Panic! At The Disco není třeba představovat. Během let se zařadili mezi nejpopulárnější pop-rockové formace a třeba hitu "High Hopes" jste díky masivní masáži českých rozhlasových stanic nemohli uniknout, ani kdybyste chtěli. Baskytarista a klávesák Dallon Weekes strávil v téhle americké partičce dohromady sedm let, a to jako koncertní i jako právoplatný kmenový člen.

Vždycky měl ale choutky být i tím, kdo hraje první housle. Nebylo se tedy čemu divit, když si s kolegou Ryanem Seamanem založil vlastní uskupení I Dont Know How But They Found Me. Singl "Do It All The Time" zaujal, první EP "1981 Extended Play" taktéž. Až teď se ale dočkáváme prvního plnohodnotného alba. A čekání za to rozhodně stálo.

Zařadit tuhle bandu do žánrových škatulek je podobně křečovité jako drbat se levou rukou za pravým uchem. Proč by to někdo dělal, když si jde jednoduše užívat skvělou muziku (a podrbat se pravou rukou)? Frontman a hlavní skladatel Weekes při komponování postupuje jako pejsek s kočičkou, když dělají dort. Nebo jako Rachel z "Přátel", když připravuje anglický trifle s hovězím masem. Na rozdíl od jejího výsledku je ale tenhle pokrm chutný a budete si chtít přidat.

Sympatický zpěvák je totiž v první řadě ohromným hudebním fanouškem. Jeho vlivy a inspirace takřka neznají hranic a v jeho tvorbě se to projevuje. Tu uslyšíte Sparks, tu raného Davida Bowieho, občas vám poslech připomene i jeho někdejší kapelu. Jindy je to zase docela běžný současný indie pop. Na všech písních ale utkvěla trocha třpytek a glamouru. Vliv disca a hudby sedmdesátých a osmdesátých let je zkrátka cítit na každém kroku.

Za zmínku určitě stojí jak debutový singl "Leave Me Alone", tak třeba vznešená "Lights Go Down". Dalším klenotem je pak "Need You Here", v níž si s Weekesem zazpívala jeho dcera. Jen těžko tady budete hledat špatné kousky, vytknout lze snad jen příliš nahodilé řazení tracků. Jednotlivé songy na sebe občas moc nenavazují, s jejich pořadím si možná kluci mohli dát malinko víc práce.

To je ale asi jediná kritika, kterou lze debutové desce rozjívených hochů z Utahu uštědřit. "Razzmatazz" je nahrávka plná nápadů a lásky k hudbě a naplno ukazuje, jak lze v roce 2020 natočit album, které bude každým coulem retro a přitom současně moderní a nevykalkulované. Na divoký zvuk roztančených osmdesátek se ze současných interpretů odkazuje každý Lojza, jen málokdo to ale dělá tak vkusně a umně jako právě I Dont Know How But They Found Me. Jestli máte rádi kreativní a ničím nesvázaný zvuk s trochou patosu, určitě dejte tomuhle počinu šanci