Od dob, kdy poněkud dohořela (či pouze pohasla?) svíce s nápisem Pražský výběr a z našeho území definitivně odešli vojáci "spřátelených armád", se jméno Michaela Kocába ze společenských debat povytratilo. Po vydání poslední desky Pražského výběru "Běr" /1997/ se na billboardech objevila Kocábova tvář dvakrát, jednou po boku Tomáše Kympla, podruhé vedle dcerky Natálky, oběma případům snad ale bude lepší pro účely recenze Kocábovy sólové desky nevěnovat velkou pozornost. První měsíce letošního roku přinesly na plakátech jméno Michaela Kocába potřetí, tentokrát podepsaného samostatně, pod autorskou deskou "Za kyslík". O tom, že projektu dává větší význam, než pokusům s barevnými vlasy z minulých let, svědčí i slova samotného Kocába - o své nové desce mluví jako o "posledním pokusu stát se rockovou hvězdou".

Možná nechtěně, leč celkem trefně podpořil oním výkřikem o pokusu stát se rockovou hvězdou (mimochodem - proč, copak s Kocábem v naší společnosti není ikonka "rocková hvězda" spojena již dávno?) ducha celé nahrávky. Okázalých gest, stylizovaných formulí a poloupřímných příběhů je na ní totiž přehršel. Ale abychom nepředbíhali. "Za kyslík" je rozhodně albem dokonale provedeným a po hudební stránce uvěřitelným a přesvědčivým. Alespoň atmosférou písní, barvou hlasu a zvládnutým experimentováním s moderními technologiemi, je velmi blízké tomu, na co jsme mohli být zvyklí ze zlatých dob Pražského výběru. Písně jsou vystavěny nadmíru profesionálně, výrazově jsou relativně střídmé (což by se, při množství počítačů a techniky kolem a při počtu hostů-zpěváků, lehce povést nemuselo), dramaturgie nahrávky je vcelku pestrá. Kocáb také jistě věděl, proč se obklopuje těmi, se kterými má dobrou zkušenost z minulosti - téměř všechny kytary hraje Michael Pavlíček, za aranžemi většinou stojí Tomáš Kympl, místo hlavního hosta za druhým mikrofonem zvládla se vší profesionalitou Natálka - a proč jim svěřuje většinu materiálu (aneb nemusí dopadnout úplně nejlépe, když se, jako do dvou posledních písní, propadaje roztomilosti vlastního synka, pustí docela sám).

Jako problematické se může jevit spíše cosi jako "poslání" alba. Kocáb (autor všech textů s výjimkou jediného) se v něm stylizuje do role stárnoucího, zneuznalého, vyhaslého a zmítajícího se rockera, jenž, slovy většinou dost neuspořádanými, bilancuje nad svou minulostí a pláče nad budoucím. Těžký patos se střídá s pubertálními hříčkami, velké věty shazují zbytečné eufemismy, hlubší myšlenky zanikají v obalech klišovité povrchnosti, zdravá skepse se proměňuje v zatrpklost. Napříč bookletem se opakují stejná slova v různých podobách, s výrazy jako marnost, temnota, mlha, zklamání, strach, samota, stesk, slzy... Nakonec, komu by se nechtělo pročítat vším, může stačit úvodní umělcův editorial - možná zde lépe než jinde je znatelná ona teenagerovsky roztomilá vážnost. Přitom tuto ne příliš přesvědčivou stylizaci umí ještě vyvážit texty, které fungují silně a jsou uvěřitelné ("Léta běží"), rozptýlenost v jiných místech dokáže obhájit ústrojnou narativností ("Hřbitov"), případně je schopen si pozvat takové hosty, kteří to, oč se jinde snaží, dokáží hravě vystřihnout o úroveň mistrněji (Horáčkův text a Bártův hlas v "Tak to přece nejde říct" patří rozhodně k těm upřímnějším momentům desky).

Jistě, současný Kocábův život může být všelijaký. Je ale skutečně takový, aby mu sebral dříve tolik oceňovanou schopnost formulovat odlehčeně a balancovat na hranici absurdity a vtipu, je na tom tak špatně, aby ztratil cit pro to myšlenky nedoříkávat, ale jen naznačovat, texty nevypouštět nehotové? Jsou věty typu "o čem mám sakra zase psát / snad ještě ňáký ty fragmenty / něco ještě musím zrýmovat / chybí mi na alimenty," ("Život je nářez") míněny opravdově? Anebo lze osmačtyřicetiletému dobře zabezpečenému profesionálnímu muzikantovi věřit, když říká "Ztratil jsem život / Ztratil jsem řeč - kam teď jít / Dopisy mámě / Všude kolem samý stříkačky / Co bude a co má být", ("Za kyslík"), jde vůbec s dobrou vůlí podlehnout atmosféře veršů jako "Seděla v trávě uplakaná / Zbytky krásy / Zbytky úsměvu / Zbytky lásky / Všechno je v hajzlu," ("Za kyslík")? Copak je Kocábův kalamář "...už dávno suchej, včely uletěly, och ano a k tomu je skoro slepej a hluchej, bohužel - vymalováno..." ("Život je nářez"), že by se ztracená sebeironie vracela v takovýchto doznáních: "nějak to dnes nevypadá, vůbec nic mne nenapadá / och ano spálený pojistky, stažený rolety, prodanej krám" ("Život je nářez")?