlédnout i psychedelické záchvěvy na domácí scéně. K již solidně etablovaným Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se letos svým dlouhohrajícím debutem připojila pražská partička Madhouse Express. A zatímco pro Olafa Olafsonna a jeho partu je muzika prostředkem k prozkoumávání temné podstaty rituálů, Madhouse Express cestují snovými světy vlastního podvědomí.

Na čerstvé desce "Surreal Meadow" je znát pětiletý vývoj cizelování vlastního stylu i fakt, že se formace na domácí (neo)psychelické scéně již solidně etablovala. EP "Lunatic's Strange Dreams" naznačilo cestu, ale ve srovnání s aktuální plnohodnotnou nahrávkou se drží celkem při zemi. Za tu dobu se Madhouse Express stačili důkladně pohrabat v bohaté pokladnici žánru, vybrat z ní klíčové nosné prvky a v barevné směsi je promítnout do desítky skladeb.

Album je typickým strojem času - zní, jako by vzniklo ve zlaté éře psychedelie, má kolem sebe onen typický uvolněný snový opar, jenž hýří všemi možnými barvičkami. Skupina tu hraje jako raní, barretovští Pink Floyd, jinde jako by se zdálky ozval Jim Morrison z The Doors, nepřichází ale o vlastní tvář. Posluchače unáší do vlastních světů, někdy jsou hudebníci příjemně hladiví, ukolébávají, nebojí se ale ani přitvrdit ("It‘s Getting Late") nebo zaperlit výrazným kytarovým sólem (například v titulní skladbě). Výsledek si přesto zachovává sevřenost, deska perfektně plyne jako celek.

Zvuk pražské čtveřice je postavený na místy příjemně tvrdých kytarách à la Velvet Underground, jež se ale nebojí ani suchých, westernových barev (například svižná "She Knows"). Riffy načechrávají citlivě použité syntetizátory a dodávají kapele onen vesmírný, otevřený odér, nejsou však tlačeny zbytečně dopředu. Sound, o který se postaral Adam Karlík ve studiích Sono Records, je tak šťavnatý, sytý, retro, ale přesto moderní.

Ne nadarmo jsou Madhouse Express tam, kde jsou. Jejich psychedelický rock je stejnou měrou pevně ukotvený v minulosti, jakou hledí vpřed k aktuální stylové renesanci. Jejich první plnohodnotná dlouhohrající deska pozici jednoho z vůdčích tuzemských stylových spolků utvrzuje. A to velmi výrazným, jen těžko zpochybnitelným způsobem. Nechejte se taky unést na surreálný palouček.