Naposledy jsme se viděli zkraje roku 2018. Tehdy jste měli nového zpěváka Travise a natočené dva singly. Byli jste plní euforie a plánů. Tak bych se ráda úvodem a s odstupem času zeptala, zda to splnilo všechna vaše očekávání.

Rafan: Jo. Je to až tak moc super, že se bojím, kdy se stane něco a dostaneme přes prsty. Všechno funguje úplně skvěle. Písničky mají dobrou odezvu u lidí. Když si je pustím, jsem z toho úplně hotovej. Potkávají nás takové věci, že si říkám, že to není úplně normální.

Ondra: My, co už jsme v kapele dýl, učíme Rafana a Travise, že se právě nic stát nemusí. Rafan má přezdívku Struna, protože si neustále myslí, že někde za rohem na nás někdo číhá s napnutou strunou. Máme takovou filozofii, že když ve skupině všichni mají stejný záměr a dávají do toho stejnou energii, tak není důvod, aby se to nepovedlo, respektive vše se povede tak, jak je pro nás ideální.

Rafan v jednom z rozhovoru uvedl, že aktuální sestava kapely je absolutní splynutí, že do ní každý dává něco svého a že to okořeňuje hudbu. Jak byste to popsali?

Ondra: Vojta je mozek kapely.

Rafan: Už ty dudy jsou svým způsobem jako ohraničený stylem, co můžou hrát. Ale jak jsme každý vyrostl na jiném stylu hudby, posouvají to dudy vlastně dál. Snažíme se je okořenit, ať už to je tím, že Travis válí balady, kluci hrají punk nebo že Vinca dusí bubny. Díky tomu dudy můžou udělat jinou muziku, než jak jsou lidi zvyklí.

Ondra: Vojta používá dudy jinak, než je zvykem, proto to zní i jinak.

A to je jak?

Ondra: Dudy jsou samy o sobě vlezlý, a když je používáš neopatrně, začnou otravovat, je to vysoká frekvence, která zalejzá do uší. Při tradičním hraní ty dudy mění rychle tóny a je to otravný. Vojta vymyslel svůj styl, kdy hraje plochy, vytvoří tón a drží ho, takže je tam slyšíš někdy jen jako takovej podmaz, někdy jako sólovou kytaru. Můžeme pak takhle zahrát cokoliv, i když mají dudy omezenou škálu tónů.

K jakému koření byste se přirovnali?

Ondra: Vinca a já jsme taková vegeta, takový ten kořenový základ, který tam musíš dát, aby to fungovalo a byli to Pipes. Rafan to opepřil a Travis tam dal to chilli. A Vojta je vlastně taky takový chilli.

Rafan: Vojtu vidím spíš na exotické koření...

Ondra: Takže kurkuma.

Rafan: Ale fakt, on má rád spirituální věci, kdy před koncertem nasává energii. Samozřejmě děláme chichichi, ale duchem jsme s ním.

Máte nějaký rituál před koncertem?

Ondra: Vždycky jsme to měli tak, že se sejdeme a strávíme spolu určitý čas. Na těch festivalech je to těžší, na přestavbu a nazvučení máš třeba 20-40 minut, což stíháme tak tak. Ale co si nikdy neodpustíme, že se sejdeme v kolečku, chytneme se kolem ramen s celou partou včetně techniků, rodiny. Travis má proslov, během kterého si zopakujeme, proč to všechno vlastně děláme, a že to dáme. Naneseme si do dlaní šamanskou esenci, kterou si promneme a potřeme na obličeje a s tímhle rituálem jdeme na stage. Můj osobní rituál je naše intro, kdy hrajeme "Posledního mohykána". Třeba já to mám na basu jednodušší, můžu zavřít oči a snažím se prodejchávat, co nejvíce se uvolnit a dostat se do atmosféry koncertu. Zkrátka se vypnout a poslouchat jen Vincovy bubny, Rafanovu kytaru a dudy. První písničkou otevřu oči a jdeme na to.

Proč hrajete "Posledního mohykána"?

Ondra: Hrajeme to celou dobu. Přišel s tím nejspíš Vojta, zalíbilo se to a dneska už si bez toho nedokážeme náš koncert představit.

Když jste nakousli ty koncerty, vybavil se mi loňské pražské comebackové vystoupení, které jste narychlo museli koncert přesunout z Pragovky do MeetFactory. Jak moc obtížné bylo vymyslet nový prostor?

Ondra: Den předtím to zrušila Praha 9. Byl to prý nějaký předvolební tah, kdy se chtěla radnice zalíbit svým voličům, přitom jsou tam od té doby technoparty a jiné akce. Takže to byl jen takový výstřelek, který potkal jen nás. Bereme to tak, že co se děje, má nějaký důvod a že to je vždy pro naše dobro. Každá výzva nám přináší něco nového a lepšího. Díky známosti jsme to přesunuli do MeetFactory a myslím, že to líp nemohlo dopadnout.

(Kluci si objednávají limonády, zatímco přede mnou stojí pivo.) Pijete vůbec alkohol?

Rafan: Dospěl jsem k tomu, že většinou piju nealkoholické pivo, nejvíce mám rád Plzeň, ale jak hrajeme furt a přijedu pak dom, kde je plno dětí, musím fungovat. Jinak by se ze mě stal alkoholik na cestách.

Ondra: Jedna z věcí, která nás drží pohromadě, je to, že nebereme drogy a že moc nepijem. To zaručuje, že se nerozpadneme osobnostně a všichni jsme střízliví v uvažování. Kapela tak může fungovat do nekonečna.

Jste jednou ze dvou českých skupin, které letos hrají na Szigetu. Chystáte něco výjimečného a je pro vás hraní na takových akcích výzva? (Rozhovor se konal před festivalem - pozn. red.)

Rafan: Brutální. Vždycky jsme si tam chtěli zahrát. A stalo se to zase díky Vojtovi. Vzniklo to, že jsme hráli v Makedonii na showcaseu.

Ondra: Je to díky tomu, že nejsme pasivní a Vojta s Dominikou Kruchňovou, která nám pomáhá v managementu, lítají po evropských konferencích a aktivně naši kapelu prosazují. Co se týká vystoupení a přípravy, přirovnal bych to k tomu, co mě naučil tenis. A to, že je důležitý hrát svoji hru bez ohledu na to, kdo stojí na druhý straně, takže je jedno, jestli hraješ v Praze v malým klubu mezi kámoši nebo na velkým fesťáku či na konferenci, kde se nepaří a jen všichni čuměj. Bod po bodu zvládáš svoji hru, až vyhraješ.

Rafan: Jedeme tam na víc dní a chceme si to užít. Hrajeme před Foo Fighters, ať chceš nebo nechceš, tak je to hustý.

Ondra: Pro klid to ale neřeším.

Rafan: Nemůžeš se z toho pos*at.

Dočetla jsem se, že na podzim pojedete tour s nějakou francouzskou kapelou. Můžete mě do toho více zasvětit?

Ondra: Opět je to Vojtova práce. Je to sklizeň naší letitý evropský klubový aktivity. Ve Francii máme velkou klubovou základnu, máme tam kamarády manažery, kteří nám pomáhají dělat koncerty, Les Ramoneurs de Menhirs - pralesní lidi, místní velcí oblíbenci. Po letech se nám podařilo spolu domluvit a spojit se v menší turné, během kterého navštívíme Francii, Švýcarsko a Německo.

S novou deskou plánujete dva české křty. Jeden v Brně, druhý v Praze. Právě v Roxy pak uspořádáte nultý ročník celtic music. Co si pod tím mám představit?

Ondra: Začínáme pořádat festival zaměřený na celtic rockovou muziku. Je pravděpodobný, že na něm budeme každý rok hrát společně s našimi spřízněnými zahraničními kapelami. Je to nultý ročník budoucí akce, na které letos zahrají tři kapely. Její název brzy vykopneme a desku na ní pokřtíme.

Pojedete pak klasickou koncertní šňůru?

Rafan: Začátkem prosince se vracíme ze šňůry. Do půlka ledna máme prázdniny a pak se uvidí. Jedeme dál, kolik toho ale bude, se dozvíte.

Koncem května jste vydali desku. Má jednoduchý vizuál s dudami. Byl to cíl, aby se nestrhla pozornost divokou grafikou, ale aby lidi upoutal spíš obsah sdělení a to, že máte nového zpěváka?

Ondra: Když se podívám na desku, cítím čistotu, uspořádanost, harmonii. To byl i cíl nových písniček. Cíl samo vznikl a kapela dospěla. Doteď to byl punk, bordel, všechno nám procházelo, teď je ta hudba učesanější a přístupná široké veřejnosti.

Není to nuda?

Rafan: Víš, co je na tom nejhorší? My tam rozhodně nudu necejtíme, je potřeba se otevřít a poslouchat!

Ondra: V jednoduchosti je síla, je to věc, kterou se učíme. Spolupracujeme s Yardou Helešicem, který je úžasný producent, kamarád a spirituální člověk, a ten nám postupně vysvětluje, jakou roli v kapele má každý z nás. Vyrostl jsem na punkových skupinách, ve kterých jsou basáci divocí a nonstop sólují. Chtěl jsem být jako oni, dávat toho tam co nejvíc. Yarda mi ale vysvětlil, co je basa v kapele. Uklidnil jsem se a začal jsem vnímat svůj nástroj. Užívám si to. Mám konstantní pevný hluboký tvrdý zvuk, který předtím v naší hudbě chyběl. Teď tam je.

Rafan: Mně se líbí na Yardovi, když s ním nahráváš. Přijdeš z domova s nadrcenejma kytarovejma bláznovinama, vymejšlíš bejkárny a on pak přijde a řekne: "A ty točíš sólovou desku?" To řekl každýmu z nás.

Ondra: Naučil nás hrát pro kapelu. V minulosti jsme dřív fungovali jinak, bylo to punkový, spontánní, bylo to úžasný, stoprocentní chemie, bylo to skvělý. Teď máme novou sestavu a je to zase skvělý, zase stoprocentní, ale jiný. Říkali nám, že to není jako předtím, a je to pravda, už to není takový. Mike byl jinej než Travis, je to pravda, Rafan je jinej než Tomáš, je to pravda. Někdo to přijme, někdo ne. Teď je nová éra. Nemá cenu kopírovat něco, co tu bylo.

Přijali tu změnu i fanoušci?

Rafan: Většina, co píše negativní komentáře, ani nechodí na koncerty, tihle lidí jen mají potřebu svůj nepovedený život ventilovat skrz tyto vzkazy. Kdo má rád muziku, tak si to tam najde. Jsou to trochu jiní lidi teď.

Ondra: Proto jsme pojmenovali desku "The Second Chapter".

Travis je ale třetí zpěvák, tak proč druhá kapitola?

Ondra: Druhý. Prvního ani nepočítám, ten tam byl jen rok a z téhle sestavy tam byl jen Vojta. Čas všechno smyje. Někdo nám říkal, že se lekl starých písní, že tam jen někdo řve, že si zvykl na Travisův medový romantický hlas. Nic proti původnímu zpěvákovi, to bylo dokonalý, ale teď to je taky.

Jste v kontaktu s Mikem?

Ondra: Lehce. Víme, že žije v Americe.

Zdá se, že postupně tíhnete k jakési spiritualitě. Je to tak?

Ondra: Měli jsme k tomu vždycky sklony. Není to batikovaný šamanství ani pánbíčkářství. To vůbec ne, spíše je to pochopení života, toho, o čem to je. To, co dáváš, i dostáváš a největší síla je v napojení na přírodu, velice stručně řečeno.

Desku jste nahrávali částečně v Red Bull Studios v Berlíně. Jaké to tam bylo?

Ondra: Byl to životní zážitek, byli jsme tam pět dní, nahráli nejtvrdší základy. Zbytek jsme pak doladili v barrandovském studiu u Yardy.

Rafan: Moc jsem předtím neřešil, že tam jedeme, ale na místě jsem se z toho málem pos*al. V koutku jsem seděl s kytarou, vedle mě čekali tři lidi, aby zapojili nějakej kabel, já byl z toho nervózní. Yarda nás uklidňoval svým profesionálním přístupem. Velké díky za to.

Ondra: Asi to je i zahraničím, ten jiný přístup. Když jsme jeli do nějakého studia v Čechách, měl jsem kolikrát pocit, jako kdybys někomu vlezl do pokojíčku, kde nemůžeš na nic šáhnout, jsi tam navíc, vlastně toho majitele svou přítomností otravuješ a pořád ti dává najevo, že jen on ví, co je správně. V tom berlínským studiu si nikdo nic takovýho nedovolí, respektujou tě. I kdybys tam hrál nejhorší amatéřinu, pořád sis to studio pronajal, a máš právo si tam dělat, co chceš.

Jak se lišil přístup ve vzniku desky, když přibyli Rafan a Travis?

Ondra: Velice. První desku "Until We Die" jsme nahrávali bez metronomu, byl to punk. Na červenou desku "Found and Lost" jsme si pozvali producenta z Ameriky, od kterého jsme dostali totálně za uši. Bylo to skvělý, ale byli jsme hodně nezkušení a pořádně jsme nevěděli, co po nás chce. Bylo to nekoncepční. Yarda nám dal koncept a klid. Nezahlcoval nás přípravou. Pak jsem pochopil, že čekal na atmosféru nahrávání, aktuální energii. Zrušili jsme zkušebnu. Daleko větších výsledků dosáhneš soustředěním. Protože když přijdeš na dvě hodiny do zapocený, smradlavý zkušebny, kdy jsou všichni unavení po práci, přehraješ nějaký set a jdeš domů, nic nevymyslíš. Spolupracujeme s Centrem sociálních služeb Tloskov, a když jeho lidi požádáme, dají nám prostor udělat si tam soustředění. Tehdy vznikají nové věci, obklopíme se klidem, jídlem, večer za námi přijedou naše holky, děti a společně místním klientům zahrajeme a zazpíváme u táboráku. Je to nesmírně klidné a inspirativní místo.

Bylo jasný, že se změnou zpěváka přijde nový sound? Může za ten aktuální Travis?

Ondra: Byli jsme otevření. Věděli jsme, že to chceme a že to bude skvělý. Rafanovi a Travisovi jsme nechali volnou ruku, ať si dělají, co chtějí.

Byli všichni v kapele této změně naklonění?

Rafan: Musíš v to věřit a důvěřovat kamarádům.

Ondra: Nechat to na Vesmíru a moc se mu do toho nesrat, zbytečně to nekomplikovat. Vesmír zná tvůj záměr a dělá vše pro to, aby ti ho uskutečnil, takže je nezbytný si správně a nekomplikovaně přát. Jak jsem zmínil výše, největší síla je v napojení na přírodu.

Máte venku nový klip "Shadow on Your Wall". Předchozí klipy byly taky dobře zpracované až na výjimku "Karma Killer". Neříkám, že jsem svatá, ale osobně mě pohoršil. Chtěli jste na sebe strhnout pozornost? Proč je takový, jaký je?

Rafan: Může za to naše kamarádka Majkelina, která ztvárnila hlavní roli. Známe ji několik let a je to démon. Chtěli jsme nejdříve udělat jednoduchý černobílý klip, kde tam bude jen sedět. Pak jsme jí dali volnou ruku a ono se to zvrtlo. Ale je pravda, že je to ostrý.

Ondra: Aspoň si ho někdo pustí.

Rafan: A víš, že je na porno kanálu? Jsme se dostali do porno průmyslu!

Jste asi jediná kapela, co něco takového má.

Ondra: Spíš jsme to jen tak vystřelili. Nebyl záměr šokovat. Aktuálně máme venku pět klipů, což je půlka desky, a postupně budou mít svoje video všechny písničky. Nově jsme navázali spolupráci s výtvarníkem Janem Gemrotem, který nám na pražský křest vyrábí celou scénu. Z našich nápadů poskládá scénografii.

Rafan: Vypadá to, že se konečně propojí to, co jsme vždycky chtěli, hudba s výtvarnem. Všichni mají oheň, bouchnou konfety, nikdo u toho nemusí dělat nic. Můžeš to zkopírovat, jestliže budeš mít prostředky. Nic proti, dělají to všichni. Ale mně se líbí, když má kapela vyšší koncept, když najme umělce, který tu stage udělá netradičně. A my doufáme, že se to Honzovi podaří.