Jak říkáme v redakci - rock se s rockem (a popem) sešel, a tak je na čase vše zrekapitulovat a vybrat ta nejlepší alba s letopočtem 2019. Šestnáctka redaktorů a redaktorek by ocenila celkem sto sedmdesát sedm zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky deset až jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
10. Sharon Van Etten - Remind Me Tomorrow |
Svoje nejlepší desky umělci a umělkyně často nahrávají ve chvílích, kdy procházejí těžkými životními situacemi - ztrátou blízkého člověka, rozpadem manželství, nemocí. U
Sharon Van Etten to bylo trochu jinak. Spokojený vztah, porod a nové kariérní příležitosti vyústily v desku "Remind Me Tomorrow", jednu z nejlepších nahrávek, kterou vaše uši měly loni tu čest slyšet (není zač). Sharon je výborná skladatelka a majitelka výrazného vokálu a na tomhle albu tasí obě tyto zbraně od prvních tónů "I Told You Everything" až po poslední dozvuky "Stay". Pozoruhodné je, že ač je v osobním životě šťastná, jsou nové písně pořád stejně melancholické (zmíněný otvírák) či drásavě naléhavé (ten konec "Seventeen" vás odpálí pokaždé, zaručeně). Kolekce neuvěřitelně silných skladeb je obalená do moderní produkce, která z "Remind Me Tomorrow" činí žánrově těžko zařaditelné dílo. Je to ale velmi velmi povedené dílo. (David Věžník)
9. Tove Lo - Sunshine Kitty |
O švédské hitmakerce
Tove Lo už ve velkých médiích neslyšíme tak často jako před pár lety, když zazářila v žebříčcích s debutem "Queen Of The Clouds". Fanoušci provokativní zpěvačky, která ani při loňském koncertu v Praze nezapomněla ukázat poprsí, si však v uplynulém roce přišli na své. Čtvrtá studiovka "Sunshine Kitty", symbolizovaná kreslenou kočkou na obalu, představuje další důkaz jejího autorského nadání. Více než kdy jindy platí, že synonymem rukopisu dvaatřicetileté Tove Nilsson jsou písničky chytlavé, chytře postavené, na poměry popu příjemně
zašpiněné a v neprvoplánovém slova smyslu emotivní. V porovnání s předešlými deskami si navíc nelze nevšimnout většího příklonu ke komornějšímu aranžérskému pojetí skladeb na úkor tanečních vypalovaček. K těm nejpovedenějším kouskům patří rozchodovka "Glad He's Gone", ve které Seveřanka chlácholí kamarádku, že
"je ti bez něj líp", nebo "Bad As The Boys", v níž se pro změnu pod palbou kritiky ocitají nezodpovědná děvčata. O tom, že deska nestojí jen na několika singlech, svědčí i hluboko pod kůži se zarývající "Mistaken" nebo až hymnický refrén závěrečné "Anywhere U Go". Album "Sunshine Kitty" může sloužit i jako manifest toho, že severský pop je zkrátka popem originálním a nesmírně návykovým. (Josef Martínek)
8. Caroline Polachek - Pang |
Třetí sólové album, třetí jméno a teprve tentokrát to její vlastní. Někdejší členka synth-popových
Chairlift Caroline Polachek se ve čtrnácti písničkách pustila do neortodoxní a místy i velmi experimentální kombinace electropopu a art popu, kterému vládnou na jedné straně syntetizátory a na straně druhé její hlas. Neprobíhá mezi nimi nějaký výrazný boj, spíše se symbioticky střídají ve vedení. Oba tyto atributy se navíc starají o to, že deska jako celek působí velmi emotivně a tyto emoce jdou hodně do hloubky. Na zpěvaččinu vokální ekvilibristiku (obzvláště v druhé polovině) si možná budete muset chvíli zvykat, ovšem u poslechu vás udrží široký výběr hudebních a zvukových nápadů a drobných výletům ke tvorbě jejích kolegyň. V některých skladbách si připomenete starší alba
Sarah McLachlan či
St. Vincent, a kdo chce, uslyší třeba i drobné odkazy na
Enyu. Jdou v ruku v ruce s výborným melodickým základem a krystalicky čistým zvukem, který jako by symbolizoval dnešní dobu plnou elektroniky a nanotechnologií. (Tomáš Parkan)
Velšská zpěvačka
Marina poztrácela své diamanty a ponechala si jen jméno, jaké má hydratující krém za dvacet kaček v drogerii. Její nová hudba ale není vůbec lacinou záležitostí. Dvojalbum "Love + Fear" je kolekcí melancholických písní, které ani na sekundu nedodávají nějaké depresivní pocity. První část pojednávající o lásce jede sice na něco pozitivnější notu a obsahuje jeden z jejích nejlepších singlů "To Be Human", větší klenoty se ovšem schovávají až na tom druhém disku. Písně "You", "Life Is Strange" nebo "Emotional Machine" rozhodně žádné stavy děsu a hrůzy nepředávají a patří mezi nejlepší popové vybroušenosti loňského roku. Pro stoprocentní požitkáře pak Marina připravila i akustické
épéčko, které celý příběh skvěle doplňuje a ukazuje, jak je zpěvačka na první poslech sice křehkou bytostí, ale ve skutečnosti je pevná jako... jako diamant. (Tomáš Navrátil)
Na svoji třetí řadovku nechala
Charli XCX své fanoušky čekat čtyři roky. Mezi tím ale rozhodně nelenila - vedle singlů vydala hned tři EP, z nichž dvě obsahovala po deseti skladbách. Postupně se velmi vzdálila líbivému zvuku "Sucker", a na "Charli" předvádí poctivou, elektronikou silně ovlivněnou práci. Patnáct položek nabídne kromě nekompromisních kousků ("Click") i intimní balady ("I Don't Wanna Know"), a i na ty hity dojde ("1999"). Překvapí počet hostů - featuring najdeme na více než polovině kolekce. Zejména "Shake It" pobaví tím, že na ní zpěvačka skoro není. Pokud bychom tomuto popu chtěli dát nějakou nálepku, slovo
futuristický by asi sedělo nejvíc. Nekonvenční melodie a spousta hostů napoprvé odradí, po několika posleších ale vše zapadne do sebe. Také zahraniční recenze nešetřily chválou.
"Charli XCX posunula hranice popu," hlásaly. Taková tvrzení jsou možná až příliš silná, tahle dáma ale rozhodně natočila skvělou desku, na které si utvořila vlastní, specifický sound. (David Böhm)
Tip Tomáše Parkana: Miranda Lambert - Wildcard
Miranda Lambert v loňském roce natočila album "Wildcard", na němž se rozhodla svoji hudbu trochu projasnit. Čtrnáct písniček je vskutku pestrou a poměrně divokou projížďku po různých countryových fúzích. Často jde o kombinace s osmdesátkovým rockem, kterému nechybějí hutné kytarové riffy a rázné bicí, takže ve výsledku vzniká velmi energický hudební mix, který na žánrové scéně po menším stylovém odklonu
Carrie Underwood začínal chybět. Na druhou stranu "Wildcard" není striktně country-rockové album - rodačka z texaského Longview umí vytáhnout daleko širší stylové portfolio, v němž najdete i kapku bluegrassu, popu, americany nebo dokonce r'n'b a new wave. Miranda Lambert byla vždy oceňovaná jako skvělá autorka, ovšem v tomto případě se navíc spojila s řadou svých kolegyň a několika kolegy a výsledkem je album, na kterém nenajdete písničku, která by nemohla být hitem. Ačkoli se pohled Evropana a americké kritiky leckdy liší, nedivil bych se, kdyby příští rok tato nahrávka výrazně promluvila do nominací na Grammy.
5. Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen |
Co dělat po tak nepředstavitelné události, jakou je tragická smrt vlastního dítěte?
Nick Cave se rozhodl otevřít se svým příznivcům, což muselo být těžké, ale určitě užitečnější, než kdyby se uzavřel do sebe a schovával se. A tak s námi
komunikuje na webu, objíždí konverzační koncerty a nahrává alba s dost jinou vnitřní energií, než jakou měla dřív. Ten posun do poklidné a tklivé roviny tu byl už na "Skeleton Tree", ale "Ghosteen" jde v tomhle směru ještě dál. Je to deska, na které skoro nejsou bicí nástroje. Je to deska, která dost navazuje na to, jakou hudbu píšou
Nick Cave a
Warren Ellis pro filmy (zkuste aspoň
"Wind River" z roku 2017 a možná budete překvapení). A je to deska silně emotivní, plná naděje, souznění a porozumění. "Ghosteen" je obrovsky intimní nahrávka, někde na samé hranici toho, jak daleko lze v tomto směru vůbec zajít. Je hypnotická, obnažující se. Je křehká. A upřímná. S nádhernejma textama. Právem se ve většině žebříčků loňského roku dostala na přední místa. A když Nick Cave ve své vrcholné formě zpívá, že
"It's a long way to find peace of mind" anebo že
"Everybody's losing someone", dojímá mne to. Strašně moc. A obdivuju ho za tu otevřenost a upřímnost a sílu tohle dát dohromady. (Honza Průša)
Norskou zpěvačku
Sigrid jsme na musicserveru adorovali už téměř od počátku její kariéry, a tak se snad ani nedalo čekat, že by se její debutové album "Sucker Punch" do našeho přehledu nejlepších zahraničních desek nedostalo. Do kombinace jejího svěžího zpěvu, moderní produkce, osobitých textů a nenuceného projevu je snadné se zamilovat. Jakkoli se neznalým může zdát, že není příliš jiná od ostatních popových zpěvaček, právě její přístup k hudbě je to, co ji od nich odlišuje. Neváhá písničku ořezat na samotnou dřeň, když to potřebuje, jako třeba v "Dynamite", nejsilnější je ale v energických vypalovačkách jako "Strangers" nebo "Sucker Punch". A když se to spojí s textem, v němž se člověk snadno najde, jako třeba v "Basic", nastává popové nebe. Můžeme děkovat Colours of Ostrava, že si ji letos užijeme i naživo, protože tahle holka má před sebou ještě velkou kariéru. (Honza Balušek)
3. Lana Del Rey - Norman Fucking Rockwell |
Americká zpěvačka
Lana Del Rey opět vsadila na nostalgii, jen ji na své šesté nahrávce "Norman Fucking Rockwell!" pojala trochu jinak, než bychom čekali. Pryč je naleštěný retro kýč, kterého jsme si užili do sytosti na deskách minulých. Lana se tentokrát nechala inspirovat americkým malířem a ilustrátorem Normanem Rockwellem, jedním z nejoblíbenějších umělců 20. století, jehož tvorbu kritici často považují za plytkou a kýčovitou. Co je však špatného na tom toužit po štěstí a ideálním životě? Del Rey se svou novou personou zpívá o normálních věcech, o šťastné i nešťastné lásce, o zklamání a frustraci a konečně zní opravdově! Výrazný podíl na tom všem mají také minimalistické aranže, pomalé tempo a důraz na zpěv. Tohle album je zpočátku náročnější na poslech, zdá se, že se příliš táhne, teprve později ovšem přicházejí všechny jeho krásy. (Jaroslav Hrách)
2. Ariana Grande - Thank You, Next |
Vás expartner se předávkuje, vztah s tím současným se rozpadne a vy navíc denně čelíte následkům post-traumatické stresové poruchy. Co uděláte? Třeba se z toho zblázníte. Anebo znovu povoláte do zbraně armádu producentů a za dobu kratší než půl roku od poslední desky natočíte novou. A jen tak mimochodem s ní zboříte pár hitparád a rekordů. V případe "Thank You, Next", páté studiovky
Ariany Grande, však zcela zaslouženě. Slabé místo ani vatu na ní nenajdete. Paradoxně ani prvoplánové hitovky. Kde tentokrát ubylo snadno dostupného popového cukrátka, tam přibylo
umění. Z hlediska celé popové scény se nejedná o přehnaně alternativní počin, z hlediska zpěvaččiny diskografie tu máme malý vypiplaný klenot, který je opravdu něčím
jiným. Snad za to může i pocit osobního neštěstí, které probublává napříč zvukově soudržnou desítkou skladeb obalených ve vesmírné atmosféře a minimalistických beatech. Na mnoha místech Ariana stále vystupuje jako sebevědomá a laškující mladá žena, na místech jiných - ve skladbách jako "Fake Smile", "Ghostin", "In My Head" nebo "Needy" (jejímž dvojsmyslným titulkem se nenechte zmást, zpěvačka v něm ve skutečnosti zoufale volá o pozornost) - pak posluchače uzemňuje dříve neviděnou a temnější stranou své osobnosti. Jasně, pořád to zní jako líbivý sexy r'n'b večírek. Jen tentokrát máte pocit, že vám dal někdo do pití sedativa. A vlastně je to chvílemi spíš noční můra. (Simona Knotková)
Tip Davida Věžníka: Konradsen - Saints and Sebastian stories
Prolog:
"Television Land (live)", to je prostě čirá nádhera. Partička talentovaných muzikantů si dotáhne klavír do baráku (zřejmě) jednoho z nich a kolem kuchyňského stolu rozbalí song, který definuje slovo melancholie. A další tucet podobných písní pak nahraje na album, které tu definici ještě rozšiřuje. "Saints and Sebastian stories" je křehká a krásná kolekce posmutnělých skladeb postavených na zmíněném klavíru, táhlých smyčcích, ještě táhlejších žestích, jemných bicích, samplech lidských hlasů, cingrlátkách a zvláštním, rozmile šišlavém projevu Jenny Marie Sabel. Skandinávie z toho dýchá každou sekundou (
Konradsen jsou z Norska) a je to prostě náruč plná emocí. Epilog: Studiová verze
"Television Land" - jste se mnou?
1. Billie Eilish - When We All Fall Asleep, Where Do We Go? |
Nemít
Billie Eilish v oblibě je vlastně jednoduché. Tahle osmnáctiletá Američanka nedisponuje bůhvíjakým rozsahem. Často místo zpěvu spíše jen šeptá. A její vizuální prezentace? Ta je místy za hranou všeho, co jsou někteří lidé schopni akceptovat, natož ocenit. Když se ovšem oprostíte od toho, co je tak snadno napadnutelné, zjistíte, že Billie se svým bratrem Finneasem narazili zlatou žílu. Koho by napadlo, že v roce 2019 bude možné bourat hitparády se zvukem, který není zcela jednoznačnou sázkou na jistotu? Který zní skutečně originálně? A který víc než cokoliv jiného pohání autenticita samotných dvou tvůrců? Příběh smutné holky, co si doma s bráchou v pokoji nahraje album a získá si celý svět, už nemá smysl opakovat. Celý ten humbuk (včetně pěti Cen Grammy) ale v jejich případě skutečně nevyznívá naprázdno. "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?" je totiž mimořádný debut. Místy křehký a hloubavý, jindy nespoutaně mladistvý a plný nadhledu. Vedle sebe tu proto najdeme rozpustilý hit "Bad Guy" (který by asi nevznikl, kdyby se Billie nebála, že svůj set na Coachelle nebude moci odpálit rychlejší písničkou) a (ne)uvěřitelně procítěné balady jako "I Love You" nebo "When The Party's Over". Místy minimalistická produkce se skladbu od skladby plasticky proměňuje a celou dobu nelze než žasnout nad skutečností, že všechno mají na svědomí jen dva mladí sourozenci, kteří hudbou doslova žijí. Ke globálnímu úspěchu nepotřebovali žádné další producenty, skladatele ani hostovačky. Jen vlastní talent. A přesně takový příběh pop už dlouho potřeboval. (Lukáš Boček)
