Důvod byl jediný - dramaturgům festivalu se podařilo (ať už to bylo záměrně, či je do toho nastrčily časové možnosti vystupujících umělců) sestavit program, kterému dominovaly kapely z ranku thrash metalu. A opět to byla nezanedbatelná jména. I z toho důvodu bylo i druhý den v josefovské pevnosti doslova nabito. Až k nesnesení. Dostat se z bodu A do bodu B bylo doslova utrpení. I samotné koncertní zážitky trochu narušovala neomalenost některých diváků, kteří se prostě MUSEJÍ snažit procpat k pódiu dlouho po začátku koncertu. A u toho tu někoho pokropí pivem, tu zase naberou loktem do žeber.

První, tedy pro mě, plánovanou kapelu dne Alien Weaponry jsem prošvihl kvůli nedobré dopravní situaci v Jaroměři, u druhé Diablo Swing Orchestra už jsem stál na značkách. Švédové měli přijet už vloni, bohužel to nedopadlo. Jejich letošní čtyřicetiminutovka však byla více než solidní záplatou. Prim tedy na začátek druhého dne nehrály kytary, nýbrž trubka, violoncello a hlavně nakažlivé nadšení a nadhled téhle partičky. Spojují metal se swingem či balkánskou dechovkou a celek má neuvěřitelný tah na branku a švih.

Na temnější struny zahrálo brazilské deathmetalové trio Krisiun. Démonický výzor ústřední dvojice Alex Carmango - Moyeses Kolesne podtrhoval celkový dojem z jejich přímočarého, tvrdě neústupného pojetí žánru, který tahle parta drhne už téměř třicet let. A na energii jí to nijak neubírá. První z velmi pozitivních deathových zážitků dne.

Ten druhý následoval po další obhlídce areálu a čtvrthodince strávené ve společnosti Sacred Reich, kteří se vezli na mohutnící thrashové vlně, která čtvrtku dominovala. Poslouchali se velmi příjemně, nicméně vlastního rukopisu Američané bohužel moc nepobrali. Polští deathoví velikáni Decapitated příjemně překvapili. Původní plán byl poslechnout si pár věcí a dál se toulat areálem (nakonec na toulky letos moc nedošlo, ani na výstavě sledující perzekuci metalových fanoušků v různých koutech světa), nakonec mě kapela přikovala k pódiu na celý set. Polovinu z vyhrazeného času si pro sebe zabrala aktuální deska "Anticult", zbytek zářezy ze starších alb. Zvuku dominovala specifická kytara Waclawa Kiełtyka, která zněla příjemně jako z jiného žánru a hutný, vpřed se valící celek příjemně okysličovala svými charakteristickými riffy. Jeden z nejsilnějších setů dne a celého festivalu!

O Thy Art Is Murder se letos mluví poměrně dost, hlavně ve spojitosti s jejich aktuálním albem "Human Target". Do Josefova přivezli hutný, nekompromisní set, který na všechny strany rozdával lekce z metalové brutality. Jejich deathcore drtí i drásá, má v sobě výraznou porci moderny a skvěle šlape, což publikum, které zase o něco omládlo, kvitovalo rozhodně s povděkem. Circle pit se točil takřka bez ustání, plavců bylo rovněž nemálo. Škoda jen, že uvěřitelnosti celého vystoupení trochu ubíral outfit zpěváka Chrise McMahona. Skutečně, jediným tvorem, který může nosit leopardí vzor, je leopard. Ne deathcorový řvoun.

A pak už hlavní pódia téměř výhradně opanovaly legendy. První na řadě byli Sodom, němečtí harcovníci, jedna čtvrtina teutonské thrashmetalové čtyřky. Ti, posíleni o druhého kytaristu, který dodal jejich zvuku potřebný hutný základ, projeli napříč svou diskografií včetně raného blackového období zastoupeného prastarým EP "In The Sign Of Evil" a legendárními vály "Blasphemer" a "Outbreak of Evil". Opora kapely, vokalista a basák Tom Angelripper, pořád je, i přes přibývající křížky na krku, silným frontmanem, hlasově sebejistým, charismatickým, zároveň se ale nebere zbytečně vážně.

V podobném duchu se nesli skutečně velcí Testament. Takhle má vypadat profesionálně podaná show, jejímž jádrem je hudba a ne zbytečné opičky a efekty. Hudebně šlo o jejich specifický uhánějící thrash, který se nebojí ani heavymetalových postupů, zejména ve vokální rovině. A ani zde nedošlo na slabá místa, Chuck Billy je stále spolehlivou oporou uskupení, které si dlouhé ovace festivalového publika skutečně zasloužilo.

Tak jako tak, ze setu amerických harcovníků jsem viděl jen druhou polovinu. Na místo, konkrétně ambientní lounge zvanou KAL stage, mě přibilo nenápadné vystoupení domácích Olaf Olafsson And The Big Bad Trip. Více psychedelického rocku než metalu, hypnotické kytarové linky, melodie příčné flétny i drtivé hlukové plochy. Vše schované za neprostupnou hradbou mlhy, která z maskovaných muzikantů vytvořila jen siluety, éterické tanečnice. Zahráli výběr z loňského alba "The Feathers of Oblivion" i zbrusu nový song, který si na Brutalu odbyl svou premiéru. Těžce se tento omamující zážitek popisuje. Trip to rozhodně byl, ale rozhodně ne špatný, jak by napovídal název kapely.

Meshuggah měli potenciál řádně pocuchat staleté hradby josefovské pevnosti. Bohužel, nestalo se. Zradil je totiž zvuk. Byl sice dokonale čitelný a nechal vyniknout všem bubenickým finesám a strojovým polyrytmům Thomase Haakeho, ale zoufale neprůrazný. Tak nějak celému jejich vystoupení chyběla ona drtivá síla (a že to festivalová aparatura umí, jak se o den později ukázalo na Electric Wizard), která k hudbě Meshuggah patří (a z desek je jasně cítit). Navíc byl zvuk zvláštně nevyrovnaný, alespoň na místě, kde jsem stál, kolísal nahoru dolů, čitelnost se na momenty ztrácela a měnila v zahuhlanost. Ledacos kapela vyvážila nasazením a soustředěním (kytarové linky mnoho prostoru pro performance vskutku nenabízí - stačilo se jen podívat na to, s jakým stoickým klidem seká své riffy Fredrick Thorthendal - a působivou světelnou show. Škoda, výborný koncert, k působivosti ale podstatná ingredience chyběla.

Anthrax byli coby tečka za thrashujícím dnem (hrálo se dále, nicméně očekávání Deicide nepřijeli, důstojně je prý nahradili Brutally Deceased, a večer ukončili Carpenter Brut) sázkou na jistotu. Možná až příliš velkou, tihle bardi už bohužel moc nepřekvapí. Stejná sestava songů - hitovek ("Caught In The Mosh", "Antisocial", "Indians", "Madhouse"…), stejné hecovačky publika, stejné fórky. Na druhou stranu, i potolikáté to funguje na výbornou a američtí veteráni měli assaultovské publikum na lopatkách prakticky okamžitě.

I druhý den přinesl řadu silných vystoupení, nejčastěji ze strany menších kapel. Velké hvězdy jely spíše na jistotu anebo je zradila technika. Pátek už nepřinese takovou žánrovou vyhraněnost, zato hned několik příjemně překvapivých setů.