Spojení na trase Austrálie - Česká republika totiž zafungovalo až nečekaně dobře. Dvojice buskerů už u nás hrála - v Praze už jednou obstarala roli předskokanů, hlavní ale byla jejich představení na Colours Of Ostrava. Kdekdo má ještě v paměti, jak tam oba bratři hráli na "Drajfce" a pak nestíhali rozdávat cédéčka, kolik lidí si pro ně tehdy přišlo. Včetně nás. Svým způsobem se stali i jakýmsi standardem této scény. A pravidelní návštěvníci určitě potvrdí, že v posledních letech byla snaha o podobné interprety na tomto pódiu v Ostravě citelná.

Letos už ale hráli na hlavním pódiu a je jen otázkou času, kdy se na něm objeví v atraktivnějším čase. Tady to totiž všechno zaklaplo do sebe. Dokonce tak moc, že se na jejich druhém albu v bonusové části nachází živý záznam právě se zpívající Ostravou. Budou se tedy u nás brzy objevovat tak často, jako z podobných kořenů vycházející ZAZ nebo LP? Snad ano. I v Praze totiž nadchli.

Jejich koncerty jsou totiž úplně jiné, než studiové nahrávky. A zatímco předskokan a jejich dávný kamarád Millington zní ve studiové podobě barvou hlasu trochu jako Pierre ze Simple Plan, tak u nich si zase můžete všimnout podobnosti hlasů při expresivním zpěvu, to místy připomenou i Glena Hansarda. To jsou ale jen takové vzdálené podobnosti, hudebně a žánrově jsme samozřejmě jinde. Tam bychom se bavili spíše o spřízněnosti s Mumford & Sons nebo ještě lépe s Johnem Butlerem, kterému ostatně pánové podobně jako v Ostravě složili hold ultimátně vygradovanou instrumentálkou.

U dvojice buskerů je ale úplně jedno, co zrovna hrají za písničku. Úmyslně nebudeme žádnou akcentovat nebo hrát hru na to, jak bychom sestavili setlist my. Ono na tom vážně nezáleží. Jejich hudba je univerzálně líbivá a důvod, proč se u nás těší takové popularitě, spočívá v tom, že jsou to skvělí muzikanti a obrovští srdcaři.

Ani naponěkolikáté vás nepřestane bavit, jak začnou hrát písničku s kytarou a foukací harmonikou, tu pak frontman Jack Pierce schová do kapsy, k refrénu se dopracuje se štěrchátkem a pak ho hodí za hlavu a bubnuje jako o život. Do bicích, do kytary bráchy Pata nebo klidně na zábradlí v Lucerna Music Baru. Je to pohlcující.

Vidět oba bratry, jak si vzájemně nahrávají, drží si nástroje a mění je i třikrát čtyřikrát za písničku, se neomrzí. A k tomu ten vděk. Ten tomu nasazuje korunu. Pohled na dlouhovlasého Jacka, jak si po každé druhé písničce promne oči, zda se mu ten jásající, plný klub nezdá, prostě potěší. Obrovské nasazení účinkujících i diváků, skvělá atmosféra, proběhnutí se publikem, hromadný zpěv s fanoušky i předskokanem a nakonec i dřep s výskokem. Pat Pierce na konci setu prohlásil, že by nerad, aby to znělo jako lež, ale že to z jeho pohledu byl letos jejich nejlepší koncert. Nemáme námitek.