Joe Bonamassa vstoupil na bluesovou scénu jako ono zázračné děcko s kytarou před dvaceti lety deskou "A New Day Yesterday". Od té doby se železnou pravidelností, ač s jistými odchylkami v první půli kariéry, vydává co dva roky studiové album. V mezičase k tomu sem tam přidá nějaký ten živák nebo spolupráci, například s Beth Hart. Dohromady se tak dostáváme na více než třicítku položek v diskografii. Jakkoliv žádná z Bonamassových desek není žádný průšvih, poslední dekáda se nese v duchu poněkud opotřebovaného materiálu. Z pochopitelných důvodů jsem tak čtrnáctou sólovku vyhlížel spíše se smíšenými pocity.

Jistou naději už od počátku vzbuzoval fakt, že se Bonamassa rozhodl pomyslně opustit území Spojených států a sáhl po inspiracích na britských ostrovech, kde blues rezonovalo ve své specifické, unikátní podobě. Už dříve vzdal poctu bluesové explozi šedesátých let (koncertní záznam "British Blues Explosion" z roku 2018), nyní do své hudby nechává vstupovat vlivy pozdější, ať už ty žánrově čistší, třeba v podobě Garyho Moorea, nebo ty transformované do hardrockového kabátku à la Led Zeppelin.

Než se ale dostaneme ke kovovým riffům, musíme se prokousat mohutným orchestrálním intrem úvodní "When One Door Opens" a její až příliš krotkou první částí. Druhá polovina už nabere potřebné grády, během krátké chvíle dvakrát změní tempo a v závěru zase pomalu odpluje. Takřka filmový začátek - hlavně díky tomu orchestru. Jen je škoda, že je to jeho jediné použití. Jako koření by desce prospěl, byť by ji možná posunul na nebezpečně kluzkou hranu patosu.

Bonamassovi britský, méně ortodoxní přístup k věci sedl a v každém případě svědčí jeho hudbě. To je to, co potřeboval, to je přesně to, co dokázalo rozptýlit stereotyp předchozí americké cesty. Stále je to Joe Bonamassa, melodicky, výstavbou songů i sól, ale posunutý do nových osvěžujících odstínů.

Zůstává i nadále silný v baladách, ač celkem průhledných ("Why Does It Take So Long To Say Goodbye", country inspirovaná tečka "Savannah" či temně atmosférická "Beyond The Silence"), to podstatné se ovšem na "Royal Tea" děje v těch odpichovějších položkách tracklistu, které v tomto případě jasně vedou. Hutná titulní skladba, která chytře pracuje se ženským sborem a přihrávkami hammondek, je po klidném závěru první písně jako facka mezi oči. Stejně tak tvrdá, naštvaná "Lookout Man!" nebo šlapající "High Class Girl" postavená na provařeném bluesovém riffu. A stále to perfektně funguje.

Kytarista/zpěvák si hraje - a po docela dlouhé době mám pocit, že se opravdu baví. A posluchač s ním. Deska "Royal Tea" je zábavná i při opakovaných posleších a sama k nim vybízí. Totéž se dá říci jen o málokteré z těch předchozích. Kdo by to byl řekl, že žánru, který je sycený dobrou americkou whiskey, tolik prospěje šálek pravého britského čaje?