Je třeba přiznat, že muzikanti z party Živé kvety trávili lockdown i produktivně, o čemž svědčí už otvírák desky "Salutuj". Skupina, která se proslavila hlavně sociální kritikou, se tu snaží dodat posluchačům optimismus a s nadějí vyhlíží konec koronavirové pandemie, během které skladba vznikla. Právě nečekaný optimismus je jeden z mála elementů, které propojují většinu songů na výběrovce "Cesty, ktoré nevedú nikam".

Ta v sobě jinak shrnuje kousky natočené na různých místech a v různých sestavách za uplynulých deset let. Tracklist tak tvoří záznamy živých vystoupení, demoverze, melodie k seriálu, coververze Deža Ursinyho nebo Mňágy a Žďorp i nahrávky zamýšlené původně na poslední řadovky kapely. O zvukové a stylové jednotě tedy nemůže být řeči.

Naznačená roztříštěnost ale ve výsledku vůbec není na škodu. Na ploše čtyřiceti minut se totiž díky tomu skupina představí v různých podobách, z nichž některé mohou být pro fanoušky poměrně nečekané. Týká se to například písně "Chuligán", v níž zpěvačka Lucie Piussi vyklidila prostor u mikrofonu baskytaristovi Juraji Mironovi. Ten různé varianty této skladby pochytil od letitých hudebníků v bratislavské dělnické kolonii Dynamitka, kde má tento ukázkový příklad městského folklóru dost možná i svůj původ. Z pojetí Živých květů je cítit energie a radost ze společného hraní, která je v tu chvíli důležitější než virtuozita, hlasový rozsah nebo krystalicky čistý zvuk.

Ještě dál jde v tomto směru autorská rock'n'rollová sypačka "Aj tak sa nájdeme, keď zablúdime", která ve svém názvu obsahuje celý text. Oba kousky působí jako záznamy z rozjeté jam session, což zřejmě není daleko od pravdy.

Na druhé straně pomyslné škály kolekce stojí mrazivé "Hranice", natočené pro dokumentární seriál "Příběhy pro Natálku" z roku 2010. Stejně jako tento pořad i samotná píseň reaguje na medializovaný, rasisticky motivovaný žhářský útok ve Vítkově z roku 2009, jehož symbolem se stala dvouletá Natálka, která jen zázrakem přežila. Text je zde nepříjemně doslovný a působivý je zejména refrén "Tak položme si ruku na srdce, ak je nad nami jedno slnce, budeme ďalej stavať hranice uprostred jednej obce." Co se data pořízení nahrávky týče, jsou "Hranice" nejstarší položkou tracklistu, paradoxně ale působí svým soundem asi nejmoderněji z celé kolekce. To je zásluha producenta Tomáše Slobody (Le Payaco), u kterého se song natáčel a který se tehdy ujal také pozice bubeníka a nejspíš i celkových aranží.

Mým osobním favoritem je "Náhodou." Ta je na albu zastoupena ve formě demoverze, která se od ostatních kusů odlišuje užitím bicího automatu a atmosférickou kytarou hostujícího Martina Burlase (Ospalý Pohyb). Právě toto nezvyklé aranžmá jí dodává sympatický lo-fi dreampopový nádech, který kapele kupodivu docela sluší.

"Cesty, ktoré nevedú nikam" jako celek nejsou sbírkou béčkových zbytků, určených jen pro nejvěrnější fanoušky (ty naopak pravděpodobně moc nepřekvapí, protože většina skladeb už dříve vyšla, ať už jako samostatné singly, nebo jako součást kompilací). Často se jedná o plnohodnotné písně, pro které prostě jinde nebylo místo. Vzhledem k tomu, že počin nese podtitul "Rarity vol. 1", zdá se, že podobných pokladů Živé kvety v archivu ještě pár mají a hodlají v jejich zveřejňování pokračovat. A tomu se vůbec nebráním.