Sólové album v současnosti vydává kde kdo - například i Goreův kolega David Gahan, ale ten na rozdíl od něj představuje vlastní tvorbu. Martin L. Gore totiž novým počinem navázal na své EP z roku 1989 "Counterfeit" a připravil posluchačům další pokračování tohoto projektu v podobě kolekce coververzí. Vzhledem k tomu, k jakým sáhl předlohám, očekávání bylo veliké a dopředu bylo jasné, že tahle deska bude událostí ještě dříve, než z ní kdokoliv uslyší jediný tón. A výsledek za očekáváním, myslím, nezůstává. Duch původních skladeb zůstal zachován, ale zároveň nové verze nezapřou Goreovy kořeny, cítění i nápady. Spokojeni by tak mohli být jak kmenoví fanoušci Depeche Mode, tak i příznivci originálních verzí. Samozřejmě v celkovém přijetí alba záleží především na tom, jestli posluchač chápe fenomén coververze jako nedostatek, nebo naopak jako exhibici invence. Na druhou stranu i pro ty, kteří předlohy neznají, určitě nebude tahle deska nudná - tedy za přirozeného předpokladu, že nadměrný optimismus a programové veselí tu snad nikdo nečeká. A ještě něco - výběr předloh svědčí nejen o interpretově širokém hudebním rozhledu, ale hlavně o jeho dobrém vkusu.

1. In My Time Of Dying

Původně tradicionál v podání Boba Dylana. Nová verze je postavena na zajímavém kontrastu pomalé skladby, jak vystřižené z nějakého soundtracku, a výrazného, rychlého a dynamického samplu. Atmosféra jak z béčkového horroru. Elektronika na hony vzdálená přívlastku "taneční". Úvod, který zaručeně odradí povrchní popfanoušky.

2. Stardust

První singl alba. Ve sloce příjemně trip-hopově ambientní, ve středové pasáži nervně agresivní. Trochu jakoby rozvíjel náladu z úvodní písně. Původní autor David Essex by se asi divil a já nedoporučuji poslouchat v depresi. Sci-fi ukolébavka nové doby, u které si ovšem nejsem jistý, jestli bych si ji před spaním nebál pustit.

3. I Cast A Lonesome Shadow

Původně snad country-blues, nyní šlapavá věc s výrazným rytmem proplétajících se samplů, ve kterých se ovšem nevytrácí písničková podstata. První klenot desky. Moderní, inteligentním popem prosáklá věc se skvělou atmosférou a výraznou melodií.

4. In My Other World

Kousek z repertoáru femme fatale Davida Lynche, Julee Cruise. Filmová nálada zůstala zachována, stejně jako dojem noblesy a vznešenosti. Znáte ten pocit, když se zvuk chrámových varhan rozléhá klenbou gotické katedrály? Krása kláves bez potřeby rytmu. Čas plyne a není proč ho vnímat. Když skladba skončí, první co vás napadne, je, proč trvala tak krátce. A nebo máte pocit ideální zrelaxovanosti a nenapadá vás vůbec nic.

5. Loverman

Kousek od Nicka Cavea z jeho alba "Let Love In". Ani v novém kabátě nepostrádá onu Caveovu naléhavost na straně jedné a baladičnost na druhé, podobně skvěle graduje. Rock bez kytar. Oproti originálu je maličko rychlejší, dynamičtější a i s převahou elektroniky překvapivě "živější".

6. By This River

Tady se naopak trochu negativně projevila přemíra úcty k původní předloze Briana Ena. Přesto je výsledkem křehká, komorní, sice melancholická, ale zároveň zpěvná skladba, písnička, kterou si lze snadno představit jen v té nejjednodušší podobě zpěvu s kytarou. Silný melodický nápad a jednoduchost ji staví na post dalšího vrcholu desky.

7. Lost In The Stars

Od žhavé současnosti do nostalgie minulosti. Zkrátka povedené retro. Atmosféra kavárenské unylosti s jasnou představou tančících párů, pánů ve smokingu a dam v dlouhých róbách. Ne nadarmo je autorem originálu věhlasný - a mezi tvůrci coververzí nadmíru oblíbený - Kurt Weill.

8. Oh My Love

Jestlipak by se tahle ryze elektronická verze líbila Johnu Lennonovi? Byl by zpruzen, nebo by dneska tvořil podobné kousky? Gore Lennonův originál uchopil s nonšalantní lehkostí a opatrnou jemností a výsledkem je další "písnička". Jestliže vyznění desky je často ponuré, tenhle kousek je pravým opakem.

9. Das Lied Vom Einsamen Mädchen

Úžasná verze, kde mi připadá, že se nejlépe ze všech potkal cover s originálem. Snad za to může onen monotónní automatický bubeník vespod, snad podobný úhel pohledu, snad podobné prostředky, ale jsem naprosto přesvědčen, že z téhle verze by byla interpretka originálu Nico nadšená. Temný podkres se s melodickým vokálem dokonale doplňuje. Skvěle vygradovaný kousek a další výrazný moment desky, ne-li ten úplně nejlepší.

10. Tiny Girls

Pravý opak předcházejícího tracku. Na repetitivním základě může fungovat rock se svou energií. Ta tady ovšem chybí. Stejně jako charisma původního interpreta Iggyho Popa. A David Bowie jako spoluautor původní předlohy na tom nic nezmění - tahle věc ostatně nikdy nepatřila mezi jeho nejlepší výtvory. Celkově se po slibném začátku v průběhu vytrácí překvapení a převažuje schématičnost. Výsledkem je suchý průměr a pro mě zklamání desky.

11. Candy Says

Tady jde vývoj přesně opačně - od nevýrazného úvodu se tato verze odpíchne k sice komorní, ale vyrovnané a příjemnou náladou protkané záležitosti. Vládne tu podobný pocit smířlivosti a totální negace agresivity, jako u "In My Other World". Duch Lou Reeda, resp. Velvet Underground, zůstal zachován, ale moderní šatičky té slečně sluší a ve své psychedelické melancholii je to povedená tečka na závěr.

Sólové album Martina L. Gorea "Counterfeit2" s "cobainovským" portrétem na obalu vychází 28. dubna na značce Mute, která jak známo vloni přibyla do rodiny EMI. Už 22. dubna ovšem startuje ve Stockholmu Gore malé evropské turné na podporu desky. Další informace hledejte na speciálních stránkách věnovaných tomuto projektu.