Hell's Bells

Deska "Back In Black" je bezesporu zlomovým bodem v diskografii AC/DC, přece jen byla první po smrti prvního zpěváka Bona Scotta. Čtyři dekády od svého vzniku nahrávka s ikonickým obalem ustála v podstatě bez ztráty kytičky a dodnes platí za esenciální přehlídku hitů formace. A vysoko nad nimi ční otvírák "Hell's Bells". Hutný song buduje svou atmosféru postupně, na poměry AC/DC dokonce pomalu: Zvuk zvonu namísto tvrdého svižného riffu, vybrnkávaná, postupně mohutnící kytara místo ostrého nástupu...

Kouzlo této skladby tkví právě v tom, že je to song stejnou měrou pro kapelu typický i jiný zároveň. Kdybych měl vybírat jen jedinou písničku, jediný hit skupiny, bude to právě ten, který světu představil nezaměnitelný ječák Briana Johnsona. Hutné valivé riffy bratří Youngů jsou mu fantastickým doprovodem. Tohle se prostě neomrzí. Nikdy.

Jo - a taky je to song, který jsem se x-krát pokoušel naučit hrát na kytaru. Marně. Zatím to nedopadlo. (Jiří V. Matýsek)

---

Thunderstruck

Na sklonku roku 1990 jsem ještě nebyl ani teenager, ale díky satelitu a MTV jsem pozvolna propadal do zajetí hudby. Bylo mi jedno, co je jaký styl, hltal jsem naprosto všechno. Netušil jsem, kdo byl Bon Scott, že jsou AC/DC z Austrálie, že už v té době za sebou měli téměř dvě dekády kariéry i ten největší zásek v podobě "Back In Black", ale tehdy vydaný klip "Thunderstruck" mě fascinoval. Stačily už úvodní pohledy kamer z bubeníkovy paličky a kytary, geniální vybrnkávaný motiv, sborové "u-a-uá-á-u" a bylo mi jasné, že tohle je pecka jako hrom. Na Vánoce jsem dokonce dostal vinylovou desku "The Razors Edge", která se tak stala jedinou, kterou jsem od kapely slyšel celou.

Docela se mi líbily i další singly "Are You Ready" a "Moneytalks", zbytek alba mi ale přišel dost na jedno brdo. A později jsem zjistil, že velmi podobně zní od této skupiny vlastně cokoli a "Thunderstruck" je v jejich diskografii opravdu výjimka. Ale výjimka, kterou si kdykoli rád pustím znovu a znovu. A těch pár dalších nesmrtelných hitů taky. (Honza Balušek)

---

Back In Black

Na konci základky pro mě byli AC/DC kapelou číslo jedna. Podstatný díl viny na tom zcela jistě měla biografie "AC/DC: Maximální rock&roll", kterou jsem tehdy i přes její délku s nadšením přelouskal. Byl jsem díky ní schopný spolužákům vyprávět historky z kapelního zákulisí, kterých jsem paradoxně znal možná víc než samotných písní. Pokud si totiž dobře vzpomínám, poslouchal jsem od ní tehdy jen nějakou vypálenou výběrovku.

Když jsem se stal zběhlejším v obstarávání hudby na internetu, má vášeň pro skupinu už výrazně opadla, takže jsem nikdy nenašel potřebu se diskografií těchto Australanů prokousávat. Prakticky jediný song, který jsem si od té doby z vlastní vůle několikrát pustil, je ten asi nejznámější - "Back In Black". Jeho zvuk je dodnes skvělý, riff nekompromisní a na všechny strany z něj čiší buldočí povaha kapely. Nejspíš právě díky ní tahle mašina přestála všemožné personální změny a dokáže svou novou deskou vzbudit slušný ohlas i v roce 2020. (Petr Šrajer)

---

Rock N Roll Train

Upřímně? Na AC/DC se mi vždycky líbila hlavně jedna věc - jejich image. Úderný, zvukomalebný název. Parádní a jasně rozpoznatelné logo jako dělané na trika a další merch. Zpěvák v bekovce, šíleně poskakující Angus ve školním oblečku. Za mě v téhle oblasti jednička s hvězdičkou. Vždyť která skupina na poli marketingu takhle úřaduje?

Hudebně mi ale tihle australští pánové nikdy nic moc neříkali. Jasně, největší pecky znám. "Highway to Hell" nebo "TNT" jsem si x-krát zapěl na karaoke v rámci povedeného večírku a "Thunderstruck", jako fanda Tampy Bay Lightning, dokonce miluju. V žánru písní o bouřích a hromech je o čtyři levely lepší než otravná odrhovačka od těch hochů, co si představují draky. Zbytek diskografie mi ale vždycky přišel nudný a nezajímavý. Zvuk AC/DC už v mých očích není charakteristický rukopis, ale zkrátka jedna dlouhá písnička.

I přesto, že ke kapele tedy nemám téměř žádný vztah, albu "Black Ice" z roku 2008 jsem se nemohl vyhnout. Ve třídě na gymplu totiž tahle rocková skvadra měla početný zástup příznivců, takže chtěl-li jedinec zůstat v debatě relevantní, poslechnout si ji zkrátka musel. A úvodní singl "Rock N Roll Train", to je skladba podle mého gusta! Jednoduchý, ale zapamatovatelný riff. Sloganovitý, úderně odsýpající text. Druhá část sloky slibující, že se blíží něco parádního. A výtečný refrén se sbory, který si haleká každý, kdo píseň zaslechne. Takhle tedy ano, hoši! (Jan Pikous)

---

Whole Lotta Rosie

Tato skladba, která se nachází na albu "Let There Be Rock" z roku 1977, mi naprosto učarovala. Její úvodní riff zní, jako když startujete silné auto. To, po otočení klíčku v zapalovaní, naskočí a dává řidiči tušit, jak výkonný motor se nachází pod kapotou. A pak náhle zhasne. Stačíte jen zaregistrovat, jak se budík otáčkoměru protočí a znovu spadne na nulu. To se několikrát opakuje, až se konečně rozběhne, v celé své kráse a síle. Stejně je to i s touto peckou. Silný počáteční motiv posluchače usadí do sedačky a náhle jej znovu vytáhne zpět na nohy, aby mohl po bytě běhat zběsile jako raněné zvíře a nekontrolovaně házet hlavou do rytmu.

Je to písnička mého dospívání, kterou jsem poprvé zaslechl z živáku "If You Want Blood You've Got It". Tam zní ještě živelněji (jde to ještě?) než ve verzi ze studia, jako absolutní generátor energie, která prýští z každého tónu a akordu, navíc vygradovaná neskutečným sólem. Právě v ní Angus a spol., tady ještě s nebožtíkem Bonem Scottem, který svým pojetím povyšuje tuto věc na jednu z nejlepších nahrávek, která byla kdy natočena, předvádějí čistý rock 'n' roll. (Tomáš Rozkovec)

---

A jaká je od AC/DC oblíbená ta vaše a proč? Klidně se s námi podělte v názorech i o jejich písně vašich srdcí.