Díky hitu "Tančíme spolu" s kapelou Jelen zaujala Kateřina Marie Tichá svým folk popem již před sedmi lety. Až nyní ale vydává své první album. A tak jsme si popovídali. O desce "Sami", ale třeba i o cestování. "Když člověk cestuje sám, musí vystoupit ze všech komfortních zón a ze všech jistot," říká muzikantka.
Tvoje právě vydané album je výsledkem několikaleté práce. Jak moc jsou vlastně skladby čerstvé?
Písně vznikaly poslední čtyři roky. Tou nejstarší je "Pravé poledne" a nejnovější je stará asi rok.
Deska se jmenuje "Sami." Byl stejnojmenný singl pro tebe tak důležitý, nebo za názvem stojí i něco víc?
V posledních několika letech pro mě byla velmi význačná samota a rozdíl mezi ní a osaměním. Také jsem přemýšlela, jaké to je být ve vztahu, ale přitom tak trochu sám. Celkově pro mě bylo toto téma tak důležité, že v kombinaci s prvním singlem mi to přišlo jako dobrý název pro desku. Vše samozřejmě vygradovalo v období karantény, kdy člověk nějakou dobu mohl komunikovat jen skrze sociální sítě, a zjistil, že se lusknutím prstu propojí s kýmkoliv, ale že ten přímý kontakt nelze nahradit.
Cítila ses tedy během karantény osamocená?
Ano, zejména prvních čtrnáct dní, než jsem odjela za rodinou. Nechtěla jsem za nimi jet hned ze strachu, že bych přivezla
něco z Prahy. Samozřejmě, že jsem si s přáteli volala a s rodinou
skajpovala, ale s pozorností naživo se to nedá srovnat.
Když jsem se pak odhodlala jet za rodiči na vesnici, kde jsem zůstala asi tři měsíce, hned jsem se cítila lépe. Naštěstí jsem tedy vůbec měla možnost za někým odjet.
Zvažovala jsi pro svůj debut i jiné jméno?
Ještě jsem uvažovala nad názvem "Kolemjdoucí", což je čtvrtá skladba na albu. "Sami" se ale nakonec ukázalo jako tak silné téma, že jsem zůstala u něj.
Odložila jsi nějaké songy do šuplíku? Z koncertů si pamatuji třeba kousky o Bonnie a Clydovi nebo o stařečcích...
To mám radost, že si stále pamatuješ.
(smích) Aktuálně jsou odložené a netuším, zda se k nim někdy vrátím. Zrovna tyto vyhozené nejsou, ta o stařečcích má název "Marie". Myslím si však, že je velký rozdíl mezi tím, jak jsem psala v roce 2015, kdy vznikly tyto skladby, a tím, jak skládám nyní. Proto by se možná do konceptu, kterým vedu svou hudbu nyní, nehodily. Třeba je ale přepíšu, upravím, nebo použiji v nějakém jiném projektu.
Přepisovala jsi vlastně nějakým způsobem skladby, které jsou na desce?
Konkrétně těchto jedenáct písní vzniklo samo a prakticky hned a téměř jsem do nich po dopsání nezasahovala.
Pamatuji si, jak jsi v roce 2015 sdílela recenzi na své první EP "Otazníky" s tím, že jsi zrovna seděla ve škole. Jak se na toto minialbum díváš s odstupem času?
© Radek Kudláček Rozhodně jde o důležitý bod v mé hudební kariéře. Jsem ráda, že se událo, bez něj bych se nezvládla posunout dál. Osobně si myslím, že jsem tento projekt ale překonala.
Také ale obsahuje píseň "Tančíme spolu" s Jelenem, kterou s nimi dodnes zpívám. Také ji hraji se svou kapelou, přece jen jde o singl, který lidé mohou znát z rádia. A tímto způsobem se k EP vlastně vracím dodnes.
Původně jsi měla kolekci natočit s Martinem Ledvinou, ale nakonec vnikla s ODDm. Proč?
S Martinem jsem měla nahrávat
nějakou desku. K Ondrovi jsem se dostala shodou náhod - Martin natáčel s Jeleny a
Davidem Stypkou a já měla desku v podstatě hotovou minulý prosinec. Zhruba týden jsem měla všechny písně nahrané ze zkušebny, kde vznikly s kapelou. Potom mi zavolal
Lipo, se kterým už mám nějakou historii ("Do města přišla zima" z roku 2013), s novou písničkou, na kterou by si mě přál. O dva dny později jsem tedy jela k Ondřejovi, abychom natočili mé vokály. Viděli jsme se po dlouhé době, měli jsme možnost si popovídat a mě zajímal jeho názor. Takže jsem mu
demíčka poslala a on z nich byl tak nadšený, že navrhl spolupráci. A o týden později jsme začali nahrávat moji desku.
V tiskové zprávě stojí, že dle jeho slov bylo album v podstatě hotové.
Přesně tak. Když mi volal, tvrdil, že skladby stačí jen znovu nahrát. Ale hned, jak jsme začali pracovat na první z nich, zkusila jsem navrhnout nějaké úpravy. Zkusili jsme je a fungovaly. Potom zase s něčím přišel Ondra a znělo to skvěle. A takhle se na desku nabalily další věci. "Pravé poledne" nebo "Příteli" třeba zůstaly beze změny.
Aha, já myslel že tu rozpustilou harmoniku v "Příteli" přidal právě on…
Ne. Na tuto skladbu jsem si sama přizvala akordeonistu Michala Mihoka, s nímž jsme přátelé už asi pět let od festivalu Banát, kde se mi moc líbilo jeho hraní. Tam jsme se také domluvili, že mi jednou na album nahraje akordeon. A na "Příteli" se mi tento nástroj velmi hodil, a tak jsem mu zavolala a na desku mi zahrál.
Která skladba prodělala největší proměnu?
© Jonáš Červinka To bude asi "Kolemjdoucí." Tuto píseň jsme s kapelou hráli jen v sestavě kytara, piano a bicí. S Ondrou se nám podařilo vrátit se do emoce, kterou jsem cítila, když jsem ji tenkrát skládala. Skladba se díky tomu stala víc atmosferická, temnější.
V tiskové zprávě jsem se také dočetl, že písně jsou vlastně zhudebněné básně. Jak funguje tvůj skládací proces? Pracuješ nejprve na textu a až pak na melodiích? Zkoušela jsi to i opačným směrem?
Nemám to úplně pevně dané. Ať přijde jakýkoliv impuls, hudební či básnický, hned ho čapnu a musím ho zaznamenat, jinak zmizí. Ale spousta písní na desce opravdu vznikla jako zhudebněná báseň. Třeba u "Kdyby tak" funguje jako první sloka báseň, kterou jsem napsala, když mi umřela babička. A jednoho dne jsem si sedla ke kytaře, vzpomněla si na tento text a rozepsala ho do celé písně.
A třeba "Sami" vznikla tak, že jsem si brnkala melodii a na tu jsem snad do tří minut napsala kompletní text. Vytvoření tohoto singlu mi v podstatě trvalo stejnou dobu, jak je dlouhý.
"Pravé poledne" vzniklo tady ve studiu Universal Music. Michal Citterberg přinesl nějakou novou melodii, já ho poprosila, aby ji několikrát zahrál, a text vznikl po šesti zopakováních.
Každá písnička tedy vzniká jinak a já si nedávám mantinely.
Na jaké hudební nástroje umíš hrát?
Učím se na kytaru a tentokrát to už beru opravdu vážně a cvičím každý den. Moc si přeji, abych své písně brzy zvládla zahrát sama. Na piano spíše skládám, než hraji. Doma mám ještě ukulele, elektrickou kytaru, počítač s aplikací GarageBand. Co se mi zrovna hodí použít, to zkusím.
Kateřina Marie Tichá
Kateřina Marie Tichá se na domácí hudební scéně vyskytuje osm let, debutovala písní "Vzpomínej". Jako její největší dosavadní úspěch lze brát duet s Jelenem "Tančíme spolu". Obě skladby zařadila na EP "Otazníky" z roku 2015, na němž spolupracovala s Martinem Ledvinou. Se zmíněnou kapelou vystupuje jako čestný host, což jí přineslo zkušenosti. Ty pak využila na svém prvním albu "Sami", které vyšlo 2 října u nakladatelství SinglTon. Uvedly ho dva singly, letní "Sami" a aktuální "Zničená zem".
Často vídám názor, že na poslech celých desek nemají lidé čas, a proto se na alba dává stále méně písní. Jak se na to díváš ty?
S tím úplně nesouhlasím. Pokud znáš zpěvačku
Halsey, jistě víš, že její letošní deska má šestnáct položek. V roce 2020. Nemyslím si tedy, že musí být nějaký trend se šesti sedmi písničkami na albu. Mám ráda dlouhé desky, pokud mají co říct. Nemám ráda dlouhé desky, které jsou vata. A právě "Manic" mám hrozně ráda. Najdou se sice věci, které přeskakuji, ale je to deska, kterou by měl člověk alespoň napoprvé poslouchat celou. Ona pomocí interludes a hostů spojuje jednotlivé písně dohromady, až z toho mám husí kůži. Hrozně se mi líbí, že si s tím umělci můžou takhle hrát. A třeba i natočit desku jen s osmi písněmi. Pokud máš koncept, důvod proč, udělej to. Svoboda, krása.
Bylo pro tebe důležité natočit to své první album?
Ano, poslední čtyři roky práce jsem si přála mít na jednom místě. Aby vše nepůsobilo tak roztříštěně, abych mohla odvyprávět několik let svého života.
A zastavíme-li se u fyzických nosičů, jak moc ti záleží na nich?
Moc se těším, až budu mít to CD v ruce. Věřím, že i spisovatelé si chtějí na své knížky sáhnout. Ale uvědomuji si, že v dnešní době tyto nosiče nejsou tak důležité, že se považují spíše za artefakty z koncertu nebo za možnost více podpořit interpreta. Uvědomuji si, že většina lidí poslouchá spíše formou streamingu. Mám ale v desce schovanou ještě jednu radost. Je v ní totiž booklet, který funguje jako knížečka básní. Všechny písně jsem tak trochu vrátila do básnických tvarů, nejsou tam napsané formou
sloka - refrén - sloka. Ilustrace mi navíc obstarala umělkyně, která dělá grafiku i pro mou sbírku básní, která vyjde fyzicky příští rok. I to mi přijde krásné. Chtěla jsem mít něco speciálního, když už jsme v té streamovací době. Když už si ten člověk koupí CD, aby mě podpořil, tak může dojít i ke kontaktu po koncertě, aby si ho nechal podepsat. Ten fanoušek ti pak neřekne:
"Pustím si tě na Spotify," ale že si podepsané CD bude pouštět třeba v autě. Třeba i to je ten nenahraditelný fyzický kontakt. I u knížek jsem podporovatelkou papírových formátů.
Na "Sami" se střídají až velkolepé refrény s bubny a klavírem s jednoduššími, ale o to údernějšími kytarovými kusy. Je ti některá z těchto poloh bližší?
© Kamil Klembara Na začátku nahrávání jsme zvažovali, zda se přikloníme k té, nebo oné poloze. A pak jsme si řekli, že si zkrátka nejde vybrat. Protože pak bych musela napsat dalších šest popovějších nebo šest písničkářštějších. Ty písničky si řekly, že budou takové, a my je na desce chtěli. Nechci se rozhodovat mezi dvěma náladami, mám moc ráda obě.
Také se mi zdá, že tě inspirovala nejen velkoměsta, ale i venkov. Máš zde preferenci?
Tady určitě ano. Jsem typ moře, hory, louky, nejsem městská holka. Respektuji, že kvůli práci je žádoucí bydlet ve městě, ale doufám, že jednou se odstěhuju někam do hor, kam taky nejradši sama cestuju.
Jak jsi s tím začala?
Chtěla jsem si udělat pořádek v hlavě, zhruba když mi bylo dvacet let. Tedy v době, kdy člověk bývá nejvíce emočně rozbouřený a vstupuje do dospělosti, uvědomuje si, co chce od života a kam bude asi směřovat. Rozhodla jsem se tedy vyrazit na cestu sama, abych mohla dělat to, co si přeji já, a ne to, co ode mě očekává okolí. Přes měsíc jsem cestovala po Kalifornii. Dále jsem letěla do Rumunska, Polska, Palestiny a Izraele. Loni jsem letěla do Gruzie.
Další cesty však nepramenily z nějaké krize přechodu do dospělosti, ale ze zjištění, že když člověk cestuje sám, musí vystoupit ze všech komfortních zón a ze všech jistot. Opustí úplně vše - vypne sociální sítě a musí být ke všemu všímavý a pozorný, aby zůstal v bezpečí a dělal správná rozhodnutí, zvlášť když jako já svou cestu neplánuje. Veškeré kontakty, rozhovory a interakce se dějí tady a teď. Zjistila jsem, že pro mě to je velmi zdravý způsob života, při němž se cítím svobodná.
Hádám tedy, že až to bude možné, zase někam vyrazíš...
Rozhodně, jen ještě nevím, kam. Na jaře bych se ale chtěla vrátit do Gruzie. Normálně se na místa podruhé nevracím, protože chci poznávat něco nového, ale zamilovala jsem se do rodiny, u které jsem týden žila a ke které jsem se dostala úplně náhodou. Když dám na svou intuici a poslouchám samu sebe, nabízejí se mi krásné věci. Potkala jsem taxikáře, který ubytovává turisty ve Svanetii. Bavili jsme se rusky, já z něho měla dobrý pocit a zeptala se na ubytování. A tak jsem se pomocí Couchsurfingu, kde měl taky profil, dostala do domu jeho rodiny a každé ráno jsem jim pomáhala sbírat houby a dojit krávy. Nejradši bych se za nimi vrátila hned.
Už několik let vystupuješ s kapelou Jelen. Některé články tě označily za takovou její neoficiální členku. Budeš s ní vystupovat i nadále? Co je to nejcennější, co ti společné koncertování dalo?
Přerodila jsem se z introverta do nějaké formy extroverta, který tu s tebou dokáže sedět, dělat rozhovor a užít si to.
(smích) Získala jsem sebevědomí na pódiu i mimo něj. Navíc jsem se vyzpívala, můj hlas je silnější a určitě jde o další zásadní dobu v mém životě.
Trochu jsem očekával, že se coby host na albu objeví právě Jelen, jediný duet je však "Divoká" s Davidem Stypkou. Zvažovala jsi vůbec takovou spolupráci?
Písně vyšly tak, že se mi hodila jen jedna spolupráce. Navíc tím, že i nyní spolupracuji s kluky z Jelena na jejich nové desce, nepřišlo mi nutné je získat na tu svou. Jsme spolu stále, společnou cestu nekončíme. Mimochodem třeba Jindra Polák pracoval na grafice mého bookletu.
Překvapilo mě, že "Divokou" jsi stejně jako další kousky kromě songu "V Paříži" napsala úplně sama. Ten Davidův rukopis tam prostě vidím.
Už když jsem tuto píseň psala, věděla jsem, že na ní Davida chci mít.
Plánuješ album pokřtít?
Ano, 17. února v Malostranské besedě. Až deska vyjde, ráda bych si sedla a koncert pořádně naplánovala. Chci mu dát jasný koncept, pozvat si hosty a udělat něco speciálního. Protože i ta deska je pro mě speciální, splněný sen. Doufám, že už se budeme moci sejít a ne jen streamovat.
(smích)