Tata Bojs jsou ve formě. Natočili desku, která od začátku jede jak skvěle promazaný stroj. Zároveň pořád nabízí obrovskou nálož hravosti, ať už hudební, nebo jazykové. A navíc v sobě skrývá i silné poselství. Nahrávka "Jedna nula" se opravdu povedla a je to další z českých alb roku. Už asi páté.
Tata Bojs jsou už dlouhá léta jistotou tuzemské scény. Jejich desky mají švih a vtip, nechybí jim nadhled a jsou prostě zábavné. Přesto pro ně už dlouho platí to, co zpívali na předchozí studiovce "A/B" v "Nadčasové":
"Minulost je past." A tak často posluchači i kritika každý jejich nový počin docela vřele přijmou, ale pak nezapomenou připomenout, že nejlepší stejně bylo kultovní "Futuretro" (nebo, jak si myslejí ti alternativnější včetně mě, "Ukončete nás..."). Pokračujme ale spolu s "Nadčasovou" slovy:
"Přítomnost je prezent." "Jedna nula" je znamenitý dárek, který sobě i posluchačům kapela dala. Dost možná totiž půjde o její (snad už fakt opravdu) nejlepší nahrávku.
Dokonale drží pohromadě. Písně do sebe zapadají jak mají, dramaturgie alba se prostě povedla. Přitom když skupina pustila do světa singl "Kraftwerk In Saint Tropez", zase se dost lidí shodlo na tom, že ten klip je milý a hezký, ale skladba je vlastně normální a průměrná. Jenže v kontextu celé kolekce stojí tenhle kousek na místě, kdy je potřeba ji odlehčit - po zábranských filozofujících úvahách přichází tak moc správně na řadu, že najednou pochopíte, že přesně něco takového bylo potřeba. Že tu má své opodstatněné místo.
Jak už z názvu vyplývá, jsou tématem novinky jedničky a nuly v různých kontextech. Ať už jde o digitální rozměr - Tata Bojs se dokonce sami nechali 3D scannerem zdigitalizovat (převést se tedy do jedniček a nul) a následně vytisknout na 3D tiskárně. Jak to dopadlo, můžete vidět na obalu. Další rozměr jména odkazuje k tomu, že jde o desátou řadovku. A pak je tu rozměr vlastně těsného vítězství - jedna : nula. A tak jsem si dovolil přistoupit na tu hru i v rámci hodnocení a píšu 10. (Ve skutečnosti bych dal o něco méně, od toho desítkového 10 bych odečetl dvojkových 10, ale pst.)
Tata Bojs jsou zase neuvěřitelně (nebo u nich vlastně standardně) hraví. Jejich texty přetékají nádhernými slogany, Mardošova hra s češtinou je parádní. Tentokrát je ale za tou hrou vždycky ještě něco navíc. Nějaké moudro, myšlenka, která zároveň zapadá do kontextu celku. Asi nejlíp to vystihuje nasamplovaná věta:
"Snad nejdůležitějším úkolem, před kterým lidstvo stojí, je zjistit, odkud jsme přišli a jaký osud nás čeká." A tak v duchu tohoto prohlášení spojuje pražská formace na desce vědecké poznání s tím, na co ještě věda nemá odpověď. Zároveň tu řeší sociální problémy, současný stav společnosti a taky pocit osamocení.
Proto se snaží zahnat smutek a osamění naklonováním na vlas stejného
vlasního (protože je z vlasu) bráchy ("Vlasní brácha"). Odpovídá po svém na stávající přehnaná genderová pravidla a hyperkorektnost, protože
"Spolek holek neřeší gender, Spolek holek hrají na Fender" ("Spolek holek"). Na stav naší společnosti reaguje tak, že
"odfláknutý život Čechů potřebuje novou střechu" ("Zvony"). A také v "Minoritní", neb
"většina z nás se někdy ocitne v menšině" a taky
"chceme žít v lepších poměrech, jedno, v jakejch je to poměrech".
Ještě silnější je ta rovina, v níž jako by se skupina obracela ke zmiňovanému osudu, a dokonce jako by snad přinesla zkušenosti s meditací nebo holotropním dýcháním. Zpívá věci jako:
"Uprostřed prázdnoty poznej svý hodnoty," nebo:
"Když budeš kvalitně dýchat vzduch, možná se i propojí tělo, duše, duch," ("Velký třesk I."). Ve druhém dílu téže skladby pak už hlavní prostor získává opakovaná mantra:
"Za branou ti bude líp, tam můžeš všechno, tam můžeš jít. Čas slouží jenom tobě a je tam ticho jako v hrobě." Do stejné kategorie patří i "220 Travoltů", song o tom,
"jaká je tu šance, že dnes zazní přesná definice tance". Tedy o tom, že ne vše se dá vědecky popsat a definovat nebo změřit. K tomu, aby se člověk mohl
"dotknout hudby a sáhnout si na zvuk", žádnou definici nepotřebuje.
Deska "Jedna nula" nemá vyloženě slabé místo. Něco si můžete vzít z každé písně. V rozsahu recenze se nedá psát o všech, a tak ještě zmíním "Tajemství", jež je o tom, že
"na povrchu někdy se věci i mění, ale uvnitř pořád zůstávají stejný". Nádherný, jakoby gainsbourgovský duet s francouzsky pějící
Emmou Smetanou připomíná všechny ty pecky jako "Je t'aime moi non plus", "Lemon Incest" a mnoho dalších.
Tata Bojs s nadhledem a hravostí sobě vlastní popisují dnešní svět složený z jedniček a nul (každý chce být jedničkou a nikdo nulou), a vydávají tak své svědectví o roku 2020. Samovolně a neplánovaně tím vzniká i něco jako motivační album. Nejzábavnější motivační album v historii rock 'n' rollu. Člověk ho poslouchá a najednou si uvědomuje:
"Jo, tady bych měl přibrzdit. A tady přidat. A tohle neřešit. A tohle řešit." Díky za to.