Je pozoruhodné, kolik umělců už básnické pásmo "Havran" E.A. Poea motivovalo. Silnou inspiraci v něm spatřuje nejeden beatník, zároveň ale nelze říct, že by se struktura oslovených zakládala pouze na "podzemnících", důkazem nechť je přibližně deset let starý projekt zhudebněného "Havrana" domácí bluesové špičky Jana Spáleného. Lou Reed je jeden z těch, kdo E.A. Poea bere za jednoho ze svých zdrojových učitelů. Staví ho dokonce do role otce-učitele svých dalších vzorů - Williama Burroughse a Huberta Selbyho. K "Havranovi" se Reed vrací často a rád, ostatně není důvod mu nevěřit, že otázky po tom "kdo jsem?", "proč jsem veden k tomu abych dělal, co nemám?", "proč toužíme po tom, co nemůžeme dostat?", či "proč nás fascinují věci, které jsou považovány za špatné?" a "kdo určuje, co je myšleno tím špatným?" považuje společně s Poem za dlouhodobé leitmotivy svých textů. Z nespočetného množstí hodin, které u "Ravena" strávil a z textů a hudby, které, inspirován tímto dílem, stvořil, sestavil a na začátku letošního roku dokončil koncepčně ucelený projekt, který sám řadí mezi svá oficiální studiová alba - "The Raven".

V úvodu je třeba poznamenat, že recenzovaná deska existuje ve dvou podobách. Té, která bude u nás běžně k dostání (a které se dostalo i MusicServeru k recenzi) - obsahuje jednadvacet tracků - a té, která pravděpodobně ponese dodatek "special edition" v podobě 2CD a jíž se Reed podrobně věnuje na svých (mimochodem velmi pečlivě vedených) stránkách - ta má stopáž téměř dvojnásobnou, obnáší třicet šest skladeb. Trochu tedy zamrzí, že oficiální a běžně sehnatelná verze působí jako "best of" něčeho mnohem většího a dokonalejšího. Těžko se dovtipovat záměrů autora, nám nezbývá než mu důvěřovat v tom, že koncepci řadového alba je z jeho pohledu náš "The Raven" bližší.

Přestože naplňuje kapacitu CD téměř po okraj, má plynulý spád a "nezadrhává", míst, které by utlumovaly či nutily k přeskakování, je opravdu poskromnu. A to i s přihlédnutím k tomu, že několik skladeb je pojatých jen čistě recitativně. Možná dík značnému množství hostů, kteří na desce figurují (zmiňované básně čtou např. Elizabeth Ashley či Willem Dafoe), možná dík tomu, že Poeovy verše jsou samy o sobě dostatečně muzikální, zapadají tyto úseky (v čele s "The Valley of Unrest" od první citované) do koncepce nahrávky lépe než některé hudební pasáže - viz. "Balloon" duetu Kate a Anny McGarrigleových, nakonec i "Broadway Song", se satrianovsky swingujícím Stevem Buscemi působí spíše jako úsměvná rarita. Pozoruhodných překvapení se dočkají zejména ti, kdo mají naposlouchané i starší Reedovy desky, jako rány z čistého nebe se zde objevují některé dřívější skladby v nových kabátech. Což dopadlo buď téměř k nerozeznání od původní verze (proč také něco měnit na klidné posmutnělé "The Bed" z alba "Berlin"), nebo přesně naopak, od originálu zcela odlišně - "Perfect Day" s roztřeseným hlasem Antonyho a radikálně předělanou harmonií vysazuje posluchačům dolní čakry a náhodné kolemjdoucí usazuje do křesel.

Celkově vzato, duch alba "The Raven" více než předposlední desku "Ecstasy" (2000, Warner) připomíná Reedovy starší opusy. Asi ne náhodou byla vybrána právě "The Bed", neboť "berlínská" atmosféra je na nahrávce cítit poměrně silně (krásně do ní zapadá například poslední "Guardian Angel"), zrovna tak zvláštní ráz daný kombinací posmutnělého Reedova hlasu s ostrou rytmikou, typický např. pro "Magic And Loss" (1992, Sire) je pro "Raven" symptomatický (koneckonců zahajující "Overture" nemá k úvodní "Dorita" z "Magic And Loss" vůbec daleko, stejně tak "I Wanna Know" s gospelujícími Blind Boys Of Alabama je jak vystřižená z této desky). Samozřejmě, že zvukově i muzikantsky se nezapřou již dlouholetí Reedovi souputníci - kytarista Mike Rathke a jedna z nejoriginálnějších rytmik basisty Fernanda Saunderse a bubeníka Tonyho Smithe. Od poslechu musela ve studiu vládnout velmi spřízněná nálada i mezi kmenovými Reedovými spoluhráči a hosty. S dechaři stojí a padá instrumentálka "A Thousand Departed Friends", "Guilty" se sólovým altsaxofonistou Ornettem Colemanem by se měla stát povinnou učební pomůckou pro dechové aranžéry. Zdánlivě ne příliš výrazní hosté za mikrofonem mají ve skutečnosti funkci dost zásadního koření, které dodává desce na pestrosti a chuti - ať už je to Laurie Anderson, David Bowie, nebo černošské vokály The Blind Boys Of Alabama.

"The Raven" nejen, že mezi ostatní řadové desky zapadá, on z nich i lehce vyčnívá. Hold Edgaru Allanovi si vzal Reed evidentně k srdci a zapracoval na něm o poznání poctivěji a důkladněji, než by stačilo na další sólovou desku v řadě. Jen více takových projektů, více osobních zpovědí svým životním učitelům, zejména pak takových, které by musely nadchnout i ty, kterým jsou věnovány.