Všechno však začalo malinko jinak. Šéfpořadatel Milan Kolář si nemohl pomoci a ještě jednou se vrátil k vystoupení Antikvartetu, potažmo nešťastné smrti Dušana Vančury. V písni "Desatero" spatřil největší hit letošního ročníku festivalu, protože podle jeho slov naprosto přesně sedí i k době, kterou nyní žijeme, a ještě před oficiálním zahájením o půl osmé večer ji pustil lidem do repráků. Velký aplaus byl jasnou odpovědí.

Obě kapely byly pro mě před koncertem celkem neznámou. Pravda, desku "Milé děti" od Epydemye jsem si díky nominaci na letošního Anděla v kategorii folk několikrát pouštěl a bavila mě, o Devítce jsem věděl tolik, že je postavena kolem manželů Brožových, kteří kdysi působili po boku Pavla Žalmana Lohonky. To však bylo ještě v době, kdy jsem tohoto interpreta neposlouchal, proto jsem byl zvědav, co od jejich vystoupení a vůbec od celého večera mohu čekat. První věc, která mě mile překvapila, bylo zaplněné nádvoří zámku. Ruku v ruce s ním šel typ publika, který se přišel na koncert podívat - lidé plní chuti se bavit, smát se, užívat si roušky-neroušky. Navíc byli věkově o něco mladší, než jsem jinak na těchto koncertech zvyklý.

Devítka má na svém kontě už víc než desítku vydaných studiových alb, takže materiálu k výběru do setlistu koncertu bylo spousta. Jasně, nemá zatím žádnou skladbu, která by patřila do zpěvníků pro žáky základních škol, ani táborovou trvalku, jejich písně jsou však velmi příjemné, melodické, romantické i hravé, citlivé i dynamické. Opírají se o velmi znělé hlasy Honzy a Jindřišky Brožových a ani ostatní členové kvinteta nejsou rozhodně do počtu. Hráli jak kousky staré či úplně nejstarší, tak nové a ještě nevydané. Nové album je sice už natočené, ale je potřeba ho ještě jednou (prý už posedmé) přemíchat. Křest na začátku září však bude zcela určitě (ehm, co na to řeknou asi epidemiologové?).

Velmi dobrým kořením také bylo vzájemné špičkování skupiny během celého, téměř půldruhé hodiny trvajícího, koncertu. Příchozí se smáli, reagovali často až hurónským smíchem a výborně se bavili. Devadesát minut za tónů songů typu "Hej, lidi", "Taťána" či "Živou mě nedostanou" uběhlo doslova jako voda.

Zatimco Devítka ve svých textech nabízí hlavně lásku, moudrost a na pódiu muzikantskou vyzrálost, Epydemye se ve své tvorbě zabývá hodně historickými tématy (zazněly "Pochodeň" o Janu Palachovi, "Milada" o Miladě Horákové, "Skočil jsem do tmy" spadá zase do doby protektorátu). Ale i oni mají citlivé skladby o lásce, na poslední desce "Milé děti" jsou třeba titulní píseň nebo "Dík, tvoje máma", která je psána přesně na tělo hráčce na kontrabas a největšímu živlu z celého kvarteta Lucii Vlasákové.

Ani tyhle mladé muzikanty nechtělo rozdováděné publikum pustit z pódia, takže museli přidávat. Ale i na nich bylo dobře vidět, jak moc jsou rádi, že jsou znovu na pódiu, že mohou bavit sebe, lidi, trhat struny na kytarách, poskakovat po pódiu i komunikovat s dětmi v prvních řadách. Tenhle další vlahý letní večer měl znovu hodně co do sebe a dodal spoustu energie.