Algiers prorazili se svým eponymním debutem teprve v roce 2015 a v průběhu pouhých pár let díky vytrvalému koncertování získali srdce fanoušků i přízeň kritiků po celém světě. Jejich hudba, na první pohled spojující nesourodé žánry (gospel, punk, soul, ...), nabírá se živými koncerty na intenzitě a to se dalo čekat i od předvedení lednového materiálu. V Praze formace z Atlanty zahrála jak čerstvé kousky z aktuálního alba "There Is No Year", tak pecky z prvních dvou kolekcí. A po předchozích zkušenostech provázelo vystoupení už dopředu velké očekávání.

Úderem sedmé hodiny, přesně dle programu, nastoupila na pódium Esya. Sólový projekt baskytaristky Ayşe Hassan známé například z kapely Savages ale mnoho lidí nepřilákal. Muzikantka v této komorní atmosféře představila šest skladeb postavených na silných elektronických základech a samozřejmě baskytaře. Došlo i na atmosferický singl "Blue Orchid" z listopadu loňského roku.

Po menších úpravách pódia už nadešel čas hlavních hvězd večera. Algiers jej opět odstartovali velice netradičním intrem. Jako první nakráčel na scénu kytarista Lee Tesche a protentokrát se ujal saxofonu, jenž dostal prostor i na poslední nahrávce. K němu se postupně přidal basák Ryan Mahan a spolu tvořili zvuky podobné singlu "Can The Sub Bass Speak?". Po další minutě se rozezněly i bicí Matta Tonga, které daly jasně najevo, že úvod bude bouřlivý. Bublající "Void" nakonec doslova vletěla do zrovna se plnícího sálu, a párty mohla odstartovat.

V minulosti koncerty této skupiny přímočaře odsýpaly, včerejší večer byl ale pojat zcela jinak. Čtveřice přidala na experimentování se zvuky a přístroji a během vymezených devadesáti minut bylo k vidění mnoho nezvyklých kombinací. Hudebníci se nebáli střídat údernější skladby s těmi klidnými. Na hluk bubnů tak navázalo jemné piano či saxofon. Fisher často umocňoval napětí zkreslením svého hlasu, který mnohdy rezonoval celým sálem. A dohromady to byl neskutečný válec.

Hlavním hrdinou byl tentokrát Lee Tesche. Když pomineme momenty, ve kterých ždímal svůj hybridní Mosrite, věnoval se saxofonu, činelům, různým pedálům a nakonec si vzal i smyčec, se kterým střídavě vytahoval děsivé zvuky z kytary a činelů. Do těch i bubnoval, přičemž neměl problém paličky následně schovat do saxofonu a pokračovat v hraní.

Diváci nejlépe reagovali na ověřené klasiky. Děsivá "Walk Like A Panther" s proslovem aktivisty Freda Humptona, hitovka "The Underside Of Power" či nový singl "Disposession" získaly aplaus již při prvních tónech. Zatímco koncertní verze "The Underside Of Power" v refrénu trochu ztrácí tempo, "Disposession" se v živém provedení ještě více vybarvuje.

Velkým momentem byla taktéž titulní skladba "There Is No Year". Tehdy Franklin předal jeden ze svých mikrofonů běsnícím fanouškům, kteří se tak o závěrečné "It’s Only To Get Shot Down (Woah)" postarali s velkým nadšením společně s frontmanem.

Algiers jsou živel, který charakterizují stoprocentní oddanost hudbě, nekončící energie a semknutí s texty. Jejich koncerty pokaždé přesvědčí, že každá řádka jejich veršů je myšlená naprosto vážně. Další výborný večer v Lucerna Music Baru rozhodně nebyl poslední možností vidět tuto senzaci v České republice. Tento rok se vrátí ještě minimálně jednou, jelikož patří mezi hlavní hvězdy nového brněnského festivalu Pop Messe. A dá se čekat, že bude znovu ve formě.