Po odchodu z Ready Kirken si Michal Hrůza na domácí scéně vybudoval velmi slušnou pozici. Jeho skladby bývají zárukou dobrého pop rocku přijatelného pro rádia, po jeho umu rovněž často hmátnou i další kolegové. Zatímco minulé album "Sám se sebou" nabídlo dnes již prověřené hity "Pro Emu", "Polárka", "Padesátka" či "Sázava" a Michala zastihlo v plné síle, novinka "Světlo do tmy" působí komorněji, temněji a zamyšleněji.

Velké filmové hity tu totiž nahradily intimnější písně koketující s filozofií na téma lásky a života. Právě láska přináší ono světlo použité v názvu kolekce a má být nejlepším lékem na depresi a temné časy. Hrůza se tak nevědomky příhodně trefil do temné doby, v níž je světlo skutečně potřeba.

Škoda jen, že si jeho nositel, tedy aktuální počin, vybral slabší moment jinak spolehlivého autora. "Světlo do tmy" není vyloženě špatnou deskou, ale zlobí ji plochý zvuk i poněkud nevyrovnaný Hrůzův vokál. Některé kousky jsou také svou jednoduchou linkou po vícerém poslechu trochu otravné. Třeba "Most přes nikdy" má baladickou atmosféru, pěkný text, ale hudebně nezaujme a na zpěvákovy poměry působí fádně.

Zvláštně naroubovaně působí i "Nikdo nikdy nepochopí". Funguje zde refrén, ale zbytek je jen vata vyplňující čekání na něj. A ani balada "Hledám Tě" nepředstaví výraznější hudební motiv, přestože právě love songy Hrůza vždy uměl.

Albu dominuje především titulní skladba. Má v sobě tajemno i jinak chybějící hitový potenciál. Společně se starším songem "Nad světem", napsaným pro nepříliš povedený film "Narušitel", vysoce převyšuje zbytek materiálu.

Michal Hrůza na novince působí zamyšleněji a je cítit, že mnohé z písní jsou velmi osobní. Bohužel se mu ale nepovedlo k dobrým textům napsat poutavější hudební doprovod. Nosné melodie jsou na jeho poměry slabší a vyjma několika refrénů nemá "Světlo do tmy" šanci utkvět v paměti delší čas. A zamrzí i absence jinak obvyklého ženského elementu, který v podobě duetů dosud zpěvákovy desky zpestřoval.