"Pořád jsme to my, pár přátel na cestách od jara do zimy..." tak zní úryvek vašeho hitu "Vrchlabí". Platí to zas?

Michal: Díky bohu zase platí, že jsme parta, kterou baví dohromady dělat hudbu. Společný duch, který jsem necítil ve staré sestavě, se vrátil. Naštěstí se to povedlo a máme zase správnou sestavu. Během posledního roku a půl jsme spolu odehráli už 130 koncertů a jako třešničku na dortu jsme k tomu udělali desku.

Franta: Je to přesně tak, jak jsme si s to s Michalem vysnili. Nevěřili jsme, že to ještě může vyjít, a ono to vyšlo. Hrajeme, točíme, baví nás to, kluci jsou super.

Lukáš: Jsme nadšený a pro mě je to splněný sen. Vždy jsem chtěl hrát v takový kapele.

Tomi: Dobré věci se nerodí lehce. Cesta k nahrávce byla těžší, o to víc si jí vážíme a máme ji rádi.

Proč byla těžší?

Tomi: Střetli jsme se v pěti lidech, kteří spolu předtím nehráli. To přináší různé individuální přístupy. Našli jsme ale dost dobrý kompromis a výsledek, myslím, stojí za to. Jsem velmi spokojený, jak to zní, jakou to má energii, jaké tam jsou písničky. Do nahrávky je zhmotněný rok a půl našeho společného fungovaní.

Bylo zapotřebí hodně kompromisů?

Franta: Ano, jako při každé pořádné skupinové práci, a to od každého z nás.

Nebáli jste se personálních změn? Že svým rozhodnutím uděláte krok zpět? Měli jste za sebou koncert v O2 areně, nyní jste se vrátili zpět do klubů...

Michal: Trošku jsem se bál, ale vnitřně jsem byl přesvědčený, že to je správný. I kdyby ta kapela skončila, bylo by toto rozhodnutí furt lepší než pokračovat v tom stereotypním kolovrátku, který fungoval a zřejmě by i pár let vydržel. Ale v padesáti člověk nechce trávit čas věcmi, které ho nebaví. Lidi si všimnou, že to mezi vámi nefunguje. Buď to nedělat vůbec, nebo pořádně. Kompromis nemá cenu.

Pamatujete si okamžik, kdy jste se potkali prvně ve zkušebně a společně jste hrábli do strun?

Michal: Paradoxem je, že jsme měli nejdřív fotky, až pak jsme si spolu zkusili zahrát. Před rokem a půl, to bylo 22. 1. 2018, jsme měli první zkoušku. Kluci tehdy dostali deset písniček, které se měli naučit. Pamatuju se, že když jsme to zahráli, řekl jsem, že je mi to trapný, ale že to zahráli tak, jak to má být. Znělo to skvěle. To jsem si řekl: Ano, bude to fungovat, dobře jsme udělali. Další rok a půl mi to potvrdil. Chtěl jsem, aby deska zaznamenala, jak kapela v tuhle chvíli zní. Takže jsme tam nevymýšleli nic navíc. Je to jednoduchý, syrový. Šlo nám o to, aby to bylo opravdivý a uvěřitelný, protože energie mezi námi je, jen šlo o to ji zaznamenat. Nemuseli jsme vymýšlet žádný čáry máry, naštěstí to klaplo. Daleko víc než toho, jestli vymyslíme nějaký písně, jsem se bál toho, že dobrých muzikantů tady po světě chodí spoustu, ale nesedneme si lidsky. Najít ty správné lidi beru jako vítězství. Deska je bonus navíc, stvrzení rozhodnutí, těžkého, ale správného.

Jak jste vycítili, že jsou právě Lukáš, Tomi a Honza ti praví?

Michal: Tipovali jsme si, s kým bychom tak chtěli hrát. S Tomim se známe patnáct let a vždycky jsem věděl, že tu muziku cítíme podobně. Říkal jsem si, že jestli někdy budeme hledat nějakého basáka, tak bych to s ním rád zkusil. Stejně tak s Lukášem jsme se znali z festivalů. Líbilo se mi, jak hrál, že dokázal sloužit písničkám. Hodně bubeníků nedokáže potlačit svoje ego a do těch písní narvou vše, co se naučili. Lukáš potlačí sebe pro dobro té písně. Honzu jsem neznal, ale taky jsme si nakonec padli do ucha.

Jak přispívají noví členové do tvorby?

Michal: Maximálně. Cítil jsem, že z nás měli zbytečný respekt. Proto jsme kluky nutili, ať se nebojí, nestydí a nosí nápady. Jakmile tam bude závan něčeho, co by mohlo Chinaski posunout dál, vezmeme to.

Nová deska, v pořadí už jedenáctá, nese prostý název "11". Trochu mně to symbolizuje i fotbalovou jedenáctku, týmovost.

Michal: To jste první, kdo to říká. Hezké přirovnání. Původně jsme nechtěli, aby se ta deska nijak nejmenovala. Debut taky neměl jméno. Tak jsem říkal: "Pojďme udělat jakoby první desku - bezejmennou." Nakonec vyhrála "11", protože ty dvě jedničky přišly všem pozitivní a graficky hezký. Ale podle mě je jedno, jak se deska jmenuje, důležitý je její obsah.

Mám to chápat tak, že startujete novou kapelní éru? Nebo je to pokračování té stávající?

Michal: Pro mě to je znovuzrození kapely a společného ducha.

Jak probíhalo natáčení? Jsou tam pouze nové písně vzniklé po personální obměně?

Michal: Všechny jsou nové. Žádný šuplík neproběhl, protože si myslím, že písně, které skončí v šuplíku, tam mají zůstat, že tam skončí právem. Většina písní vznikla po koncertě v šatně, kdy jsme ze společné radosti, že jsme spolu a že jsme dohráli koncert, a kdy jsme nejvíce rozjetí, vzali kytaru a hráli třeba Olympic. A pak spontánně vznikly tyto písně.

Není to zvláštní? Jako laik si představuji, že po koncertě musíte být unavení, jdete spát, nebo naopak někde slavíte.

Lukáš: Normální to u kapel není, všichni zažíváme teď to, jako by to bylo poprvé. Proto to nadšení, jiskření.

Michal: Ve staré sestavě jsme dohráli koncert a okamžitě se rozprchli. Už jsme si neměli co říct a neměli chuť trávit spolu čas a něco dalšího vymýšlet. Už to byla jen rozjetá fabrika bez ohledu na to, jak jsou v tom lidi zainteresovaní. Tady jsem zažil pravý opak. Máme společný humor, pohled na svět.

Lukáš: Pohled po koncertě je jiný. Před koncertem se připravujete, těšíte se, ale po koncertě se to uvolní, spadne to z vás. Podobně jako si dítě jde hrát s nějakou stavebnicí, my jdeme hrát na ty nástroje.

Pro někoho byl možná šok, že jste vyměnili dechy za klavír. Někde jsem se dočetla, že dechy vám v poslední době přišly nepřirozené, jakoby navíc a že jste kvůli nim písničky uzpůsobovali. Co je na tom pravda?

Michal: Dechy tam byly z historického důvodu a přišlo mi potom úplně nesmyslný, jak ty dechy tam namontovat, aby si kluci zahráli, když už je tam máme. To nebylo přirozený. Chtěl jsem se vrátit do přirozeného módu a v tom dechy neměly co dělat. Bohužel.

Odstraněním dechů jste slibovali, že budete rockovější. Povedlo se?

Franta: U živého hraní se to určitě povedlo, to musí slyšet každý.

Zpátky k nové studiovce. Spolupracovali jste se zahraničními producenty Sachou Skarbekem a Reinholdem Mackem. Podle jakého klíče jste si je vybrali a jak jste s nimi byli spokojení?

Michal: Spolupráci nám umožňuje naše vydavatelství. První tři písně jsme natočili se Sachou Skarbekem, což je anglický producent, který dělal s Jamesem Bluntem nebo Miley Cyrus. Byli jsme ve studiu v Praze, natočili písně a bylo to dobrý, ale nebylo to tak dobrý, jak jsme čekali. Další tři skladby jsme zkusili s německým Reinholdem Mackem, který točil desky s Queen. Legenda, super setkání, ale zase jsme z toho nebyli nadšení. V tu chvíli jsem cítil, že to kapela potřebuje zkusit sama, tím jak jsme v nové sestavě. Prostě sami za sebe, bez producenta. Měli jsme jasnou představu, jak písničky mají znít, producent přišel a udělal to trochu jinak. A tak jsme si půjčili studio od Davida Kollera v Mikulově. Na deset dní jsme se tam zavřeli, natočili víc než polovinu desky ve vlastní produkci a zjistili jsme, že to funguje a že to zvládneme taky. My sami totiž máme nejlepší představu. Toho ducha jsme tam dali my. Na minulých nahrávkách byl producent strašně důležitý, protože kapela vnitřně nefungovala. Byl tam jako spojovací moment - seděl ve studiu, celý to zrežíroval a dával nám pokyny, protože sami jsme nebyli schopni se domluvit. Je zajímavé, že až teď, po čtyřiadvaceti letech, v téhle sestavě jsme byli schopní si to zprodukovat sami.

Další spoluprací jsou písně "Schody" a "Osud" s Vladem Krauszem.

Michal: Vlado je démon, malíř, k tomu mimochodem píše texty, většinu slovenské scény zásobuje verši, které se nám vždy líbily. A tím, že máme Tomiho ze Slovenska, bylo k tomu Vladovi blíž. Zkusil jsem text převést do češtiny, měl jsem pocit, jak se mi to povedlo, pak to zkusil Vlado a udělal to ještě mnohem líp. Písničku "Osud" jsme udělali společně s IMT Smile, s kterýma se kamarádíme léta a naše přátelství vyvrcholilo touto skladbou. Sešli jsme se ve studiu, daly se tam dvoje bicí, dvoje kytary, piana a skutečně jsme píseň udělali dohromady, což jsem předtím nezažil. Krásný moment, kdy dvě kapely hrají dohromady a funguje to.

Na albu se objevuje duet "Dokonalá chvíle". Původně jsem hostující hlas tipovala na Annu K., ale ve skutečnosti je to Jitka Čvančarová.

Michal: S Jitkou hraji v divadle La Fabrika představení "Kleopatra" a tato píseň je duet Kleopatry a Marca Antonia. Kluci na představení byli a skladba jim zůstala v hlavě. Navrhli, abychom ji zkusili dát na desku. Navíc ženy zpívají všeobecně líp než chlapi, tak nám přišlo dobrý mít ji na albu.

Proč zpívají ženy líp než chlapi?

Michal: Mají to víc v sobě, jak zpívají dětem ukolébavky.

Vy jste dětem nezpíval?

Michal: Jo, snažil jsem se, Jitka nás ale strašně překvapila. Něco jiného je nazpívat to v divadle a něco jiného, když si člověk stoupne sám před mikrofon. To je hodně odlišné. Dala to krásně. Navíc nám desku pokřtí.

"Já a můj kůň" je taková country píseň, a tím tak trochu vyčnívá. Co vás k tomu vedlo?

Lukáš: K tomu se váže historka, kdy hořel kompost, když jsme dělali u Michala na chalupě večírek pro manželky.

Michal: Aby se naše rodiny seznámily, sjeli jsme se vloni na chalupu, kde jsme pařili. V jednu hodinu začal zničehonic hořet kompost. Když jsme ho uhasili, vzal si Lukáš kytaru...

Lukáš: Najednou jsem začal hrát tu píseň. Nějaká melodie a celé to přišlo, jak jsem byl tou nenadálou situací očarovaný. Text pak dozrál.

Michal: Půl roku jsme ji hráli po koncertech v šatně. Říkal jsem si: Když je to country, co text udělat taky v tom stylu? A pak přišel návrh s tím Buffalo Billem.

Lukáš: Pamatuji si, jak jsi mi o tom tenkrát říkal. To jsme byli ubytovaní na hotelu v Košicích, před kterým stála socha koně.

Tomi: Jedná se o zmenšeninu koně z Václaváku.

Lukáš: Jak mi to pod tou sochou říkal, uvědomil jsem si, že je to znamení. Text je fakt akční. Tepe podobně, jako jsme běhali s těmi kýbly.

Michal: Za zmínku stojí také vznik "Kapradí". To se stalo na závěr večírku u našeho gurua Milana Pešíka, kde se jednou za čas scházíme. Vydal nám první desku před mnoha a mnoha lety. Už s námi spolupracuje jako poradce - když uděláme nový písně, on je první, komu je pouštíme. Je to náš otec, guru, ke kterému si chodíme pro radu. "Kapradí" ale není o tom, že chceme zachraňovat planetu, nejsme Greenpeace. Je to spíš povzdech, že ty naše děti budou mít svět jiný a že už nikdy neuvidí vlhký smrkový les, který mám tak rád. Rým jsem nosil v hlavě už dlouho. To ještě Gréta nebyla ani na světě.

Příští rok slavíte dvacet pět let na scéně. Slyšela jsem, že mají v této souvislosti vzniknout kniha a dokument. Co budou zachycovat?

Franta: Jak dokument, který má ambice se objevit v kinech, tak kniha, kterou píše Tomáš Beran, se zatím tvoří, takže na výsledek si ještě musíme všichni počkat.