O 20. dubnu 1999 bylo rozhodnuto několik měsíců dopředu. Sedmnáctiletý Dylan Klebold a osmnáctiletý Eris Harris si naplánovali, že toho dne vyhodí střední školu v Columbine do vzduchu. Protože podomácku vyrobené bomby selhaly, dvojici nezbývalo, než se do školy vydat s arzenálem zbraní a o její osud se postarat ručně. Vražednou misi nepřežilo dvanáct studentů a jeden učitel a dalších dvacet čtyři skončilo se zraněními. Nakonec Klebold a Harris obrátili zbraně proti sobě a ukončili své mladé životy.

Člověk, který za všechno skutečně mohl, se v tu samou dobu nacházel více než šestnáct stovek kilometrů východně od coloradské školy v Rosemontu v Illinois (nebo na cestě do něj) na své "Beautiful Monsters Tour". Řídil to snad celé zpovzdálí? Ne. Koupil nezletilým klukům zbraně? V životě se s nimi nesetkal. Jak byl tedy zapletený do celého případu? "Prý, údajně, nevím, jedna bába povídala, zaslechl jsem, ptáci na střeše si štěbetali, že jeden z vrahů měl na sobě jeho tričko." Spoiler: Neměl. Co bylo ještě ironičtější, ani jeden z kluků ho neposlouchal (vlastně měli raději KMFDM, Rammstein a Nine Inch Nails, ale první dvě kapely nikdo neznal a třetí byla zmiňována v deníku jednoho z vrahů v souvislosti s depresí a nešťastnou láskou, což je prostě nuda a málo šokující). Koho ale zajímá pravda a skuteční viníci? Lidem bude vždycky stačit nejsnadnější terč, na který můžou hodit všechen svůj vztek a nenávist. A americká společnost se tehdy rozhodla, že za celou tragédii bude zodpovídat Marilyn Manson.

A menší měrou třeba taky počítačové hry. Nebo rodiče. A filmy plné násilí. Přitom se stačilo podívat do zrcadla. Byla v něm ta samá americká společnost, která prostřednictvím médií denně krmila své příjemce vraždami a smrtí a zločincům věnovala stejnou pozornost jako hollywoodským hvězdám. Americká společnost, která občanům umožňovala sehnat si zbraň stejně snadno, jako si jdete koupit do krámu rohlíky. Americká společnost, doslova si pěstující tyto depresivní vzteklé děti, kterým přijde v pořádku řešit problémy právě tímto způsobem.

"Nic bych jim neřekl, jenom bych je poslouchal, a to je věc, kterou nikdo nedělal," odpověděl bez rozmýšlení Manson o tři roky později, když se ho ve výborném dokumentu "Bowling For Columbine" režisér Michael Moore zeptal, co by řekl dětem z Columbine. Jak kontrastně působí jeho klidná a inteligentní slova oproti hysterickým a zfanatizovaným davům toužícím (přinejmenším) po konci jeho kariéry. Kdo přesně byl v kauze zloduchem a kdo opravdu rozséval strach? Černohumorný vtip je v tom, že nebýt této, pro Marilyna málem destrukční události, možná by nikdy nevznikla jeho nejlepší deska "Holy Wood (In the Shadow Of The Valley Of Death)", zrůdně nádherný epilog devadesátých let.

Všechno odstartovaly kulky beroucí životy nevinným a jsou to také ony, které v "GodEatGod" zahajují nahrávku. Hlasitější než ony je zpomalený zvuk fotoaparátu, který to zdáli všechno snímá. "Drahý Bože, kdybys byl naživu, ty víš, že bychom tě taky zabili," napůl zpívá, napůl odříkává zpěvák do ponurého hudebního základu cynickou pravdu. Dílo bylo dokonáno, zbývá spočítat oběti a udělat k tomu pěknou titulku.

Umělec zprvu váhal, zda na absurdní antikampaň, která se po Columbine spustila na jeho osobu, reagovat, respektive zda vůbec pokračovat ve tvorbě. "Sám sebe jsem se ptal: Stojí mi to vůbec za to? Budou lidé rozumět tomu, co se pokusím říct? Dovolí mi to vůbec říct? Protože všechny dveře se mi zavřely přímo před nosem a nebylo moc lidí, kteří by se za mě postavili," vzpomínal na to období. Čtvrtá studiová deska není pouze kladnou odpovědí na toto dilema, ale vztyčeným prostředníkem všem, kteří se z muzikanta a jeho kapely rozhodli udělat obětního beránka.

Na albu se převtěluje do nasraného columbineského teenagera, který trhá své učebnice a křičí na učitele: "Nejsem otrok světa, kterýmu jsem naprosto u prdele!" Ještě víc je ale satirickým komentátorem současného světa. "Zamilovala jsem se do pěkný zbraně. Myslíš, že bych jí to měla říct?" nabízí posluchačovi nefalšovanou romanci "The Love Song", parodující Svatou Trojici Američanů - Bůh, zbraně a vládu. Od uštěpačných postřehů přechází k děsivě mrazivým. "Když zemřeš a nikdo to nevidí, klesne ti sledovanost a zapomenou na tebe. Když ale zemřeš na jejich televizi, stane se z tebe mučedník a beránek Boží," komentuje v "Lamb Of God" funkci médií a povahu jejich pozorovatelů. Lze se pak vůbec divit, že se najde vyšinutý jedinec, který se podobně zvráceným způsobem pokusí urvat svých patnáct minut slávy?

Mansonovi se podařil vcelku kontroverzní kousek - do pozice obětí nepřímo staví i samotné vrahy. Když se zamyslíme, že z důvodu přehnané korektnosti dnes nemůžete ani říct, že lidé, kteří menstruují, jsou ženy, aniž byste někoho neurazili a nebyli jste následně zRuŠeNi, je na místě otázka, zda by podobný narativ v případě školního masakru prošel i dneska. (Nepodceňujme ale twitterové soudce; co není, může být a špinavé prádlo se na sociálních sítích pere nejlépe právě až po dlouhých letech.) Na stranu druhou, není to svým způsobem pravda? Nebyli pachatelé jen produktem své země a doby? Nikdo se nerodí zrůdou, zrůdu dělá z člověka prostředí.

Jejich čin je natolik neomluvitelný, že pokoušet se hledat jiné příčiny než je samotné je zavrženíhodné (i když přesně to americká veřejnost udělala!). Když se od něj však na moment oprostíme, máme tu dva teenagery, které jejich prostředí mezi sebe nepřijalo, protože byli podle jeho norem moc jiní (což chtělo vyléčit prostě jen tak, že do nich nacpalo prášky). Teenagery, kterým jejich kultura ukázala zbraně jako nástroj moci a skoro na stříbrném tácu jim je poskytla. A teenagery, které mainstreamová média naučila, že když udělají něco moc velkého, dostanou se na přední strany novin a dočkají se objemné reportáže. To jsou věci, které jim nevštípil ani Marilyn Manson ani KMFDM ani počítačová hra Doom. Ani na Stoneovy "Takové normální zabijáky" to svádět nemůžeme, protože také oni jen satirizovali tuto mentalitu.

"Včera jsem byl špinavý, chtěl jsem být krásný. Teď už vím, že budu špínou navždy. (...) Teprve až budeme mrtví, budou znát naše jména," dozvídáme se na pozadí skličujících kostelních varhan "The Nobodies". Celým albem se jako neviditelná nit táhne Columbine, ale právě tato skladba k ní přímo odkazuje. "Některé děti dalšího dne zemřely. Nakrmili jsme stroje a pak se modlili. Měli jste vidět tu sledovanost!" "Holy Wood" je dokonalou parafrází pokřivené americké morálky, jejích obětí a hrdinů, pravým hákem všem kritikům a pokrytcům, kteří se pokusili svrhnout jednoho svobodného umělce za čin, který se podle podobného smýšlení dal stejně tak přiřknout třeba samotnému prezidentovi. Ten s tím ale opravdu neměl nic společného - vždyť v den školního masakru zrovna bombardoval Kosovo.

Smutné je, že i když od té doby uběhlo více než dvacet let, v amerických třídách se vraždí dál. A velká část lidí se dostala do tak apatického stavu, že se už ani nesnaží hledat domnělé viníky. Očividně. Protože ani po dvou dekádách to na velkou regulaci zbraní v USA nevypadá, což je to nejmenší v prevenci proti těmto činům. "Holy Wood" je výstižnou obžalobou této slepé spoluúčasti a vrcholem tvorby Marilyna Mansona. Temná industriální bible amerického teenagera, kterou vám rodiče nikdy nekoupí. V jejím závěru se znovu dostáváme na začátek. Zatímco v "Count To Six And Die" doznívá tichý klavír, slyšíme vybuchující ohňostroje a otáčející se bubínek revolveru s jedním nábojem. Neznámý protagonista zmáčkne spoušť pětkrát naprázdno. Posledního šestého pokusu se ale nikdy nedočkáme, a tak v posluchači zůstává dojem nekonečné ruské rulety.

"Nothing's going to change the world..."