Třetí den už Colours Of Ostrava počasí tolik nefandilo. Návštěvníci vybavení pláštěnkami si však příležitostným deštěm vystoupení svých oblíbenců ujít nenechali. Hlavním lákadlem pro pátek se stali Years & Years a John Butler Trio. I tentokrát se však na menších pódiích daly najít poklady. Podělíme se o ně.
Live: Colours Of Ostrava 2019, třetí den
místo: Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
datum: 19. července 2019
vystoupili: The Sherlocks, Pokáč, Sam Kelly & The Lost Boys, Mogwai, Years & Years, Calypso Rose, John Butler Trio, Sons Of Kemet, Nahko And Medicine For The People, Mr.Teddy And The Sidekicks, Mirai a další
Fotogalerie Marie Trávníčkové
Fotogalerie Tomáše Parkana
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Můj páteční program zahájili
Mirai. Viděl jsem je jiiž několikrát a vždy šlo o příjemná, oddechová vystoupení. Tentokrát se ale Mirai Navrátil a jeho soukupníci chovali poněkud podivně. Hráli sice v pořádku, když ale došlo na kontakt s publikem, člověk se za ně trochu styděl. Vedle docela praštěného nápadu rozsvítit za světla během "Anděla" telefony dostal frontman v
"tomto uhelném kraji" chuť na crowd surfing. Vybranou maminu, jak dobrovolnici z publika nazval, také poprosil o jméno.
"Ty se jmenuješ Lenny? Ne? Ty vole, já tě neslyším." Au. Mimo již osvědčených hitů jako "Chci tančit" zařadila kapela do setlistu i třeba zatím bezejmennou novinku z chystaného alba. Formace se v ten moment proměnila v rockery a navázala s coverem "We Will Rock You". Touto polohou čtveřice překvapila, tak uvidíme, zda si ji udrží i na podzimní nahrávce. Příště ale určitě ohlídat slovník, toto nelze akceptovat.
Rosborough vystoupil na Fresh Glo stagei. Jeho folkový rock měl pořádnou sílu, ačkoliv si zpěvák vystačil jen s bubeníkem s vlastním kytarovým doprovodem. Zhruba v polovině svého setu ale přece jen zvolnil, například při své asi nejoblíbenější skladbě "True Love Will Find You In The End". Bez bicích ukázal, jak dokáže s kytarou čarovat, a zkrátka pohladil po duši. Zazněl i nejnovější singl "Burn Blue", kterému to i bez klavíru velmi slušelo. Glenn se tak řadí po bok mladých talentů, které se určitě vyplatí sledovat.
Jak bylo na menších scénách očima Hanky Bukáčkové
Třetí festivalový den patřil pro mě k těm programově méně výraznějším. Koho baví osobnost Davida Stypky, mohl si s ním dát poobědní besedu ve stanu Reflexu, kde se stihlo za necelou hodinku probrat hodně témat včetně Banátu nebo výroby dřevěných prstenů. Písničkář taky prozradil, jak to vypadá s novou deskou "Dýchej" a proč zpívá tak, jak zpívá, tedy nevesele. Zvednout na nohy vás mohla čtyřčlenná naděje britského kytarového indie rocku The Sherlocks, která otevřela Fresh stage. Mladíci zaujali nejen na letošním United Island ale například i Noela Gallaghera. I přes poměrně brzkou hodinu byl prostor před pódiem velmi slušně zaplněný a jejich moderní rock kombinovaný s britpopem přitahoval další a další příchozí, takže nakonec se loučili jako jedni z objevů letošního ročníku.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Jen co dohráli, začal na vedlejším pódiu
Pokáč, písničkář, který umí hbitě pracovat nejen se slovy v písních, ale mimo ně by se mohl rovnou živit stand-up komedií. Na festivalu už vystupoval před dvěma lety na pidi buskingové stagei, která byla kousek od hlavního tahu, kde ho tenkrát poslouchala hrstka skalních fanoušků. Jenže za tu dobu jeho sláva vzrostla, vydal druhou desku "Úplně levej", a tak se není čemu divit, že na něj přišlá pěkná hromada lidí. Příště už by si tak zasluhoval větší prostor. Vystoupení ozvláštnila taneční skupina, která překládala do znakové řeči. Ale ne tak navážno, doslovně. Svůj překlad okořenila tancem a vtipnými gesty, které Pokáčovým už tak vtipným textům dodaly ještě další rozměr. Dnes to čeká skupinu
Nedivoč. Mimochodem loni jsme mohli vidět překlad do znakové řeči na hlavní stage v hlavních hracích časech, letos se to bohužel neděje. Nevím, proč taková radikální změna.
Škoda, že ve stejnou dobu na druhé straně areálu byli na Drive stagei slovenští rokenroloví maniaci Mr. Tedy and the Sidekicks. Podle toho, co jsem slyšela, upoutali posluchače svým živelným retro stylem. Celkově tato scéna, která je v ústraní těch větších, žila o trochu více. Zpestřením bylo vystoupení babči
Calypso Rose, které by vitalitu a zpěv mohli závidět daleko mladší interpretky. To u předchozích San Salvador, kteří si zakládají víceméně na vystupování a cappella, kdy šestici hlasů doprovází dva bubny, dvanáct rukou a tamburína, jsem čekala víc. Na mě málo šťávy, dynamiky. Závěr patřil
Sam Kelly & The Lost Boys, kteří návštěvníky se svým folkem a skladbou klasických folkařkých nástrojů - akordeon, banjo, mandolína, cello, kytara, a irsky znějícím soundem - pozvolna dostali do varu.
Na
REC.stagei bylo při vystoupení nadějného mladíka Sofiana Medjmedje plno. Publikum složené především z mladší generace a ženského pokolení si set mladší kopie
Bena Cristovao užívalo. Interpret vystoupil po boku dvoučlenné doprovodné kapely - na kytaru ho doprovází
Lukáš Chromek, který stojí za produkcí jeho tvorby. Představil novinku, která se zanedlouho dočká klipového zpracování. Po celou dobu děkoval, že může hrát, že je to splnění jeho snu. Na mě trochu póza. Následovali na první poslech komornější a méně mluvní
Flash Boy - pro mě další dobrý objev v rámci indie scény. Kapela, jež vznikla v roce 2015 původně jako autorské duo charismatické zpěvačky Silvie Harry a kytaristy Jana Wondera, zahrála v pětičlenné sestavě. Velmi příjemné a osobité vystoupení, které si zakládalo na písničkách s posmutnělou atmosférou.
V závěrečný den se můžete těšit na koncerty emo punkové partičky
Stifled (pro ty, kterým se líbilo loňské vystoupení
Pilot Season, to bude pravé ořechové) a
Where Are We Now, indie kytarovku s nigérijským zpěvákem. Na vedlejší Kofola stagei patřily dva poslední sety punku, který se na Colours netěší tak hojné oblibě (od toho jsou jiné festivaly) a peprných slov - zahráli
Mucha a
The Fialky.
Pro koho bylo rozjuchané vystoupení
Years & Years na hlavním pódiu až moc přeslazené a skoro až úchylné (jako například pro mě), neprohloupil, když navštívil beatboxerský set francouzského producenta SARO, který si vystačil pouze se svým hlasem a loopem. Elektronický mág dokázal z mála vykouzlit jednu velkou párty.
© Marie Trávníčková V rámci obohacování hudebních rozhledů jsem vyrazil na Kofola stage, která po šesté hodině patřila MC Geyovi. Oficiální popis v programu, který sliboval originalitu a nepředvídatelnost, zněl velmi nadějně. Dění na pódiu sice obdoby opravdu nemá, o kvalitní zážitek se ale nejednalo. Rapper s afrem stavěl na solidním beatu, veškeré sympatie však ztratil v moment, kdy začal sypat své nechutné a především nevtipné texty. Po třetí skladbě (až je mi líto ten paskvil takto nazvat) s nekonečnými variacemi na
"tvoje holka je tak tlustá, že..." nezbývalo než vzít nohy na ramena. Mladé publikum si ale užívalo. Třeba jen nechápu umění.
Úprk mířil k Full Moon Stagei, kde se snilo. Vystupovali slovenští Tolstoys se svým od Radia FM oceněným debutem roku 2017 "Botanika". Jejich dreampop balancoval na hraně krásné zasněnosti a lehké nudy - mohlo za to ozvučení, kvůli kterému zpěvačce se stříbrnými třásněmi nešlo moc rozumět. Pochvalu si zaslouží houslistka, která sympatické melodie pozvedávala ještě o kousek výše.
Třetí den Colours Of Ostrava pohledem Jana Trávníčka
"Ocean". Asi nejznámější instrumentální skladba hraná jen na kytaru a věc, která Johna Butlera a jeho Trio definitivně proslavila po celém světě. V České republice zazněla nyní potřetí a zase to byla nádhera. Poprvé to bylo v roce 2011 na Rock For People a nejúspěšnější australský nezávislý hudebník byl tou dobou na vrcholu. "Ocean" se totiž zhruba v té době stávala virální a hodně tomu pomohlo i hojné sdílení na Facebooku. To byly totiž ještě ty časy, kdy se na Facebooku lidi nehádali o politice a nescrollovali přes desítky reklam, ale sami psali buď statusy nebo sdíleli své oblíbené písničky. Pamatujete?
© Tomáš Parkan / musicserver.cz V Hradci Králové jste se tak mohli cítit v jeho společnosti jako insideři. Jako ti, co vědí. Do určité míry to platilo i na rovněž velmi povedeném vystoupení na Colours Of Ostrava 2014, a i když je nová deska "Home" slabší než ty předchozí a nepříliš úspěšně se na ní objevuje i jemná elektronika, dokázal s ní Jack Sparrow od protinožců zaujmout. Kytary roztodivných druhů, společné bubnování a okouzlující hlas, v němž se mísí vyprahlá australská step s divokostí a svobodou tamních zvířat, rozhoupaly diváky do rytmu jižanského bluegrassu, country, reggae i funk rocku. Muzikant hledající mír a vyznávající hodnoty hippies navíc s kolegy slavil poslední koncert aktuálního turné na evropské půdě, takže byl naladěn stejně pozitivně jako jeho posluchači. Výborné vystoupení.
Lewis Capaldi měl hrát na Colours už loni a měla mu patřit menší Fresh stage. Už tehdy jsem jej měl vyhlídnutého jako černého koně toho ročníku, protože patřit mezi nominanty na BBC Sound Of 2018 není přehlédnutelný titul a singl "Bruises" byl dostatečným důkazem, že tam nebyl náhodou. Majitel velkého hlasu ale nakonec koncert zrušil, takže jsem se pak o jeho kvalitách přesvědčil nejprve o měsíc později na maďarském Szigetu, kde uhranul stan A38, pak v září na berlínské Lollapalooze, kde ho rovněž dali na jedno z větších pódií a do třetice pak ještě letos v únoru, kdy ve Foru Karlín předskakoval
Bastille. A bylo úžasné sledovat, jak s každým dalším koncertem roste. Jak vyzpívaností, tak i osmělováním se k debatě s publikem. Rozumět mu sice nikdy moc není (holt je to Skot), ale když už se zadaří, ostrovní smysl pro humor oceníte.
Nyní si tedy na Colours už skutečně zahrál a bylo to jen tak tak - déšť vydatně zalil celý areál, průběh koncertu ale naštěstí nenarušil. Navíc se písničkář na festival vrátil už jako velká hvězda. V Británii už nějaké ty hudební žebříčky se svým očekávaným studiovým debutem zdolal a singl "Someone You Loved" se hojně hraje nejen tam, ale poslední pár týdnů je i nehranější v českých rádiích. K přezdívkám stavícím ho na úroveň nástupců
Eda Sheerana nebo
Adele v kalhotách se po Ostravě přidává i na ceduli se skvoucí "Skotská Beyoncé". A není se co divit.
Capaldi vypadá obyčejně. Není to kluk z plakátů, vlasy má rozcuchané, nosí pár kilo navíc a vystupuje jen v džínách a sepraném tričku. Pak ale otevře pusu a zarazí vás do sedaček. "Don't Get Me Wrong", "Bruises" nebo svícením mobilů doprovázená "Fade". Převahu v jeho repertoáru mají klavírní balady a fakt je ten, že o moc víc než ten klavír nepotřebuje.
V Ostravě slavil jeho bubeník Freddie čtyřiatřicáté narozeniny, takže když mu diváci popřáli, zpěvák, barvou hlasu lehce připomínající Jamese Arthura, se rozhodl, že si zaběhá pár koleček kolem stupínků, na nichž hrají jeho muzikanti. Bylo pak vtipné sledovat, jak se zadýchal a dával k dobru jednu hlášku za druhou. Třeba o tom, jak si máme kupovat jeho album, aby ve svých dvaadvaceti už nemusel bydlet u rodičů. A ne, tohle na žádném předchozím koncertě nevyváděl. Dojemným hitem "Someone You Loved" svůj set zakončil, a jakkoliv byl
Pokáč okozlující a vtipný,
Years & Years plní hitů a
Mogwai ohromně atmosféričtí a pohlcující, pro mě to v pátek mezi všemi vyhrál právě on.
Popisy od COO jsou občas zavádějící, jak jsem se nyní přesvědčil podruhé za den. Tuyo měli dodat složitě vlnivé a hip-hopové beaty, na které jsem se těšil. Dostalo se však jen tklivých vokálů, proložených bohužel naprosto nezajímavou hudbou. Dvě zpěvačky mohly své éterické hlasy přes sebe vrstvit, jak chtěly, s unylým, pomalým podkresem ale nehnuly. Možná jen nebyla nálada.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Největší a nejpopovější jméno pátku znělo
Years & Years. Britská formace na úspěch svého debutu nenavázala, oblibě se ale díky němu těší stále. Projevilo se to i během koncertu - i nesinglové písně jako třeba "Ties" zažily mnohem větší ovace než většina materiálu z "Palo Santo". Od zastávky ve Foru Karlín utekly již tři roky a Olly Alexander na sobě pěvecky hodně zapracoval. Buďme upřímní, za večer mu to několikrát ujelo, a ne zrovna málo, jeho projev ale působí mnohem sebejistěji a podporu dvou šikovných backvokalistů už moc nepotřeboval. A když usedl za piano, aby zahrál "Eyes Shut", zvládl vychytat i tolik obávané výšky.
Hodina a čtvrt se ale nesla hlavně v rychlejších rytmech, a zatančit si na funkovější verzi "Meteorite" nebo naprosto exkluzivní "Randezvous" šlo jedna radost. Frontman v odvážném oděvu rozdával úsměvy na všechny strany, nejsympatičtější moment ale nastal, když společně s Mikeym Goldsworthym a jeho kytarou v dešti protrsali na pódiovém výstupku singl "Worship". Závěrečný "King" pak byla už jen sázka na jistotu. Škoda poněkud vlažnějšího "Play" před ním. Zmiňme ještě povedené a velmi barvité projekce stylizované právě do tajemného světa "Palo Santo". Vskutku příjemný zážitek.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz O kousek vedle si následně hudební fajnšmekři smlsli na
Mogwai. Spíše instrumentální hudba dokázala vtáhnout díky dlouhým a promyšleným kytarovým partům. Příliš se nenazpívalo, a pokud ano, šlo o řádně mrazivý, mrazivý projev. Taktéž dlouhý závěr, během něhož členové kapely postupně odcházeli za blikání světel, se povedl.
Na projekcích si dali záležet divočáci
Shaka Ponk. Na plátně tančili děsiví roboti a opice nebo sebou trhavě házela bílá hlava s chapadly. A všechno to pěkně synchronizovalo s děním na pódiu. Frontman se během zběsilého rockového běsnění publika ptal, zda je mezi šílenci. Během takového koncertu snad nemůže chybět mosh pit, vzniklý během "Palabra Mi Amor". Že by cover "Smells Like Teen Spirit" značil trochu klidu? Ale kdepak. Řádilo se až do úplného konce.
A máme před sebou poslední den. Jeho největším lákadlem jsou
The Cure, určitě se ale vyplatí si do jedné hodiny počkat na Rosalíu. První koncertní recenze nešetří chválou. Snad se přidáme!
