Naštvaný anděl se smyčci

Tahle deska je i není novinkou. Pochází už z roku 1998, pro BMG má vročení 2001 a my ji, stejně jako jiná česká hudební média, dostali na recenzi teď. Rob Dougan nepatří mezi známá jména, ale žádný začátečník to také není, produkoval poslední desku Kylie Minogue, spolupracoval s James Dean Bradfieldem z Manic Street Preachers. Už v roce 1995 se na taneční scéně proslavil triphopovým trackem "Clubbed To Death" a "teď" to tedy zkouší s celým albem. Toto jsem si sice zjistil z internetu ještě předtím, než jsem si desku vzal k recenzi, ale moc moudrý jsem z toho nebyl, z desky se mohlo vyklubat leccos. Ale ten pocit zkusit něco neznámého byl silnější.

Po nijakém krátkém intru se rozjíždí titulní skladba a postupně se ukáže, že pro album typická, protože se nese v podobném duchu. Nevím tedy, jestli pro takovou hudbu existuje nějaký název, ale zkusme se obejít bez škatulek. Syntézátorové smyčcové plochy bez bicích skladbu zahajují, navozují dojem, že něco přijde, do nich se zapojí vokál - poměrně zajímavý, spíše hluboký hlas Dougana, a pak přichází "to", na co se čekalo. Což je naprogramovaný rychlejší taneční rytmus. Následující skladba "Will You Follow Me?" ukazuje, že koketérie s tzv. klasickou hudbou není náhodná, celá se odehrává pouze ve smyčcové podobě (stejně jako "Instrumental"), tentokrát to zní jako opravdové nástroje. Třetí skladba dodává další kamínek do mozaiky - orchestrální aranže dechů, pomalý perkusní rytmus s výraznou basou navozují atmosféru soundtracku k filmu. V těchto polohách se Dougan pohybuje i nadále, střídá jednotlivé složky, střídá instrumentálky se zpívánými (občas spíše mluvenými) skladbami.

Hlavním problémem desky je délka skladeb ve srovnání s jejich nápaditostí. Hned titulní nahrávka to ukazuje dokonale - kdyby skončila asi ve čtvrté minutě, bylo by to akorát, jenže ona v dalších dvou minutách beze zpěvu dokáže neustále stejným rytmem bez jakékoliv změny skladbu docela znepříjemnit. "I'm Not Driving Anymore" v triphopovějším rytmu v tomhle ohledu dopadá lépe, i když se nedá přeslechnout, že samotný rytmus i barva bicích nejsou pranic originální. "Clubbed To Death" tu nemůže chybět, je to solidní instrumentálka, připomínající Mobyho, nejen díky piánu. Ale ta délka... Stejný problém má i jinak velice slušná "Nothing At All" s dosud neslyšenou kytarou (i když umělou). Díky smyčcovému "riffu" se do paměti zaryje "Speed Me Towards Death". Pozitivem je celkově "hrubý" vokál Dougana, který skladbám (dle názvů nijak veselým) dodává pocit prožitku, asociace s francouzskými šansoniéry není tak úplně od věci, a to nejen pouze na piánu a smyčcích postavené v předposlední "Drinking Song".

Douganova ambice se zdá jasná - zkombinovat to, co nazýváme klasickou hudbou s moderními postupy, hlavně v oblasti rytmu. Zajímavá ambice, není první, ale neřekl bych, že někoho viditelně kopíruje, je svým způsobem svůj. Místy mě napadal širšímu publiku neznámý (i když spolupracoval např. s U2) Gavin Friday, ovšem Dougan hledá dle bookletu inspiraci ve filmu a literatuře (např. Jean Cocteau). Jenže ambice naráží na až příliš repetitivní rytmy a syntetické smyčcové plochy, které mohou někomu evokovat "velké" umění, ale i když nejsem Mozart, neřekl bych, že jsou příliš originální. Tyto výtky se zesílí především v druhé půlce desky, kdy se výše uvedené oposlouchá víc a víc. Ale přesto by bylo nespravedlivé album odsoudit, najdou se na něm zajímavé momenty. Hlavním přáním (Dougan si MusicServer asi nepřečte, abychom mu přímo radili) pro příště by tak bylo hlavně zkrácení, které by některé z uvedených výtek předem vyloučilo. Taky by neškodilo méně sofistikovanosti na jeho webu, kdo má čekat, než se všechny ty flashové parádičky natáhnou. Hodně zanícený fanoušek určitě vyčká, ale co ti ostatní?