Když minialbum, tak minirecenze, aspoň se to tak nabízí. Ale jak se zpětně koukám, nakonec jsem se celkem rozvášnila. Opavská formace Kofe-in přichází po studiových deskách s prvním EP. Vsadila tak na trend poslední doby. Fanoušci si na nový materiál museli docela počkat - zatímco předtím dostávali album co dva roky, nyní to kapele trvalo sedm let. Někteří tak mohou pociťovat lehké zklamání, že po té době dostali jen minialbum se slabou čtvrthodinkou muziky. Ano, nahrávka je sice krátká, ale dobrá. Byla by škoda, kdyby vyšuměla do prázdna.

EP obsahuje dva starší songy "Čarodějka" a "Víme kudy". Jejich autorem je zpěvák Honza Kunze a napsal je před třemi lety. Vloni k nim přibyl singl "Bouře" od kytaristy Laca. Jediná oficiální novinka je tudíž "Cejch" z pera básníka Miroslava Černého, který stojí i za dalším projektem bratrů Kunzových Abendland. Většinovým autorem hudby je kytarista Petr Kunze.

Příjemný pop rock, nikterak laciný, chytlavé melodie, přímočaré, inteligentní texty, které dávají na odiv básnickou mrštnost a krásu českého jazyka, hutný hlas charismatického Kunzeho s dobrým hudebním podmazem - tohle všechno tu je. V albovém mezidobí Kofe-in několikrát proměnili sestavu, lehce ji omladili. Ve srovnání s minulostí trochu vyměkli - je to teď trochu více popu a méně razance -, ale takový je vývoj. Mimochodem, všimli jste si, že frontmanův hlas víc než kdy dříve místy připomíná Davida Stypku? Hlavně v melancholickém, kytarově laděném "Cejchu". Že by to bylo krajem? Nebo obsahem?

Čtyři písně, každá jiná. Pomalá střídá rychlou. Přesto v nich lze najít pojítko svobody, pod kterou si každý promítne něco jiného. Úvodní "Cejch" s věcným odkazem "Jak se stalo, že jsme ctnost změnili na lhostejnost, koho zítra podvedem, koho pošlem na věčnost..." popisuje svobodu jako tu nejvyšší hodnotu, jež ale člověka může snadno přivést na scestí. V "Čarodějce" se skupina navrací k rockovějšímu zpracování a netypickému, jakoby usekanému frázování zpěváka, jenž parafrázuje volnost bytí. Smyčci a elektronikou osázená vztahová "Bouře" brnká na notu všem zasněným romantikům, kteří věří ve světlé zítřky: "Kolikrát jsem se topil, kolikrát na dno klesnul, kolik jsem zažil bouří, přesto jsme našli cestu." Závěrečná rozjuchaná "Víme kudy" s předzvěstí nového restartu v sobě nese popěvek "Ať to trvá věčně", který se otiskl do názvu celé nahrávky.

Škoda že kapela nevytěžila ze své tehdejší popularity a nekoncertuje a netvoří tolik, jak by měla. Bylo by dobré, kdyby se jí přihodilo něco obdobného jako šumperským Radečkům. Ti také po několika letech snažení zažili boom a vezou se na něm dodnes. Snad toto EP bude pro Opavany odrazovým můstkem a opět nakopnou motory.

Pochvalu zaslouží i jednoduchý žlutý vizuál s otisky peříček. Je jich stejný počet jako písní na albu. Mohlo jich být i víc, na druhou stranu aspoň nedošlo na žádnou vatu a na osudnou kvantitu na úkor kvality. Pírka mohou rovněž odkazovat na svobodu projevu, na to, že muzikantům do obsahu nikdo nemluví a jdou si víceméně stále ve svém zaběhnutém rukopisu.

O kofeinu je známo, že stimuluje centrální nervovou soustavu a srdeční činnost. Při užívání ve větším množství se stává drogou. Budiž to zbožným přáním i tomu Kofe-inu s velkým K. Ať se pro posluchače stane drogou a zážitek z jeho poslechu trvá věčně!