Joy Division - Closer

14.07.2020 08:00 - Dan Hájek | foto: Kevin Cummins

"Closer" je druhé (a poslední) album Joy Division. Vyšlo přesně před čtyřiceti lety a kapelu nesmazatelně zapsalo do hudební historie. Skupina fungovala sice krátce, o to intenzivnější ale vše bylo - Ian Curtis & spol. ovlivnili hromadu dalších hudebníků a o "Closer" se mluví dodnes.

Joy Division - Closer

Datum vydání: 18.7.1980
Produkce: Martin Hannett
Skladby: Atrocity Exhibition, Isolation, Passover, Colony, A Means To An End, Heart And Soul, Twenty Four Hours, The Eternal, Decades
Umístění v hitparádách: č. 1 UK Independent Albums Chart, č. 6 v UK Albums Chart, č. 3 v New Zealand Music Chart, č. 23 v Australian Music Report

Psal se osmnáctý květen roku 1980, když světem proletěla smutná zpráva, že Ian Curtis spáchal sebevraždu. Stalo se tak den před odletem Joy Division na společné turné s Cabaret Voltaire po Severní Americe a necelé dva měsíce poté, co skupina dotočila svou druhou desku "Closer". Náhle tak Bernard Sumner, Peter Hook a Stephen Morris přišli o svého nezaměnitelného parťáka a nejlepšího poetu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V turbulentním sledu událostí pak vznikli New Order (dodrželi tak ústní pakt, že už nikdy nebudou pokračovat pod původním názvem). Jako jakýsi Ianův odkaz dokončili kompozice "Ceremony" a "In A Lonely Place", jejichž základy vznikly těsně před zpěvákovým úmrtím. Nahrávku "Closer" pak coby samostatný singl doprovodil legendární posmrtný hymnus "Love Will Tear Us Apart", samotná deska vyšla 18. července.

Debut "Uknown Pleasures" byl důležitým odrazovým můstkem v kariéře Joy Division, avšak stále to byl jen jakýsi předvoj následných událostí. Posun v mnoha zvukových rovinách přineslo právě až album "Closer". Natáčelo se ve druhé polovině března 1980 v londýnských studiích Britannia Row pod drobnohledem producenta Martina Hannetta, jemuž kapela plně důvěřovala.

Martin byl strůjcem mnoha zvukových experimentů - Bernarda za chodu učil práci s klávesami, včetně jejich základního programování a nebo vytvářených basových smyček hraných syntezátory. Sumner naopak donutil Hookyho dokoupit si šestistrunnou basu a efekty (ty se pak staly rovněž nosnými prvky tvorby New Order). Bubeníka Stephena hecoval do nezvyklých rytmických přemetů a drtil jej pravidelným drilem.

Ian sepisoval texty do svého deníku a přidával k nim i poznatky ze samotného natáčení. Sumner na tuto fázi posléze vzpomínal se slovy: "Když jsme pracovali na "Closer", Ian se mi nejednou svěřil, že natáčení alba mu připadalo velmi podivné, protože cítil, jako by se všechna slova psala sama od sebe. Taktéž zmínil, že z toho měl až klaustrofobický pocit, jako by byl ve vířivce plné vody, která jej stahuje dolů a on se topí."

Joy Division ‎- Closer
© facebook interpreta
Přebal desky vytvořila dvojice Martyn Atkins a Peter Saville (ten s New Order spolupracuje dodnes). Pánové upravili fotografii Bernarda Pierra Wolffa, jež zachycuje sousoší s rodinou Appiani v Monumental Cemetery Of Staglieno v italském Janově. Dle Ianových slov bylo cílem vyobrazit jakési pohřební téma - můžeme se jen zpětně dohadovat, jak moc v těchto hektických chvílích tušil, že se blíží i jeho konec (často si totiž stěžoval na únavu, kvůli níž jeho kapela zrušila i několik koncertů).

Jak již bylo zmíněno v úvodu, žádná z devíti skladeb, které tvoří nosnou kostru "Closer", se nestala singlem. Coby průvodní píseň pro rádia a na vinylový singl byla vybrána "Love Will Tear Us Apart". Ve studiu tehdy mimochodem vzniklo přes deset variant různých mixů, neb pokaždé byl někdo s něčím nespokojený.

"Closer" otevírá našlápnutá "Atrocity Exhibition", ve které si Bernard a Hooky prohodili nástroje. Basovou linku tak vybrnkával Bernard a tvrdé kytarové riffy si užíval Hooky. Toho ale čekalo zklamání - Martin Hannett totiž jeho úsilí prohnal zvukovým modulátorem Marshall Time Waster, a z celého kytarového burácení zbyly jen zvukové fragmenty. Zpětně však hudebník musel uznat, že to tak bylo správné a že to té skladbě dodalo osobitost.

Hannett si při finalizaci prohrával s mnoha efekty, deskovým echem a celkem často tím právě Petera rozčiloval. "Isolation" je pak jednou z prvních skladeb, v níž nezní žádná kytara a jež je celá zabalena jen do pulsující elektroniky a synťáků. V podobném ražení se nese "A Means To An End", která bublá v něčem, co by se dalo nazvat jako indie disco, avšak řádně pošpiněné Martinovými produkčními zásahy. Textově vyhraněná je v této první polovině zejména dvojice "Passover" (o osobní krizi) a "Colony", v níž Ian reflektuje starostlivost vlastních rodičů.

To nejdůležitější ale přináší b-strana vinylové desky, tedy její druhá, dokonale ucelená část. V ní se vehementně sune do popředí Bernardův um pro práci s klávesami a vrstvením jednotlivých syntezátorových ploch. V textech se už naplno zjevují záblesky Ianových životních a zdravotních problémů, jeho depresí a smyček, z nichž se nemůže vymotat. Peter Hook to posléze v knize "Unknown Pleasures: Inside Joy Division" popisuje tak, že ostatní byli v tu chvíli zaslepení a mezi řádky jednoduše nedokázali rozklíčovat, čím si jejich kamarád skutečně prochází.

Druhou stranu otevírá teskně nádherná "Heart And Soul", ve které se klenutě nesou krásné melodické linky s Hookyho nezaměnitelným basovým ornamentem. "Twenty Four Hours" je přímý zásah do srdce, v tomto tracku Ian v plné síle odhalil, jak je na tom špatně, přestože se navenek prezentoval jako rocková star plná sil. Uplakaná "The Eternal" vplouvá do jakési duchovní zasněnosti, ústřední melodii tvoří prostá klavírní linka narušená bílým šumem. Závěr s "Decades" je dokonale odzbrojující, dominují mu opět Barneyho klávesy, které z ní dělají jednu z nejhloubavějších a nejkomplexnějších kompozic, co kdy Joy Division natočili. Hravě konkuruje i neskutečné "Atmosphere", poslednímu posmrtnému singlu Joy Division.

Peter Hook - Unknown Pleasures: Inside Joy Division

Skvělý to doplněk a dovětek k událostem okolo Joy Division a období, které bylo pro všechny zúčastněné intenzivní a zlomové. Peter Hook sepsal své vzpomínky, k tomu nahromadil hromadu materiálu, včetně detailních časových os, mapujících mimo jiné jednotlivé odehrané koncerty a jejich setlisty. Mnoha postřehy doplňují komentáře ke skladbám obou desek kultovní formace. Čtenář dostává možnost nahlédnout do života této party. Hooky popisuje peprné historky a odhaluje detaily ze života Iana Curtise. Všímá si jeho osobních (vztahových) peripetií, zdravotních komplikací (včetně sebepoškozování) a zpětně reflektuje svůj vztah k němu samotnému (odmítal se například zúčastnit jednoho z posledních rozloučení s ním). Tato publikace nabitá informacemi dá odpovědi na mnoho otevřených otázek, včetně té, proč dnes Hooky už není součástí New Order.

Historie kapely se posléze uzavřela kompilací "Still", na které byl ke slyšení dříve nevydaný materiál a koncertní záznam z High Hall v Birmingham University, kde skupina vystupovala pouhých šestnáct dní před Ianovým odchodem. Sám frontman na tento večer ve zmíněné knize vzpomíná v pozitivním smyslu. Píše, že to pro něj byl jeden z nej koncertů. Prý tehdy přišlo snad nejvíce návštěvníků vůbec. Štvalo ho jen, že zapomněl text poslední sloky z pecky "Transmission", naopak za nejlepší věc večera označil tehdy novinkovou "Ceremony".

Příběhu Joy Division se věnují i dva filmové snímky - "24 Hour Party People" a primárně autobiografický počin Antona Corbijna "Control". Kolekce "Closer" se stala nesmazatelným milníkem post-punkové éry a ovlivnila celou řadu hudebníků - od U2 přes The Cure po George Michaela. Samotné album zabodovalo v mnoha žebříčcích (ve výroční anketě časopisu NME bylo zvoleno za Album roku), dočkalo se mnoha reedic a naleznete jej i v knize "1001 alb, která musíte slyšet, než umřete". Jeho odkaz a nadčasovost tak fungují dodnes.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY