Nedávno v kinech běžel film o Mekym Žbirkovi a sbírá povětšinou kladné hodnocení. Měl jsi možnost ho vidět?

Neměl, určitě bych ho ale vidět chtěl. Mám rád kulturu a baví mě lidi, kteří se tomu věnují dlouhodobě, mají v tom úspěch a jsou přínosem. Už jen z principu. Z toho vychází celá slovenská kultura a to, jak se formuje. Je dobré mít informace o každém takovém článku. A Meky mě baví. Je to pro mě inspirace.

Jak vznikl název tvého dokumentu "Tempos"?

Byl jsem jednou v cikánské osadě a nějaký týpek mi tam povídal, že cikánsky se Rytmus řekne Tempos. Občas jsem to použil. Když jsme vymýšleli jméno tohoto filmu, přinesl každý různé nápady. A jeden z nich byl právě "Tempos". Takový staronový pseudonym, který vyjadřuje mě, ale zároveň je to mezinárodní - tempo je čas, rytmus, který má hodně společného s filmem.

Před čtyřmi lety šel do kin tvůj "Sídliskový sen". Co tě vedlo k tomu natočit další dokument?

Nebyl o hudbě, ale o rodině. Když se točil, nevěděl jsem, o čem bude. Režisér se mnou dělal rozhovor až po tom, sestříhal ho a doplnil k záběrům, které natočil. Až na konci jsem zjistil, že nedal prostor hudbě. Pracoval jsem tak dále na sobě a věděl jsem, že až budu točit příště, bude to o historii hudby. Dělal jsem pak na projektu Sound Clash od Red Bullu. Šikovní kameramani tam dělali making of. Na základě toho jsme si spolu sedli a rozpovídali se, že bychom mohli natočit o mých třiceti letech v rapu a že bych do něj mohl sehnat všechny archivní záběry. Řekli jsme si, že je na čem stavět, protože jsem od začátku tohoto segmentu, tedy od 90. let až doteď. Jsou tam markantní úspěchy a já jsem si říkal, že může být zajímavé udělat dokument, který bude mnou povídaný a doplněný archivními a dobovými záběry. A teď je na světě.

Bylo těžké sehnat ony staré záznamy?

Co znamená těžké? Je to jeden telefonát a buď ti ten dotyčný poradí, nebo ne… A to mě na tom bavilo. Když jsem se k něčemu dopátral, cítil jsem se trochu jak novinář, který shání fakta. Dal jsem výzvu i na svůj Instagram a poprosil fanoušky, jestli mají záběry od roku 1995 do roku 2003.

Zajímavé jsou třeba ty snímky z vojny…

Kamarád mi říkal, že u něj byl týpek dělat klimatizaci. Když viděl, že spolu máme fotku, prozradil mu, že jsme spolu byli na vojně a má se mnou natočený rozhovor.

Ty jsi na něj zapomněl?

Úplně. Zkontaktovali jsme se, týpek se mnou mluvil, jako kdybychom se spolu bavili třicet roků. Měl natočený patnáctiminutový rozhovor o mých snech. Tak jsem přijel k němu, tam měl rodinu, chlebíčky a pustil nám to. Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Režisérovi jsem natočil asi patnáctisekundovou ukázku a poslal mu to. Takovéto momenty na tom byly nejlepší. Dopátral jsem se k některým věcem, ke kterým jsem chtěl. Ale měl jsem štěstí, protože jsem jako zázrakem sehnal záběry, které jsem sháněl už dlouho. Nevěděl jsem třeba, že mám na půdě bedničku s videokazetami. Myslel jsem, že jsem je ztratil. Všechno z devadesátek. Máme tolik materiálu, že by to bylo na seriál.

Podařilo se ti sehnat všechno, co jsi chtěl?

Mrzí mě, že jsem nesehnal kousek z roku 1991. To mi jeden týpek donesl kameru (tehdy nebylo zvykem mít takovou věc, tak to pro nás bylo wow) a natočili jsme wannabe videoklip z garáže. Moc mě to mrzí. Dal mně pak všechny záběry, ale nemohli jsme to tam najít.

Jak dlouho se takový dokument připravuje?

Měli profesionální přístup. Nejdřív udělali dlouhý rozhovor se mnou od úplného začátku až do teď, aby měl režisér osu, kterou si pak postříhal. Podle té to pak natočil. Začal v červenci, pár dní po tom, co se mi narodil syn. A skončil v prosinci.

S Kontrafaktem máte písničku "Pocity". Jaké byly tvoje pocity po zhlédnutí výsledku?

Je dobré si dělat průzkum, jestli to divák chápe. Nemám rád dokumenty, které nechápu, u kterých vystávají otázky a ty nevíš, co tím chtěl režisér povědět. Film musí dávat logiku. Když se v tom mém zbytečně věnovali nějaké věci, usekl jsem to. Bylo to těžký, bylo tam hodně chvil, na které jsem chtěl vzpomenout. Na každý rok jsme měli asi dvě minuty a nechával jsem to celé na režisérovi. Výsledek je jeho, já jsem tam dal jenom sebe. Archivní záběry hovoří samy za sebe. Je z toho cítit, že jsem do hip hopu dal a dávám všechno, aniž bych se chtěl nějak chlubit. Proto jsem neměl rodinu, protože jsem tím extrémně žil naplno. Vlastně žiju doteď, ale když člověk nemá dítě, rodinu, jede bomby a vytváří si to celé. Věděl jsem dva kroky dopředu, jak to dopadne, a jdu si za tím. Kdo mě zná, ví, že jsem obětoval hodně, a to tam je zmapované, odvyprávěné. Každou dobu zastupovali lidé, kteří pro mě tehdy byli důležití.

Jaký byl nejzásadnější zlom ve tvé kariéře?

Každý. Kdybych skončil po první desce, kde bych dnes byl? Každé album je zlom. Popularita jde krůček po krůčku. Nasedneš do vlaku a rozjedeš se. To se mi stalo, když jsem musel odejít z práce. To jsem si řekl, že jsem profesionální rapper, že už jsem v showbusinessu, že nemusím do práce. Byl to ale risk, protože nikdo v té době nevěděl, jak dlouho se rap udrží.

Teď zažívá tenhle žánr znovu velký boom. Na Slovensku jste byli vždy napřed, zatímco v Česku jsme spíš žili rockem. Ten ale teď jde trochu do pozadí a nejposlouchanější hudbou se pomalu stává právě rap.

Češi mají v hudbě jinou mentalitu, možná je to Prahou, ta je taková umělecká a ovlivňuje celou republiku. To u nás na Slovensku není. Když slyším, jaký mají sound v Americe, tak to tak udělám. Praha k tomu má jiný, specifický přístup.

Jak jsi spokojený s aktuálními trendy v rapu?

Všechno je, jak má být. Vyhrál talent, vždy je to tak, že někdo donese nový klíč, který všichni opakují. A ten nejsilnější, nejlepší, nejproduktivnější a nejoriginálnější má úspěch v každé době.

Myslíš, že stále udáváš směr i mladým?

Každej má svůj kanál, sítě, což je OK. Dřív jsi musel mít kontakty, které tě dokázaly protlačit do médií. Dřív trvalo dlouho udělat hit, který by byl úspěšný. Když se ale něco dělalo dlouho, tak to pak i vydrželo. Dneska to velmi rychle přijde a stejně tak rychle i odejde. Ale jestli udávám směr, to se musíš zeptat jich. Když jsme vydali poslední album Kontrafaktu, všichni nadávali, že zpíváme. Dneska zpívají všichni. Ale stále mám chuť dělat dobrou hudbu, dobrý koncert, stále mám chuť přinést něco nového, natočit zajímavý klip. Ale možná pro mladý nebudu tak zajímavý, aby poslouchali čtyřicetiletýho čava.

Neřekla bych, to by se ti jinak poslední dobou nehlásili ke spolupráci…

Možná mi to všechno díky dlouhé cestě věří. Pro mě nejsou podstatná čísla. Vím, jak kdo rapuje, jak se snaží a vím, jak to udělat. Vypadá to, že se hajpuju, ale sebevědomí je moje silná stránka. Což patří k životu a rapu. Rap je sám sobě médium, to v jiném hudebním žánru není, máš vydavatelství, merch, děláš si videoklipy. Je to speciální komunita, kterou si sám režíruješ. Pochopil jsem to a začal jsem oddělovat Patrika Vrbovského od Rytmuse, který je vytvořená postavička.

A teď máš i alter ego Rytmo, které právě spolupracuje s mladými. Je to nějaký nový projekt, nebo jak to mám chápat?

Je to oficiální pojmenování. Rytmo jsem byl vždy, protože album bylo jiné, jen jsem to oficiálně nepojmenoval. Dělám to tak dlouho. Jen jsem si neuvědomil, že někteří nevidí, že to dělám profi od roku 2000 a že každé album bylo adaptací té doby. "Krstný otec" byl takový chlapský rap, v roce 2007 už to bylo koketování s novými zvuky, to už nám nadávali, že to není jak v roce 2004. Pak vyšlo album "Kral", kde byly "Zlatokopky" a zpívané refrény. Potom byla komerce "Fenomen". Každá deska byla jiná, až jsme se dostali do roku 2020, kdy mi všichni říkali: "Ale to už není starý Rytmus." Proto jsem vytvořil Rytma, který je jistou výstrahou, aby sis to nepouštěla, pokud máš ráda starýho Rytmuse, protože tohle nový Rytmus. Svým způsobem mě k tomu dohnali lidi, kteří mě s tím otravovali.

Kam se rap bude ubírat?

Kdybych to věděl, tak už to dávno dělám.

Je v tomhle žánru rivalita?

Je to jako závod. Mám to tak nastavené už od dětství. Konkurent je pro mě ten, kdo má podobný čísla jako já. Ale když přijde mladej, tak to tak neberu, to musí něco dlouhodobě dokázat a udržet se. Pracoval jsem furt, tak je laťka nastavená vysoko.

Zmínil jsi rodinu. Předtím pro ni nebyl prostor?

Asi ne. Pro mě byla jen kariéra, cestování, bohémství, důležitější se starat sám o sebe než o vztah.

Chápu, že věkem člověk postupně přechází k jiným hodnotám, zmoudří. Jak ovlivnilo narození syna tebe a tvou tvorbu?

Rap je reflektování reality, kterou vidíš. A syn? Určitě je to něco nového v životě a ovlivnilo mě to. Mám rád i primitivní humor, který dávám občas do skladeb. Včera jsem vystupoval a vím, že je tam takovej blbej text, tak jsem řekl: "Stop, přátelé, tohle už nedám, mám syna..." Všichni se začali smát.

To jsi mě překvapil, že máš takovou sebereflexi.

Jsem přesvědčený o tom, že dokud nejsi otec, můžeš si dělat, co chceš, ale když už máš rodinu, musíš cítit nějakou zodpovědnost.

Co to bylo za písničku, která tě rozhodila?

Byl to track "Čo?!" s Mikym Mora. Je plný primitivních odkazů, při kterých se ti zastaví i myšlení.

Je nějaká třináctá komnata, která se ani v jednom z dokumentů neotevřela? Bylo těžké se vůbec otvírat?

Mně to pomáhá, mám to nastavené tak, že žiju v pravdě. Určitě nějaká taková komnata je, ale to by byl dokument na pět hodin nebo půl dne. Nemám problém otevřeně mluvit o čemkoliv. Líp se mi usíná. Víš, co mi pomohlo? Že jsem si vyřešil komplex. Mamka mně lhala, nechtěla mi říct, kdo je můj otec. Je to totiž Rom a společnost nás bere jako odpad. Dlouho jsem s tím nebyl srovnaný. Nakonec jsem však došel do bodu, kdy jsem s hrdostí přijal, že jsem Rom a že se nemám za co stydět.

V dokumentu je zmapovaná i tvoje dráha tanečníka, o které jsem popravdě ani neměla tušení.

V devadesátých letech jsem se dostal do nejlepší slovenské taneční skupiny. V tom období u vás bylo na podobné úrovni UNO. Před střední jsem objevil hip hop, začal jsem tancovat a za tři roky jsem se tam dostal, což byl pro mě úlet. Vystupoval jsem v televizi. Byl jsem atletický týpek, který dělal break dance a všechny akrobatické věci. I proto existuje tento dokument, aby ses o mně dozvěděla něco nového.

Co ses díky němu dozvěděl ty sám?

Zachoval jsem si asi dětskost, protože děti mají svůj svět, jsou plný vášně a hrají si se svou hračkou. Tohle jsem si v sobě udržel. Přístup k věci a nadšení, že to můžu dělat. Dávám hodně energie do "teď a tady" a nezabývám se jako mnozí lidé minulostí, kterou nemůžu ovlivnit, anebo schízují z budoucnosti, co a jak bude, a nežijí tento moment. Žiju přítomností.

Když jsme u přítomnosti, hrál jsi poměrně nedávno se symfonickým orchestrem. Tento večer v dokumentu zmiňuješ jako nejlepší koncertní zážitek pro muzikanta. Inspiroval ses jinými kapelami?

Orchestr je pro mě jenom hudba, ale když zahraje nějakou skladbu, tak ve mně tu emoci mnohonásobně zvětší. Čím větší orchestr, tím větší emoce. Chtěli jsme vyrobit emoci. Dále provedení. V našich končinách lidé nejsou zvyklí na spojení rapu s orchestrem. Byla to věc nápadu, ale byla to výzva pro česko-slovenskou scénu. Je to těžké: když uděláš nějakou chybu, shodíš se před hudebníky i obecenstvem. Chtěl jsem si dokázat, že to ustojím a že šedesát lidí, co stálo za mnou, mě nepohltí. Mohlo se stát, že kdybych byl neosobnost, tak se mezi nimi ztratím a nevím, co mám dělat.

Jaké to je pro rappera zažít standing ovation? Přece jen takové situace asi nezažíváš běžně.

Standing ovation byl pro mě nový level vděku. Byl jsem zvyklý na potlesk, hulákání během písní, ale najednou lidi sedí a ty nevíš, co si myslí. Chtěl jsem, aby se stále něco dělo, aby se lidé nenudili. Najednou se jich šest tisíc zvedlo a tleskali pět minut. Měl jsem z toho otevřenou pusu. Po koncertě za mnou přišli symfonici a řekli mi: "Díky, maestro". Mělo to vyšší level koncertu.

Bude z toho záznam?

Už je, ale nedával bych ho ven. Vím, že s tímto tělesem ještě budeme vystupovat a že to bude lepší a lepší.

Když už jsem u těch koncertů. Jak tě ochromila korona?

Nemusím vystupovat. Nastavil jsem si značku, aby za mě vyráběla sama. Vydělávají mi sociální sítě, kde mám 620 tisíc followerů.

Nedá se nezeptat na zápas s Marpem, protože se taky věnuji bojovým sportům. To byla jednorázová akce, nebo se tomu věnuješ doteď?

Šel jsem tam jako začátečník, akorát si lidi neuvědomili, že nejsem boxer. Šel jsem tam přitom boxovat s člověkem, co to dělá celej život. Jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Kdo může říct, že si dá boxerskou premiéru ve 42 letech, a to hned v O2 areně, kde na tebe hučí celá hala, že dostanu na tlamu? Za sebe jsem extrémně spokojený, protože mě mohl zabít hned v prvním kole.

Cítil jsem extrémní hejt na svoji osobu. Byl jsem smířen s realitou, že za sebou nemám ty zápasy ani zkušenosti. Chtěl jsem odejít se ctí. To byl exhibiční nevinný zápas, z kterého organizátoři udělali Česko proti Slovensku. Zbytečně to vyhrotili. Samozřejmě mi zaplatili jen polovinu a druhou mi stále dluží. Ale celkově to byla zajímavá zkušenost.

Hrály v tom, že jsi do toho šel, ty peníze velkou roli?

Určitě. Proč bych měl jít boxovat? Sám sobě si nepotřebuji něco dokazovat. Šlo mi o princip, aby se na mém jméně nenapakovali ostatní, když zaplním halu.

A na závěr se vrátíme k muzice. V prosinci jste vydali s Kontrafaktem nové album. Jak to ale vypadá s tvojí sólovkou?

Jsem dost skeptický. Rád bych udělal turné, velký koncert, ale nevím, zda to aktuální situace dovolí. Když nevydám desku, vydám něco jiného, abych zabavil fanoušky. Vím, že v prosinci chci něco vydat, ale víc neprozradím.