Čtvrté sólové album Mira Žbirky "Nemoderný chalan" bylo v mnoha ohledech zlomovým bodem jeho umělecké dráhy. Poprvé se zde prezentoval jako výhradní autor textů - na předchozích třech řadovkách psal slova Kamil Peteraj. To bylo překvapení číslo jedna: Miro se rozhodl opustit velmi úspěšný autorský tandem (byť se ke spolupráci s Peterajem po několika letech vrátil), změnit osvědčený postup, který mu mimochodem zajistil status prvního slovenského Zlatého slavíka, a odhodlal se poradit si sám.

Verše jsou najednou mnohem civilnější a osobnější. Už v první skladbě "22 dní", dodnes jednom z největších Žbirkových hitů s perfektním vybrnkávaným kytarovým motivem, se objevují chmurné podtóny - rozhodně to není žádný gejzír pohody a optimismu. V druhé písni zpěvák hovoří o tom, že když "skáče jako čárka mezi písmeny", musí si prostě poradit sám, na nikoho dalšího se nemůže spolehnout. A v refrénu zpívá nezvykle drsným hlasem. Co se to stalo s tím slušným chlapcem v brýlích?

Jenže ony už tady nejsou ani ty brýle - Meky je odložil a hodil se do modernějšího ohozu. Na obalu desky je černobílá fotka chlapíka zachumlaného v peřině. Vlastní texty s osobními tématy a nová image jdou ruku v ruce s největším šokem - naprostou změnou zvuku. S Lacem Lučeničem, multiinstrumentalistou a aranžérem, který s ním neustále sledoval trendy ve světové populární hudbě, společně naskočili na vlnu elektroniky. A použití syntezátorů a elektronických bicích v socialistickém Československu AD 1984 rozhodně nebylo běžné.

Připomeňme si, že v době, o které se tady bavíme, se v husákovské ČSSR rozhodlo o bojkotu Olympiády v Los Angeles, Zlatého slavíka získalo trio Gott, Zagorová a Elán. Nobelovu cenu obdržel Jaroslav Seifert (a mimochodem taky v SSSR vznikl Tetris a v USA první Macintosh). Nebylo úplně běžné, aby zpěvák československého hlavního proudu zpíval o tom, že mu štěstěna ukazuje záda a že má mysl neurotika ("Do člna"), je tu divný chlad a nikdo ho nemá rád ("Tvár") a že se lidi pustí do debaty jako automaty ("To sa dá").

Aby těch momentů, kdy tehdejší posluchač přinejmenším pozvedl obočí, nebylo málo, jsou tu další překvapení: třeba hiphop ve skladbě "V-klub" (o existenci rapu tenkrát v ČSSR muselo vědět snad jen pár jednotlivců). A i když převládají syntetické zvuky, jsou tu taky dost drsné kytary, viz přímo hardrocková vypalovačka "Ticho" nebo skvělé kytarové sólo v titulním kusu. Za pozornost stojí písničková dvojčata postavená na stejné náladě ("Mesto spí" / "Mesačný svit"), zvuku ("Poraď si sám" / "Nemoderný chalan"), hravosti ("Pozri" / "Páčiš sa mi") nebo motivu ("Do člna" / "To sa dá").

Nadčasovost a odvaha kolekce "Nemoderný chalan" oslovuje dnešní mladé tvůrce (například kapelu MIDI LIDI zaujal song "Do člna" - geniální riff, žádný refrén a skvělý text) nebo právě režiséra Šimona Šafránka pro film "King Skate". Je to album, které ukazuje, jak se dá napsat skvělá skladba o dvou akordech, album, které v mnoha ohledech překvapuje a boří stylové hranice. Jistě, z dnešního pohledu znějí ty elektronické bicí jako hodně poplatné době (na druhou stranu, osmdesátkové retro je dnes v módě), jenže tenkrát to bylo něco vskutku výjimečného. Ta deska už tehdy vyvracela dodnes oblíbený mýtus o Mekym jako neustále pozitivním pohodáři. Pusťte si nádhernou a nesmírně smutnou baladu o osamělosti "Tvár" nebo minimalistické skličující balady "Mesto spí" a "Mesačný svit". Tady Meky definitivně dospěl.