Třiasedmdesátiletý americký skladatel John Adams má na kontě slušnou řádku děl od oper (v čele s minimalistickým "Nixonem v Číně") přes orchestrální i komorní hudbu po experimenty s elektronikou. "Must the Devil Have All the Good Tunes?" je jeho teprve třetím klavírním koncertem a prvním od "Century Rolls" z roku 1997. Ačkoliv se o kompozici hovoří jako o novince, premiéra v podání Losangeleské filharmonie pod vedením Gustava Dudamela se uskutečnila už před rokem. Až nyní ale vyšel také studiový záznam v jejich podání.

Provokativní otázka v jeho titulu prý pochází od Martina Luthera, a jakmile se s ní skladatel poprvé setkal, věděl, že tak musí pojmenovat svou skladbu. Tou se nakonec stal právě tento klavírní koncert. Dodržuje sice tradiční rozdělení na rychlou, pomalou a rychlou větu, už jejich označení ale naznačují, že obsah moc tradiční nebude. První z nich totiž místo obligátního italského "Allegro" nese název "Gritty, Funky, But in Strict Tempo" a ve skladbě opravdu dojde na momenty, které by se daly s nadsázkou označit za funky nebo minimálně groovy.

Najdemezde rovněž poměrně zřetelné odkazy na popkulturu. V rychle se střídajících motivech a nástrojových kombinacích je možné zaslechnout aluzi na legendární Manciniho znělku seriálu "Peter Gunn", tempo skladby na několik okamžiků určuje four-on-the-floor kopák, jindy kvůli rytmickým posunům dojde i na jazzové synkopy. Především agresivní pasáže v první větě zase mohou připomenout ruské období Igora Stravinského z prvních dvou dekád dvacátého století.

Podobné paralely by se daly uvádět ještě poměrně dlouho, stejně jako u většiny dalších postmoderních kompozic, postavených na kombinaci starého a nového, vážného a populárního, konsonantního a disonantního. Proto od nich upustím a vyzdvihnu na tomto místě výkon čínské klavíristky Yuji Wang, která se ujala hlavního partu. Adams jí psal koncert na tělo, a přestože ji v žádném případě nešetřil, dokázala obstát i v těch nejnáročnějších pasážích na hranici hratelnosti.

"Must the Devil Have All the Good Tunes?" se úspěšně vzpírá častému pojetí klasiky jako hudby k učení. Neustálé změny, v některých případech až bojovný náboj a časté disonance na sebe totiž poutají veškerou posluchačovu pozornost. Trojice vět na sebe navazuje bez jakékoliv pauzy, a dává smysl pouze jako celek. Ten trochu narušuje až zařazení starší Adamsovy skladby "China Gates" pro sólový klavír na konec kolekce. Možná se jedná o pokus o nastavení délky, protože samotný koncert trvá pouze zhruba 25 minut. Závěrečný kus tak sice trochu ředí katarzní závěr třetí věty, posluchači ale nabízí možnost slyšet oba protagonisty (i zde se klavíru ujala Yuja Wang) v naprosto odlišném světle, pochází totiž z Adamsova minimalistického období. A v konečném důsledku i díky němu stojí tato nahrávka za pozornost.