Ralph Towner se narodil 1. března 1940 v Chehalis v americkém státě Washington a na jazzové scéně je pozoruhodným úkazem. Přestože bývá velmi často řazen mezi jazzové kytaristy a je jedním z kmenových interpretů žánrového labelu ECM, na němž svá alba vydává například takový Jan Garbarek, od svých kolegů se dost liší.

Jeho domovským nástrojem je totiž klasická kytara, k níž navíc přistupuje stejně jako hudebníci, kteří se věnují klasické hře. Towner ani neswinguje jako Django Reinhardt ani vyloženě nejazzuje jako John Scofield. Prošlapává si svou vlastní originální cestičku, která rovnou měrou obohacuje jak klasickou hru jazzem, tak jazz klasickou kytarou.

U příležitosti jeho osmdesátých narozenin a pěti desítek let strávených na scéně jsme pro vás vybrali pět alb. Každé zastupuje jednu dekádu, mapuje významné body jeho kariéry a zároveň poukazuje na jasné směřování jeho tvorby. Towner nikdy příliš nevybočoval z mantinelů, které nastolil jeho debut, a přesto si dovedl v bohaté diskografii udržet svěžest a originalitu vlastního muzikantského výrazu.

---

Léta sedmdesátá: Trios/Solos (1973)

Sólová prvotina Ralpha Townera "Trios/Solos" vlastně není ničím jiným než albem jeho druhé kariérní větve, kapely Oregon, jen ukrytým pod jeho vlastním jménem. Většinu položek na desce vzniklé za pouhé dva dny v listopadu 1972 totiž tvoří kytaristovy kompozice natočené během sessions pro kapelní projekt "Vanguard". Už zde se ale projevují typické rysy Townerovy tvorby, totiž klasickou kytarou inspirovaný přístup k technice hry, která ale dostává jazzový tvar v podobě melodické volnosti. Centrálním kusem kolekce je mini-suita "Suite: 3x12" rozdělená do tří dílů. Hudebník si vní pohrává s dynamikou, pracuje s tichem i dozníváním kovových strun a subtilními melodickými linkami, z nichž jakoby vyskakovaly neustále se proměňující výseky nápadů. Jsou často jen několikataktové, zahalené do neobvyklých, místy téměř vykloubených harmonií.

---

Léta osmdesátá: Slide Show (1986)

Deska "Oracle" je výsledkem spolupráce s vibrafonistou Garym Burtonem, jehož jméno bude navždy spojeno s pianistou Chickem Coreou. "Oracle" je už z podstaty dvou jemných, akustických nástrojů neuvěřitelně křehká nahrávka, vzdušná, uvolněná. Jako by tíže, která z mnoha Townerových přerušovaných a roztrhaných melodií vyvěrá, byla rozptýlena zvonivým vibrafonem, nad kterým se kytara přirozeně vznáší. "Maelstrom" tak tolik nepřipomíná bouři, jak by název mohl napovídat, ale spíše dvě horské bystřiny, které se slévají a zase oddělují. Zaznívají zde ozvěny blues ("Vessel") i dětské hravosti, již evokují právě Burtonovy nekonečné vibrafonové běhy. A dojde i na špetku latiny.

---

Léta devadesátá: Oracle (1994)

Ze šestice sólových počinů, které Ralph Towner vydal v devadesátých letech, jsme vybrali další výjimečnou spolupráci. Tentokrát s kontrabasistou Garym Peacockem. Hudebně si oba mistři strun rozumějí, oběma jsou blízké rychlé vzestupné a sestupné melodické linky rozsekané do jednotlivých tónů. A těch je tady plno. Výsledek není příliš daleko od výše zmíněné "Slide Show". I tady jsou skladby, které připomínají dva mimoběžné rytmické a melodické proudy, v nichž si Peacock i Towner zdánlivě dělají, co chtějí, které se ovšem nakonec v tom nejméně očekávaném momentu spojí. Jinde zase jeden z nástrojů ustoupí a stane se pokorným doprovodem toho druhého. Z výrazně rytmického celku čiší vnitřní souhra, kterou jako motor pohání kupředu přirozené napětí dvojice výsostných hráčů.

---

Léta nultá: Time Line (2006)

V novém miléniu jede Ralph Towner takříkajíc na jistotu. Snad je to i věkem. Zklidnil se, příliš se nepouští do experimentování a čas od času pustí do světa album, které nepřekvapí, ale ani nezklame. Taková je další z jeho kolekcí, jejíž přebal je - mimochodem jako většina přebalů jeho desek - vyveden v odstínech modré. Vše je na svém místě: Precizní timing, unikátní harmonie, které mají daleko k tomu, co je v jazzu (i klasice) vlastně běžné, a navíc svojské uchopení dvojice jazzových standardů. Krása Townerovy muziky je mimo jiné v tom, že za svými mnoha zákrutami neustále překvapuje. Plynulý a očekávatelný vývoj skladby by byl pro kytaristu snad příliš jednoduchý. Nejsou to ale zvraty na sílu. Organičnost a celistvost hudby je pevná, ať už je to půlminutová miniaturka "Five Glimpses V" nebo více než pětiminutová kompozice "My Man's Gone".

---

Léta desátá: My Foolish Heart (2017)

Zatím poslední album Ralpha Townera "My Foolish Heart" je možné považovat za jakousi výkladní skříň jeho díla. Ne snad že by bylo poskládané jako best of z kytaristových nejlepších skladeb, to ne. Spíše zastihuje tohoto muzikanta na jeho pozdním hudebním vrcholu. Na jednom místě se tak koncentruje vše typické a nosné pro jeho dlouhodobou tvorbu. Vystačil si úplně sám, jen se šestistrunnými a dvanáctistrunnými kytarami a charakteristickým prolínáním klasického přístupu ke hře a jazzu. Jako by zde nabral úryvky a náznaky klasických barokních skladeb a svou hrou je trhal, přerušoval, zrychloval, zastavoval. Dovede být hravý, temný i poetický, formálně přísný i uvolněný. Jestli slyšet jediné album od Ralpha Townera, "My Foolish Heart" by mělo být tím vyvoleným.