Začátek novinky zní velmi slibně. Čistě instrumentální skladba nastoluje zvukové barvy nahrávky. Formace si ledacos bere z pravěku symfonického black metalu - a to v pozitivním i negativním slova smyslu.

Už v tomto intru zazní elektronické retro cvrlikání (spadající do poněkud jiného hudebního ranku), klávesy neskrývaně nahrazují orchestrální pasáže a stejně jako u raných Emperor i tady se zvuk ne úplně doplňuje, hlavně co do vyváženosti. Někdy ona blacková sypačka bicích prostě převáží a zvuková čitelnost je ta tam. Často se v této nepřehledné matérii ztrácí vokál, podivně utopený v masivním a doslova epickém zvuku, jinde se zase ony atmosféru dokreslující prvky mění jen v neurčitý hukot.

Škoda, ale sami Aeon Winds dokazují, že to jde. Například když v titulní skladbě zazní chytře použitý folklórní motiv nebo když v tomtéž a předcházejícím kusu překvapí náhlým použitím rodného jazyka (byť, opět, trochu utopeného v produkci a poněkud nepochopitelně ukrytého za anglickým titulem "Legacy of Unconquered Sun").

"Stormveiled" zní skutečně epicky, mohutně, ba přebujele - stylové zařazení uskupení tedy rozhodně nelže. Jakkoliv počinu dominuje onen bouřlivý tlak nesený kupředu uhánějícími, přímočarými bicími, některé pasáže (například monumentálně vyklenutá druhá část "Stormveiled") vyvolávají pocit slunce vycházejícího z těžkých, deštěm nasycených mračen. Vytvářet atmosféru divoké bouře ("A Cosmic Sky Ablaze") i onoho napjatého čekání na ni ("Dying Star Rememberance") jde slovenské kapele velmi dobře.

Je to právě onen působivý až drtivý dojem, kterým Aeon Winds bodují. Pevně však stojí v retro přístupu k věci. Ta deska jako celek rozhodně funguje. Ani po opakovaných posleších jsem se ale nedokázal srovnat se zvukem, který značně znesnadňuje orientaci a nahrávce zbytečně podráží nohy.