Výběr, který dostane do vínku tak stupidní název jako "Rock 2003", je předem svými tvůrci odsouzen k nedůvěryhodnosti. Což jak se ukazuje, může být i škoda. Nechci se tu zabývat zbytečným pipláním se ve faktu, jsou-li Dirty Vegas, Chemical Brothers či Royksopp opravdu rockeři (všichni víme, že nejsou!). Už vůbec mě nezajímá, proč má album v názvu rok 2003, když většina skladeb pochází z loňska. To je problém tvůrců, ne můj. Ale že docela slušně vystavěný rekapitulační výběr zajímavostí odeznělého roku někdo zabije názvem, kterým bývají opatřeny za účelem vytahování peněz z kapes u pokladny supermarketů se povalující disky, to mě docela štve. Pokud totiž někdo nesleduje hudební scénu soustavně, může být tato kolekce docela dobrým průvodcem.

Je pochopitelné, že kompilátoři z EMI sáhli u většiny interpretů k hitům, takže úroveň jednotlivých skladeb se pohybuje až na výjimky od slušného průměru směrem nahoru. Takže pokud budu tenhle výběr chápat jako vodítko, je docela povedený. Navíc ho po splnění tohoto případného úkolu (tj. nasměrování ke konkrétním albům interpretů, kteří vás nejvíce zaujmou), lze nadále využívat jako výtečnou kulisu třeba do auta - o tom, že by něco tak aktuálního znělo z místních rádií si bohužel můžeme nechat jen zdát - i na takovém Radiu 1, které bývalo kdysi progresivní, spíš dnes přes den narazíte na druhořadý two-step či acidjazz z roku raz dva, než na takové The Music či The Vines.

Právě kousky od těchto dvou part patří k tomu nejlepšímu, co se tu vyskytuje. Rock třetího tisíciletí. Nevyčpělý, nápaditý, melodický, ale přitom zahraný agresivně a s energií. Ale vezměme to postupně. Nepředpokládám, že by to vzniklo náhodou, ale určitě je překvapením, že výběr má hlavu a patu, čili logický vývoj. Začíná se tesknějšími cajdáky - je až roztomilé, když se postaví Turin Brakes hned po Coldplay - hned je jasné, kde se ti prvně jmenovaní inspirují. Thrills zase ukazují, že studnice Beatles je stále nevyčerpána do sucha, a retro vzývají i Supergrass. Black Rebel Motorcycle Club jsou už pro mě dnes osvědčenou kvalitou a dokazují to i zde. Tvrďáky zastupují zajímaví Feeder a Hell Is For Heroes, na kterých je naopak nejnápaditější asi jejich název. Přes ulítlé žánrové směsky se posuneme k taneční scéně, Dirty Vegas jsou nudná tucka, Moby mnohem příjemnější, ale Royksopp a Bratři v chemii ho tentokrát válcují spolehlivě. No a závěr zase patří dojákům, které občas bojují s unylostí a zaručeně vás u nich vůbec nezajímá, kdo je zrovna hraje.

Vzhledem k hloupému názvu by se tohle CD asi mohlo dát sehnat snadno v bazaru za směšný peníz. Myslím, že když ho obětujete, litovat nebudete. Víc k tomu říkat nebudu, asi bych se už jen opakoval.