Roisin Murphy a Mark Brydon se před lety potkali v Sheffieldu a z jejich setkání vzniklo album "Do You Like My Tight Sweater". V té době zuřila trip hopová horečka a hudební novináři si Moloko zaškatulkovali snad až příliš jednoduše. Na rozdíl od bezvýchodných depek Portishead nebo Trickyho měli vždy Moloko velký smysl pro humor a hudebně byli vždy přísně sví. Jejich kariéra vzala překvapivý směr po úspěchu remixu "Sing It Back" v roce 1999. Ačkoliv už je mnozí s koncem triphopové vlny odepisovali, půl milionu výlisků tohoto singlu z nich udělalo nové hvězdy skomírající taneční scény. Jejich třetí album "Things To Make And Do" z následujícího roku zaznamenalo výrazný prodejní úspěch a hity jako "The Time Is Now" a "Pure Pleasure Seeker". Od roku 2000 se Moloko ozvali jen s mixovaným albem v sérii "Back To Mine".

Jejich nejnovější deska "Statues" je první, kterou Roisin a Mark natáčeli po svém rozchodu. To je důvod, proč jsme na ni čekali tak dlouho. "Statues" také zní soudržněji a soustředěněji než předchozí desky, kde nápady vesměs vítězily nad koncepcí. Nebude asi překvapením, že Roisin napsala pro novou desku svoje zatím nejosobnější texty. Každá píseň je zabalený příběh zklamání nebo deziluze a Roisin jen těžko zakrývá, že ji rozchod pěkně vzal. Je to pořád ta stejná zpěvačka, která nazpívala rozverné písně "Fun For Me" nebo "Where Is The What If The What Is In Why"? Jemná melancholie se proplétá i jednotlivými písněmi, truchlivá "Statues" nebo "Cannot Contain This" jsou smutné záznamy duševních pochodů obou autorů. Ale žádný strach, Moloko vždy byli skupinou, která hrála pro pohodu a "Statues" je také o radosti. Jen budete muset tentokrát hledat trochu hlouběji.

Těžko mi bude někdo vyvracet, že taneční hudba je v posledních letech v těžké krizi. Moloko vždy stáli jednou nohou v popu a na "Statues" je patrné, že jim koketerie s kýčem nijak nevadí. V písních jako "Forever More" nebo "Blow X Blow" staví pomník taneční horečce, kde je slyšet disco 80. let, bastardizovaný funk i filmové soundtracky té doby. Ostatně Mark v jednom rozhovoru potvrzuje, že chtěl natočit "album orchestrálního disca" a jako svůj vzor jmenuje producenta ze zlatých časů Motown Normana Whitfielda. První věc, která vás při poslechu doslova praští do uší, jsou bohaté symfonické aranže. Jejich autorem je Markův dlouholetý spolupracovník Eddie Stevens. "Over & Over" a "Statues" jsou postavené výhradně na smyčcových zvukových hradbách a skladby jako "100%" nebo "Familiar Feeling" končí v úchvatném symfonickém finále. Smyčce museli Byron a Stevens natáčet ve studiu Air, kde George Martin nahrává vážnou hudbu, protože jejich orchestr se nevešel do normálního studia. Jinde si dejte pozor na fantastické dechové chóry nebo retro zvuky. Kýč? Pro Moloko spíše lék před hudební nudou, která se poslední dobou valí od jejich kolegů. A nutno dodat, že lék, který zabírá.

U Moloko je dost těžké předpovídat, jak se k albu postaví posluchači. Vynikající pilotní singl "Familiar Feeling" už zaznamenal překvapivý ohlas v rádiích (v Anglii pronikl i do Top 10) a ohlasy kritiky jsou zatím vesměs pozitivní. Dokážu si ale představit, že jim mnozí vytknou přílišnou inklinaci k disku a neunesou některé popové aranže. Sami se tak ale ochudí o poznání, že "Statues" jsou pořád Moloko v tom nejčistším významu - originální a chytlaví.