Patřím k velkým fanynkám Megaphone asi od roku 2015. Její debut jsem znala nazpaměť (ještě aby ne, když si hudebníci s druhou deskou dali pořádně načas). Těšila jsem se na pokračování jízdy na funky vlně, ale ta se bohužel (nebo bohudík) nekonala. Připravovaná změna mě pořádně zaskočila. Jak bude uskupení nyní znít, naznačil už singl "Don't Be Late" v rozjuchaném indie hávu. Těšení se přeměnilo v obavy. Oblíbence jsem nepoznávala. Nový zvuk byl pro mě trnem v uchu.

Pražská formace prošla zásadní personální změnou: přibrala klávesáka Honzu Šimáčka z United Flavour, jenž se tak stal hlavním motorem reinkarnace stagnující, ale dobře hrající kapely. Ve složení Bob Sláma, Tomáš Kapusta, Petr Čermák, Ondřej Poláček, Jan Šimáček, Zdeněk Puchmeltr ml. (který bohužel musel po křtu desky skupinu z důvodu pracovní vytíženosti v jiných projektech opustit) a zmíněný Šimáček natočila po šesti letech druhou desku.

Ta ale ani trochu nenavazuje na debut "Gift Shop". Zatímco prvotinu natočili ve studiu 3bees s Janem Balcarem, nahrávce "In Time" pomáhal na svět slovenský producent a člen Lavagance Marek Rakovický. Změna soundu je patrná na první poslech. Lví podíl na tom mají klávesy, které ve tvorbě téhle party dříve nefigurovaly, a také samply. Kytary se upozadily. Dle mě je tak album taková nic neříkající umělotina, která je lehce zaměnitelná s mnohými dalšími. Ale chce to zvyk a dát mu druhou šanci.

Dostala se do něj totiž zasněnost, lehkost, jak to u správné indie hudby má být. Zpěvákův hlas takřka nepoznávám. Je dobré, že Megaphone jdou s dobou, ale dle mého se tak děje na úkor osobitosti. Na druhou stranu je poznat, že odvedli kus práce. Je jen málo kapel, které si troufly experimentovat, odhodit minulost za sebe a zvukově se posunout. Pražským se díky tomuto přístupu možná pootevírají vrátka k mainstreamovějšímu a zároveň sofistikovanějšímu publiku.

"In Time" je koncepční deska. Její název není nahodilý - společným pojítkem písní je právě motiv času. Našláplá "Don't Be Late" je o holce, která zahýbá svému příteli a dává si čas na rozmyšlenou, s kým nakonec zůstane. "Give Me Time" vypráví příběh o klukovi, jenž cestuje časem a vzpomíná na svou milou. S poselstvím "Colder" se ztotožní každý, kdo chce něco v životě dokázat. V "Jupiter Rising" se zpívá o dívce, která je nedosažitelná pro jednoho mladíka, jehož fascinuje a děsí zároveň. "The Keeper" zpívá jakoby sám čas a říká člověku, že je tady proto, aby mu pomohl se stále zdokonalovat. V "Never Will Be Now" se objevuje slovní hříčka: holka říká, že nikdy neodejde, ale to nikdy znamená právě teď. "Angelina" je tak trochu frontmanovým autoportrétem. Je o obyčejném klukovi, který je chudý, ale vtipný a rád by získal vysněnou Angelinu.

Noví Megaphone coby indie kapela? Proč ne. Tak jim dejte čas a druhou šanci stejně jako já. Je to stejné, jako když vaše oblíbená laskomina změní ingredience - nejdřív se vám nezdá, ale pak jí znovu přijdete na chuť. Staré pecky stejně uslyšíte na koncertech, tak žádný strach. A roztancují vás stejně dobře jako předtím, i když jinak.