Live: Colours Of Ostrava 2019, čtvrtý den

místo: Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
datum: 20. července 2019
vystoupili: The Cure, I Love You Honey Bunny, Khoiba, Rosalía, Stifled, Vítkovo kvarteto Zaz a další
setlist The Cure: Shake Dog Shake, Burn, Fascination Street, Never Enough, Push, In Between Days, Just Like Heaven, Last Dance, From The Edge Of The Deep Green Sea, A Strange Day, Just One Kiss, Lovesong, Pictures Of You, High, A Night Like This, Play For Today, A Forest, Primary, 39, One Hundred Years, Lullaby, The Caterpillar, The Walk, Friday I'm In Love, Close To Me, Why Can't I Be You?, Boys Don't Cry
Fotogalerie Marie Trávníčkové
Fotogalerie Tomáše Parkana

Letem světem aneb Čtvrtý den očima Hanky Bukáčkové

Závěrečný festivalový den byl ve znamení reggae, Zaz, The Cure a statistik. Kdo neměl dost Ventolina z nočního programu, mohl si jít poslechnout diskuzi s tímto milovníkem disco science do Reflex stanu. Tam tento muzikant mimo jiné prozradil, jak vznikl klip pojmenovaný po tomto žánru, kde se vzala jeho přezdívka, jak staré má brýle a zda jeho studenti chodí na jeho sety. Velmi příjemné a místy hodně vtipné povídání. Podobně podnětná byla přednáška Meltingpotu na čím dál více ožehavé téma "Boj proti dezinformacím a trollingu", kde byl hostem například youtuber Kovy.

Druhou stage odstartoval Cocoman s MessenJah se svou reggae show, která byla ideální pro dobití poslední energie. Na hlavní scéně to rozjelo australské bratrské duo Pierce Brothers. Na festivalu nehráli poprvé. Před dvěma roky pobláznili návštěvníky Drive stage, loni pak diváky v pražském prostoru Altenburg 1964. Kdo živočišný set buskerů nestihl, a neviděl tak spontánní vystoupení, během něhož bubeník bubnoval paličkami o zem pódia či udělal během hraní kotrmelec, má druhou šanci letos v září v pražském Lucerna Music Baru.

Na Drive stagei došlo k časovému posunu - závěreční The Eskies totiž vypadli. Čeští rockeři Time Shifters, kteří byli pro mě zatím neznámou, neudělali ostudu a otevřeli na tomto pódiu program, který o pár hodin později korunoval jamajský reggae veterán Winston McAnuff s Fixim a celou kapelou. Velmi povedené reggae s jižanskými rytmy, které rozhoupaly nejeden bok. Pro milovníky Biffy Clyro bylo určené vystoupení cenami ověnčených australských rockerů Gang Of Youths. Na poklidnější notu pak zahrál písničkář Charlie Cunnigham, který svou melancholií vybízel spíš k relaxu a k rozjímání.

Jedním z vrcholů posledního dne byla francouzská písnička Zaz, která si Česko oblíbila a ráda se sem vrací. A Česko ji má rádo díky její bezprostřednosti, živelnosti a nádhernému zpěvu a sexy (a stále tak trochu ještě exotické) francouzštině. Jen pro příště bych vsadila na neokoukanější kartu. Ale i kultovní The Cure vystoupili v dobré kondici. Přestože mají za sebou čtyři desítky let hraní, jejich nadčasové hity nestárnou. Dvouhodinová show Smithovy party se stala pomyslným zlatým hřebem Colours. Syrovost, naléhavost, spojení basové linky s melodickými klávesami - to všechno udělalo za ta léta z The Cure jednu z nejzásadnějších kapel hudební historie. V Ostravě to bylo všechno.

Komu se zdál set britských legend dlouhý, mohl se vypravit na menší scény, kde to taky žilo. Milovníci houpavého reggae se našli v polském objevu Messajah s doprovodnou kapelou a vokalistkami. Program uzavírali na Fresh stagei Glass Museum, což byl tak trochu souboj klavíristky s bubeníkem. Měnily se melodie, tempa a set měl obrovskou dynamiku i přes to, že se obešel bez zpívaného či mluveného slova.

REC.stage nabídla asi nejpovedenější program ze všech dní. Své štěstí zaujmout tu zkusili Stifled, kteří byli jednou z několika předkapel červnového koncertu Sum 41, a Where Are We Now. Počátky pražské emo punkové party Stifled nemají dlouhého trvání, jsou tomu totiž dva roky, kdy započalo nahrávání debutu "Overcome". Během vystoupení zpěvák Filip Procházka převedl i svůj sólový projekt zakládající se na emo rapu a bohatém samplingu. Where Are We Now se svým názvem inspirovali v singlu Davida Bowieho. Mísí chytlavé kytarové melodie s prvky funku a soulu díky projevu charismatického nigerijského frontmana a pořádného kusu chlapa Luckyho, což dokazuje i letos vydaný debut "Ride Away".

Pro návštěvníky nevšedních setů přišlo o půlnoci překvapení - předem neoznámené vystoupení v Reflex stanu obstaralo Vítkovo kvarteto. Milovníci hip-hopu si přišli na své, když to v Hidden stage, o které neměl nikdo až na pár zasvěcených ani ponětí, rozbalil Vladimir 518. Den předtím tam mimochodem zahrála Aneta Langerová, což nám uniklo, škoda.

Nejlepší českou partou závěrečného dne pro mě jednoznačně byli mladíci z indierockových I Love You Honey Bunny. Tihle kluci znějí, jako by ani nebyli z Česka a i díky tomu před sebou mají jistě slibnou budoucnost jako Mydy Rabycad či The Atavists. V loňském roce přišli po pěti letech od vzniku s povedeným debutem "Cosmic Background Radiation". Stejně jako pro Rock For People si připravili speciální set obohacený o smyčce a jedny bicí. Vystoupení mělo dynamiku, atmosféru, kterou by jim mohly závidět leckteré mnohem déle hrající formace. Došlo i na mosh pit, který se na ostravském festivalu jen tak nevidí (oproti již zmíněnému hradeckému, kde se bez něho naopak žádný set naopak neobešel). Vivat!

Kdybych měla zhodnotit celý festival, tak z toho, co jsem měla možnost vidět, mě nejvíce okouzlila vystoupení charismatického hlasu a osobnosti Rag'n'Bone Mana, živočišnou MØ, písničkáře Toma Walkera, DJ set pohotového beatboxera SARO, inovátory Glass Museum a indie rockery I Love You Honey Bunny.

Čtvrtý den Colours pohledem Jana Trávníčka

Jak jsme byli s Davidem dosud docela ve shodě, v názoru na poslední den se rozcházíme. Amber Run je mnoho povyku pro nic? Safra, tak nádherně procítěné vokály na letošním ročníku předvedl málokdo! Souhlasím ale s tím, že s Alt-J, Coldplay ani Royal Blood, jak radil popisek ve festivalové aplikaci, toho opravdu mnoho společného nemají. To už bych spíše zamířil k Silversun Pickups, The Boxer Rebellion nebo Glass Animals. Vždycky podle toho, jestli spíše stavěli na klavírní baladě s jemnou elektronikou, nebo hrábli do kytar a rozduněli škopky. Pokud už kvůli něčemu povyk dělat, pojďme se ještě pobavit o glo Fresh stagei. Poprvé jsem k ní zavítal právě až na Amber Run a nestačil jsem se divit - co měla znamenat ta kavárna Mafra Café? Od Agrofertu už se tedy distancujeme, ale Mafra nám nevadí? To není ok. Sorry jako.

A že byl finální den chudší na velká jména? No tak to pardon, ona snad na českém festivalu někdy hrála věhlasnější hvězda s tak bohatým odkazem a víc než čtyři dekády trvající kariérou, jejíž tvorba ovlivnila tolik muzikantů, že by k jejich sepsání nestačila ani na ostravských toi toikách věčně chybějící role toaletního papíru? Jedna z nejdůležitějších kapel celé hudební historie, která po právu patří na první příčku na festivalovém plakátu a zdaleka to není jen proto, že je tak šíleně drahá, prostě JE tahák jako blázen. To ať se na mě nikdo nezlobí.

Ale chápu, že někteří lidi to prostě nepochopí. Zvlášť v Česku. Zatímco se totiž na diblíkovskou Zaz hrající i na theremin a prezentující skvělou novou desku přišlo podívat nejvíce lidí z celého festivalu (a zaslouženě, byla opět moc fajn), legendární muzikanti měli pod pódiem plno pouze v úvodu. The Cure jsem před Ostravou viděl dvakrát, v obou případech na festivalech a vždy byl průběh stejný jako na Colours - po první půlhodině je začali opouštět náhodní kolemjdoucí s přístupem tak se ukaž, ty nádhero. Po hodině a čtvrt to začali vzdávat ti, kteří toho chtěli ten večer vidět co nejvíc. Po hodině a tři čtvrtě už odpadávali i největší držáci, protože jim došly síly. A celou tu dobu Robert Smith & spol. hráli a hráli. Od zasněných poloh s větším důrazem na klávesy přes rockovější fláky nepostrádající patřičnou razanci až po velké finále plné největších hitů, kterých se dočkali jen vyvolení. Setlist je výše, pokochejte se.

Koncerty rodáků z anglického Crawley jsou prosté jakékoli show, Smith během toho ostravského promluvil snad pětkrát (a to nás ještě označil za Československo), a kdo si je dostatečně nenaposlouchal předem, pochopitelně je vyhodnotil jako jednotvárné a nudné. To a mnoho dalších adjektiv jsme se mohli dočíst v příspěvcích na Facebooku od mladší generace, která je zvyklá na jasně odlišitelné a přeprodukované singly Katy Perry. S tím ale atmosféričtí The Cure nic nenadělají. Patří do jiné doby. Budiž proto pochváleni ti návštěvníci, jejichž znalosti nekončí u "Friday I'm In Love" a kteří i v závěru vystoupení vytvořili pěknou atmosféru. A milí dramaturgové - díky za ně. Viditelně hráli s velkou chutí.

Co se ještě dělo? Tajné koncerty s interprety dříve neanoncovanými už u nás známe, ale víte, co je hidden stage? Koncept, který na Glastonbury znamená, že někoho potkáte, ten vás provede neznámou části areálu a nakonec třeba vylezete z roury a ocitnete se v malém baru, kde Keith Richards z The Rolling Stones hraje na klavír staré hity pro třicet lidí. Nebo kouzelná toi toika na Szigetu, která slouží jako průchod k tajnému pódiu a soukromé párty s vybranými hvězdami. Tak už to máme i u nás. Pokud jste potkali vousatého pána s visačkou hidden stage entry, mohli jste se dostat do tajného prostranství, jehož lokalitu vám neprozradíme, abyste si tu radost z objevování mohli zažít i příští rok. Já to našel i bez pána, a i když ten prostor na koncerty viditelně nebyl uzpůsoben, neboť nazvučení bylo hrozné, na Vladimira 518 hrajícího asi pro čtyřicet lidí, z nichž jeden po něm hodil mobilem, dlouho nezapomenu.

Už jsem dlouhý, tak jen krátce - Pierce Brothers opět výborní a koncert v Praze je povinnost, jazzový varhaník Cory Henry & The Funk Apostels ke konci svého setu a sdělení o jednotě zamířili kromě zmíněných žánrů i do vod soulu a gospelu a Xavier Rudd zvládl bubnovat, hrát na didgeridoo a spíš než folkaře se svým reggae mířil na fanoušky Ziggyho Marleyho z loňska. "Follow The Sun" je ale folkový song par excellence. Z doslechu prý skvělého Charlieho Cunninghama si dám s chutí na podzim v Praze. Než to zapíchneme, tak ještě musím zmínit dvě věci.

Colours Of Ostrava obecně moc indie kytarovek nevozí, ale když už se nějaká zadaří, je to vždycky pecka. Gang Of Youths je kapela z Austrálie, jejíž frontman David Le'aupepe byl prvním cizincem, od něhož jsem slyšel, že "Czechia je v srdci střední Evropy". Drobnost, ale potěší. Hlavně je to ale kapela, která má setsakramentsky dobrou muziku. Sonické plochy, efekty prohnané kytary a úžasným způsobem vystavěné skladby působily jako afrodiziakum na všechny, kteří doceňují kvality The War On Drugs, The National a jim podobných. Svalnatý zpěvák při svých svůdných kreacích jistě potěšil oko nejedné fanynky, až byste nevěřili, že mu před pár lety zemřela žena na rakovinu. A on upadl do depresí, drog a málem se zabil.

Někdejší předskokani Foo Fighters už ale snad chmury hodili za hlavu a jejich česká premiéra byla velká radost. Klavírní balada prosezená na okraji pódia, samozřejmost, s jakou se přelazovala kytara během písně poté, co jedna struna praskla, nebo návštěva zvukařské věže, kam se principál v závěru show vydal. To vše doprovázené muzikou, která sílí s každým dalším poslechem. Snad se dočkáme i sólového koncertu.

A pak je tady Rosalía. Rostoucí hvězda, která se den co den přibližuje k titulu globální megastar. Kombinace flamenca a electropopu je neslýchaná, výsostně originální a časté přirovnání k Shakiře kulhá na obě nohy. Ta je totiž z Kolumbie a o hip-hopové estetice, která je vlastní klipům mladší konkurentky, toho také mnoho neví.

Je obrovská škoda, že na ni v sobotu večer nevydrželo více lidí. Rozhodně by si to zasloužila. Její nástup se šesti tanečnicemi, čtyřmi vokalisty a vytleskávači rytmu a jedním DJem a bubeníkem v jedné osobě svou secvičenou choreografií v mnohém připomínal velké popové zpěvačky, přitom to ale byla perfektní ukázka toho, jak se dá udělat hodně muziky za málo peněz.

Na projekcích vesměs problikávaly jen barvy doprovázející daný song, nikdo se nepřevlékal a tanečnice se jen průběžně objevovaly a zase mizely z pódia s vystouplým stupínkem dle daných potřeb. Největší show? Tanec s rudými stužkami. Rosalía navíc své parťačky neměla jen jako křoví, ale sama jim svými pohyby udávala tempo. A nadto ještě skvěle zpívala. A cappella verze "Catalina" budiž příkladem za všechny. Ten hlas. Ta vášeň. Ten temperament. Ani jsme nedutali. Rosalía byla přesná, soustředěná a přes svou srdečnost místy působila jako z jiného světa.

Oproti předchozím koncertům zkrácený a basově hodně přebuzený set ozvláštnila anglicky zpívaná "Barefoot In The Park", na níž spolupracovala s Jamesem Blakem, chybět nemohla "De Aquí No Sales" s odkazem na Justina Timberlakea nebo do reggaetonu mířící "Con Altura" a finální "Malamente". Člověk aby si nebyl jistý, jestli mu tam k dokonalosti chybí už jen Daddy Yankee nebo tři kníratí Španělé hrající v rozevláté rudé košili na kytary. Výlet do prvních řad se žádostí o zazpívání části textu skončil jen s fanouškem zvolajícím "Your songs are great!", ale to už je holt úděl všech, kteří jsou tak napřed, že jim hudební fanoušci v Ostravě nestačí. Poznala to Janelle Monáe, St. Vincent i Björk, teď se trochu napřed mohla cítit i Rosalía. Přesto anebo spíš právě proto to byl výborný koncert.

A toto bylo za mě pět nejlepších letošních vystoupení:
1. Rag'n'Bone Man, 2. Lewis Capaldi, 3. Rosalía, 4. Gang Of Youths, 5. Florence + The Machine