Václav Neckář & Bacily: "Podej mi ruku... projdeme spolu 'Planetárium'"

05.12.2020 08:30 - Tomáš Rozkovec | foto: Alan Pajer

Supraphon letos otvírá své archivy a vytahuje z nich jednu lahůdku za druhou. V říjnu třeba došlo na reedici dvojalba "Planetárium" Václava Neckáře a Bacilů. Přebal se honosí informací o nově zrekonstruovaném zvuku, a tak jsme se do desky, po více než čtyřiceti letech od původního vydání, důkladně zaposlouchali.
9/10

Václav Neckář & Bacily - Planetárium (reedice vinylu)

Skladby: LP 1 - A: Planetárium - vchod, Světová výstava, Diamantová žena, Stále šťastné údolí, Potulný hráč; LP 1 - B: To se stává, Meteor, Pět světelných let, Jako kouzlem, Planetárium; LP 2 - A:Lásko tři, dva, jedna a start, Sluneční vítr, Zimní královna nejdelších nocí, Klaun a tanečnice; LP 2 - B: Hvězdné nebe nad Atlandidou, Známe ho, žádný vzor, Nejsem hvězda, První i poslední, Swingující Jupiter, Stroj času, Planetárium - východ
Vydáno: 2.10.2020
Celkový čas: 87:26
Vydavatel: Supraphon
Píše se rok 1977 a Pink Floyd mají své kosmické období už za sebou. Leč svojí produkcí strhli lavinu obdivovatelů a následovatelů. Zanechali za sebou zkrátka nesmazatelnou stopu. Tento jejich vliv se tak zákonitě dostal i do tehdejšího Československa a věrní pokračovatelé se začali rodit i zde. Progres 2 vedl "Dialog s vesmírem", Olympic pak snil o "Prázdninách na Zemi". Jako první s komponovaným programem však vyrukovali právě Václav Neckář & Bacily. Jmenoval se "Planetárium".

V roce 1975 měl zpěvák na kontě úspěšné album "Tomu, kdo nás má rád", které naznačilo směr, kterým by se do budoucna rád ubíral. Díky Otakaru Petřinovi začal více koketovat s rockem a tím lehce smývat nespravedlivou nálepku kluka z plakátu a zejména toho, kdo zpívá jen pro náctileté fanynky. Deska s chytrými a přemýšlivými texty Zdeňka Rytíře byla předzvěstí něčeho většího, něčeho, co mělo teprve přijít.

Neckář, Rytíř, Petřina
© facebook interpreta
Právě Rytíř byl duchovním otcem myšlenky na budoucí komponovaný program s vesmírnou tematikou. Tento nápad údajně dostal při cestě Stromovkou po návštěvě místního planetária. Zhlédl představení, při kterém se v kopuli měnilo postavení hvězd z pohledu severní a jižní polokoule. Byl udiven, jak je veškerá iluze vesmíru vlastně dokonalá, a zajímalo ho, jak celé planetárium funguje. A tak v setmělém sále pátral po nějakém řídicím centru, až spatřil velký panel a za ním drobnou dívenku s brýlemi, která páčkami takříkajíc ovládala onen celý vesmír. A hle! Nápad byl na světě.

Téma to bylo natolik silné, že se bratři Václav a Jan Neckářovi s kapelou Bacily, tehdy v čele s kapelníkem Petřinou, hned dali do práce. Nazkoušeli více než čtyřicet skladeb a z nich pak vybrali rovných dvaadvacet, o nichž byli přesvědčeni, že mohou obstát. To se však tehdejšímu vydavatelství zdálo příliš mnoho. Zástupci Supraphonu se netajili tím, že by byli raději, kdyby se materiál vešel na plochu jednoho elpíčka.

Na jejich obranu nutno podotknout, že tehdy ani ve světě, natož u nás příliš úspěšných dvojalb nevycházelo. Lze v tom spatřit i neochotu potenciálních kupců dávat za takový box celých osmaosmdesát korun československých, a to i přes to, že by na něm bylo jméno Neckáře, zpěváka, který vydal nespočet dobře prodávaných singlů. Plánovaná dlouhohrající kolekce však měla být jeho teprve třetím počinem. A ještě ke všemu se mělo jednat o nahrávku rockovou, což úplně nešlo dohromady s image interpreta a ostatně ani vydavatelství.

Nakonec ale "Planetárium" v roce 1977 přece jen vyšlo, a rovnou jako dvojalbum, což později nespravedlivě odnesl již zmíněný Progres 2, který v souvislosti s vydáním "Dialogu s vesmírem" rovněž zápasil s nedůvěrou vydavatelství. (A taktéž neoprávněně.) Měřítko úspěšnosti se ale velice rychle posunulo. Neckářovi & spol. se tehdy podařilo prodat sto dvacet pět tisíc vinylových kopií a díky svému věhlasu se deska záhy stala podpultovým zbožím.

Co způsobilo takový rozruch a zájem o koupi tehdy rockového a navíc koncepčního počinu? Rozhodně to, že se na svou dobu jednalo o výjimečné, jiné a svým způsobem odvážné dílo, a to po všech stránkách. Takových nahrávek u nás prostě v té době nevznikalo mnoho. A pak je tu samotné téma. Myšlenka uvést posluchače do planetária, nechat ho jím procházet s možností manipulovat hvězdným projektorem, a nahlížet tak do různých světů, byla jednoduše originální.

Textař Rytíř, autor myšlenkové linie, tehdy poukazoval na to, že člověk je součástí Vesmíru a svět vnímá podle svých zkušeností a představ. Odvážnost spočívala i v tom, že dávala nahlédnout do našich duší stejně tak jako do tehdy zdevastované země třeba na severu Čech. Vzdálené světy tedy nemusejí být až tak daleko, znělo poselství. "Planetárium" je tedy o Vesmíru mimo nás, ale také o Vesmíru v nás. Jak z toho marasmu ven?

Velmi těžko, ale cesta se našla minimálně prostřednictvím hudby. A každý si tu něco našel. Bohužel včetně cenzora. Kupříkladu následující velmi inspirativní a návodné verše ve stylu pinkfloydovského či morrisonovského dadaismu rozhodně nebyly soudruhům po chuti, zejména proto, že se v nich zpívalo o úniku do jiných světů:

Kdo ví co lidstvu schází
Dvířka a v nich klíč
A chodba jíž se vchází
K dávným světům pryč

Poslouchej chvíli zemi
Jak se otáčí
Tak nějak divně je mi
Čí je tahle píseň
Čí?

Při poslechu "Planetária" posluchače hned osloví floydovský úvod, který využívá ruchových vstupů v podobě kroků. Ty jej v podstatě doprovázejí celou dobu, a navozují dojem procházky po observatoři a přecházení od jednoho hvězdného výjevu ke druhému. Skladby jsou vzájemně propojeny, a umocňují tak dojem, že se jedná o jedno velké vesmírné dobrodružství. Sem však směřuje má jediná mírná výtka: některé písně úplně nekorespondují s hvězdnou náladou, a to ani hudebně, ani textově. Tyto popové balady jsou však velmi chytře propašované mezi ostatní kousky, jsou vhodně namíchané se skladbami složitějšího ražení, a celek tudíž nakonec až tak příliš nenarušují.

Otakar Petřina společně s Janem Neckářem (každý má na svědomí jednu desku z "Planetária") hudebně dokázali představit tehdy populární art a space rock a zpřístupnit jej masám. Výsledná nahrávka si tolik nezakládala na složitosti stylu a nekladla na posluchače velké nároky. Zachovala všechny atributy žánru, jako ozvěny vrstvených kytar a velké klávesové plochy po vzoru Pink Floyd či Yes, které nádherně doplňují onu klenutou vesmírnou tematiku.

Jako příklad bych uvedl nádhernou titulní skladbu, popisující onu básníkovu návštěvu observatoře ve Stromovce, a následně vlastně všechny další, které zapadají do progresivního hvězdného konceptu. Vedle Rytířových příspěvků stojí za zmínku "Lásko, tři ,dva, jedna a start" od autorů Kůstka/Krečmar či "Klaun a tanečnice" od tvůrčího tandemu J. Neckář/Čort. Ty nádherně doplňují některé chybějící články z primární myšlenky konceptu. Václav Neckář se zde ukázal jako skvělý vypravěč Rytířových příběhů a spíše než v roli rockového rozervance zde vystupuje v roli potulného barda, který volně přechází z jednoho dobrodružství do druhého, což kolekci jedině prospívá.

Kdo je Otakar Petřina?

Ota Petřina
© facebook interpreta
Otakar Petřina (1945-2015) byl zpěvák, skladatel, kytarista, aranžér, kapelník skupiny Bacily a také otec Otakara mladšího aka Marpa. Všestranný muzikant, jenž tíhl k hard rocku, s Václavem Neckářem pracoval v době, kdy dlouhé vlasy neladily se socialistickou morálkou.

Právě za účes byl perzekvován. Vše údajně způsobil popis jednoho vystoupení ve Znojmě v září roku 1974. Neckář a muzikanti ze skupiny na sobě měli džínové kalhoty a bundy, což nebyly povolené kostýmy. Ty v té době také podléhaly schvalovacímu procesu. Navíc foukal vítr a všem vlály vlasy. Někdo tento okamžik vyfotil a snímky poslal do Národního shromáždění s průvodním dopisem, v němž stálo cosi ve smyslu: "Jak máme plnit socialistické závazky, když nám sem posíláte takové umělce?"

Přes Ústřední výbor KSČ se stížnost dostala na koncertní agenturu a ta kapele udělila zákaz hraní na tři měsíce. Paradoxní byl i ultimativní souhlas s následnými kroky. Na pódia se všichni mohli vrátit jen po vypršení určené doby a jen za předpokladu, že se ostříhají. A právě to Ota Petřina, na rozdíl od ostatních, odmítl. Řekl, že raději bude sedět doma a pouze skládat. Ne vždy to však dodržel. Když Neckář & spol. v roce 1979 uvedli "Planetárium" v živou produkci, vlasatý kytarista hrál své party - na truc a navzdory úřadům - v ústraní stage.

Dále pak už jen skládal a tvořil pro další skvělé interprety, jako je Petra Janů, C&K Vokal, Luboš Pospíšil a další. Sám natočil dvě skvělé autorské desky "Super-robot" a "Pečeť".

Reedici tohoto počinu na vinylu nelze hodnotit jinak než kladně. Deska se po letech stále velmi dobře poslouchá. Jak by řekli čtenáři knih - jedním dechem. Nebo jedním uchem... Tady to jedno ucho ale příliš nesedí, protože abyste si vychutnali všechny ty remasterované plochy, je třeba mít obě uši bedlivě nastražené. Na první poslech se zdá, že zhutněly basy a struktura všech nástrojů je čitelnější. Sem tam se objeví pozoruhodná vyhrávka, tu na kytaru, tu na klávesy, která v původní verzi zůstala jaksi skryta. Co zůstalo nezměněno, je možná až nezvykle vytažený Neckářův zpěv, který jako by čněl nad celou kapelou. Ale nepokládal bych to za chybu. Důležité je, že remastering proběhl citlivě a neměl za cíl výsledek přetvořit v něco jiného.

Zrekonstruovaný je i obal. Namísto papírového je tu zcela pevný, lesklý, s vyšším barevným kontrastem. Samotné vinyly se středovým štítkem s logem "Planetária" jsou vložené do přebalů s dobovými fotografiemi a recenzemi. Za tuto rekonstrukci rozhodně patří další palec nahoru.

Václav Neckář oslavil 23. října své sedmasedmdesáté narozeniny a konjunktura planet a hvězd tomu asi chtěla, aby se tento věk shodoval s rokem vydání tohoto výtečného díla. Reedice projektu "Planetárium" je jedním z dárků od vydavatelství Supraphon. A nejen pro zpěváka - jistě udělá radost i řadě posluchačů. Ukazuje se, jak v té době byla hudba nadčasová a že má co říci i dnes. Nezbývá než kývnout na Neckářovu nabídku, podat mu ruku a projít s ním znovu "Planetárium". Nebudete litovat.



NÁZORY

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY